* Více než dvacet pět let jste pracovala u lůžka v nemocnici. Nyní působíte jako hlavní sestra v lázeňském zařízení. Je velký rozdíl mezi prací sester na odděleních a v lázních?
Když jsem z nemocnice v Kolíně odcházela, několik lidí mi řeklo, že to budu mít fajn, protože v lázních je přeci poklid. Neuvědomili si totiž, že pohoda, pocit zpomaleného a příjemného plynutí času našich klientů je vyvážen aktivitou a prací „v zákulisí“. Je pravdou, že fyzická zátěž sester v lázních není taková jako na lůžkových odděleních nemocnic.
Ale po odborné stránce musí být na srovnatelné úrovni. V našich lázních je většina klientů kardiaků a diabetiků. Sestra je při noční službě zodpovědná až za 200 lidí. V případě zdravotních komplikací musí umět správně reagovat, aniž by měla takříkajíc lékaře za zády. Ten neslouží v každé budově a v době, než se dostaví, je veškeré rozhodování i jednání na sestře. Další specifickou oblastí, která se týká lázní, je jazyková vybavenost sester. Máme zde klienty německé a ruské národnosti, často přijíždějí občané z arabských zemí. S nimi se sestry musí nejen domluvit, ale i respektovat jejich zvyky, náboženství a mentalitu.
* Je možno využít v lázních sestryspecialistky?
U nás samozřejmě ano.Máme zde edukační diabetologické sestry. A troufám si tvrdit, že leckterý lékař by se u nich mohl školit. Dále je u nás v provozu jednotka časných rehabilitací. Je to zatím jediné zařízení svého druhu v České republice.
Jsou k nám přímo z kardiochirurgických pracovišť překládáni pacienti několik málo dnů po výkonech (bypassech, náhradách chlopní i po transplantaci srdce). Toto pracoviště je vybaveno špičkovou technikou jako kterákoliv JIP a samozřejmě je nutné, aby i sestry byly patřičně vzdělané.
* Jaké má tento systém výhody?
Je jich několik. Z hlediska pojišťoven i pacientů. K nám přijde pacient po náročném výkonu, je mu poskytována patřičná péče, která je již součástí lázeňského pobytu, přibývají procedury, pod kontrolou zdravotníků je postupně fyzicky zatěžován, zároveň probíhají edukace o životosprávě. Když odchází domů, ví, co si může dovolit, dostal spoustu informací.
Lůžko na kardiochirurgii je pro pojišťovny nesrovnatelně dražší než pobytový den v lázních. Překladem do lázní se toto lůžko dříve uvolní pro dalšího pacienta. A pokud jde o člověka, který je ještě v pracovním procesu, tak se tímto postupem výrazně zkracuje doba pracovní neschopnosti.
Nezanedbatelná je i psychická zátěž klienta a jeho rodiny. Málokdo z příbuzných ví, co člověk po operaci srdce může, má strach, aby mu pohyb neuškodil, takže odoperovaný pacient doma posedává, dívá se na televizi, rehabilituje minimálně a čeká i několik týdnů, než se vyřídí návrh na lázeňskou léčbu. Věřím, že časem se tyto přednosti vybudované jednotky časných rehabilitací i konkrétně finančně prokáží a že pojišťovny přistoupí na navýšení plateb za tyto klienty. Zatím Lázně Poděbrady tento postup vlastně dotují ze svých zisků.
* Jak v praxi vnímáte zákon 96/2004?
Tímto zákonem jsou sestry nuceny, aby na sobě pracovaly a nepovažovaly maturitu za konečný stupeň svého vzdělávání. To je podle mě správné. Ale jinak se mi zákon jeví jako poměrně přísný.
Myslím si, že oproti sestrám z velkých nemocnic jsou v nevýhodě kolegyně, které pracují v malých zařízeních mimo centra nebo u soukromých lékařů. Ty budou mít velké potíže se získáním kreditních bodů. Akcí, kterých by se mohly zúčastnit, nebude mnoho. Nevyváženost vidím v aktivní a pasivní účasti na stejné akci. Kreditní systém ČAS mi připadal spravedlivější.
* Máte nějaké životní heslo?
Za základ dobrých mezilidských vztahů považuji už biblické Desatero, ale jako velice moudrý citát, jehož autora neznám, se mi jeví věta: „Nikdo nedělá větší chybu než ten, kdo neudělá nic, protože se domnívá, že může udělat jen málo.“
* Máte někoho jako pracovní vzor?
Během své praxe jsem potkala řadu lidí, kteří mě nějakým způsobem obohatili. A mohu říct, že jsem většinou měla štěstí na nadřízené. Když jsem pracovala na ortopedicko-traumatologickém oddělení v Kolíně, tak to byla vrchní sestra Janglová a primář docent Smetana. Oba měli široké znalosti a přirozenou autoritu. Ve funkci vrchní sestry chirurgie jsem pak měla jako nadřízenou hlavní sestru Matyášovou. Ne vždy jsme měly shodné názory, docházelo mezi námi i k drobným přestřelkám. Ale časem jsem ocenila, že tato hlavní sestra Nemocnice v Kolíně se nikdy nesnížila k tomu, aby po názorové rozmíšce udělala cílenou kontrolu na oddělení se snahou najít chybu za každou cenu. Na kontroly samozřejmě chodila a vytkla, co v pořádku nebylo. Ale nikdy nešlo o sankci za jiný názor na nějakou věc.
Myslím si, že vedoucí pracovník, který neunese jiný názor svého podřízeného, vnímá ho jako útok na svou osobu a své postavení, není ochoten diskutovat a někdy i uznat svůj názor za ten horší, není vedoucím, který bude přirozeně respektovaný. Bude obávaný, ale nemůže očekávat iniciativní přístup ostatních pracovníků k nějakému problému. Nejen od lidí, které jsem jmenovala, jsem se učila. Jak jsem už jsem řekla, byla jich řada a v současné době potkávám další.
* Kdybyste si mohla znovu vybrat, stala byste se opět zdravotní sestrou?
Byly sice chvíle, kdy jsem pochybovala, zda jsem si neměla vybrat práci méně namáhavou fyzicky i psychicky (a často lépe placenou), ale v hloubi srdce vím, že mé rozhodnutí bylo správné a že bych je zopakovala. Podle vyprávění rodičů vím, že o práci sestřičky jsem mluvila už jako malé dítě. Našim se to zas až tolik nelíbilo, takže když byl jednou pozdě večer v televizi dokumentární film o práci sester, tatínek mě vzbudil, abych viděla, co mě čeká. Nejenom čepeček a píchání injekcí, ale spousta těžké práce a lidského utrpení. Prý jsem pohodila hlavou a pronesla: „Někdo to dělat musí.“ Nepamatuji se, že by mi rodiče ještě někdy rozmlouvali mou volbu povolání, jenom chtěli, abych byla opravdu dobrou sestrou - po stránce lidské i odborné. A tak se snažím.