Původně se chtěl stát počítačovým expertem. Přední místa v matematických olympiádách naznačovala, že jeho snu nic nestojí v cestě. Když byl ve třetím ročníku gymnázia, zemřel mu otec. Tato životní rána zcela změnila jeho uvažování. Rozhodl se, že bude studovat medicínu a stane se lékařem. MUDr. Jindřich Sitta jako zástupce velitele zdravotnického odřadu protichemického praporu české polní nemocnice prošel válkou v Perském zálivu. S Šestou polní nemocnicí Armády České republiky, kterou jako velitel budoval od počátku, se zúčastnil tří misí. Minulý týden se se svým týmem vrátil z Afghánistánu.
Zažil jste boje v Perském zálivu, s šestou polní nemocnicí jste absolvoval mise v Albánii, Turecku a naposledy v Afghánistánu. Kdy vám bylo nejhůře?
Nejhůř mi bylo v Perském zálivu, kdy se během bojového poplachu postřelil jeden náš příslušník. Přesto, že jsme ho měli na operačním sále za několik minut, nepodařilo se nám ho zachránit. Tehdy jsem uvažoval o tom, že tuto práci vykonávat nebudu. Každá mise má svá nebezpečí. Perský záliv byl pro vojáky asi největší hrozbou. V řadě případů jsme se tam zúčastnili válečných operací. Mise v Albánii měla spíše rizika v kriminální činnosti a v potenciálních teroristických útocích. Turecko bylo pro nás rutinnou záležitostí. Tím nechci snižovat utrpení postiženého obyvatelstva zemětřesením. Afghánistán měl nejblíže k misi v Perském zálivu, svojí nebezpečností a obtížnými klimatickými podmínkami. Epidemiologická situace tam byla ještě mnohem horší. Zodpovědnost za životy lidí neopouští velitele po celou misi.
Přestože poslední bašty Talibanu Tora Bora a Kandahár padly na začátku prosince minulého roku, Afghánistán zůstal horkou půdou. Na začátku září unikl atentátu afghánský prezident Hamíd Karzáí, v poslední době došlo k řadě útoků na americké konvoje a základny. Měly tyto události dopad na chod vaší nemocnice?
Při minových útocích v Kábulu byla řada zraněných a my se podíleli na jejich ošetřování.
Mohl jste se jako velitel věnovat své profesi chirurga?
Kromě funkcí velitele kontingentu a polní nemocnice jsem se účastnil i práce na operačním sále. Bylo nás pět chirurgů a společně jsme provedli šedesát operací.
Vzpomínáte na nějaký komplikovaný případ, který jste řešili?
Nejtěžšími případy byly nakonec nehody, které způsobila spojenecká vojska. Záměrně neříkám, kterému kontingentu se „dařilo“ nejvíce. Většinou to odnesly malé děti. Nějvážnější zranění utrpěla desetiletá holčička, která u nás ležela s těžkým poraněním lebky, rozlámanou pánví, dolní končetinou a krvácením do dutiny břišní. Byla asi deset dní v hlubokém bezvědomí. Malou Benavše jsme z toho asi po tříměsíční léčbě dostali. Dnes je téměř bez následků. Její mladší bratr Izmatuláh byl také účastníkem nehody a poležel si u nás měsíc. Léčili jsme také řadu popálenin. Bez nadsázky mohu říci, že bez našeho zásahu by tito lidé umřeli, protože se většinou jednalo o třicet až padesát procent popálenin těla.
Setkávali jste se s řadou infekcí, které jste doposud v praxi nepoznali. Dokonce i s morem…
V Afghánistánu se můžete setkat úplně se vším. Mor pořád ještě na světě přetrvává v určitých ložiscích a v Afghánistánu tato ložiska jsou, byť se neprojevují v epidemiích. Dále jsme léčili choleru, břišní tyfus, malárii, různé typy horeček, s kterými se v Čechách nesetkáte.
Ambulantně jste vyjížděli do okolí Kábulu. Jak vypadá váš mobilní tým?
Základem je pojízdná převazovna, což je takový malý operační sál na podvozku Tatra, kromě toho do týmu patří jedna sanita, jeden policejní a dva strážní vozy Land Rover. Posádku tvoří dva lékaři, dvě sestry, čtyři řidiči a deset lidí ochrany.
Kdo dojednával místa působení vaší ambulance?
Původních asi patnáct míst nám navrhli příslušníci speciálních jednotek CIMIC, které jsou součástí vojsk ISAF. Tito lidé organizují spolupráci mezi vojsky a civilním obyvatelstvem. Hledají možnosti, jak pomoci civilnímu sektoru, kde to nejvíce potřebuje. Na území Afghánistánu se tyto jednotky podílejí také na opravách škol, zdrojů vody a elektrické energie.
Jak vás místní obyvatelstvo přijalo?
Mezi šesti lokalitami, které jsme si nakonec vybrali, byly velké rozdíly. Jiné to bylo v Kábulu, který má za sebou období jakési civilizace, jiné ve vesnicích, kde znaky Červeného kříže a Červeného půlměsíce nikomu nic neříkají. Navíc je tam zhruba devadesátiprocentní negramotnost, což umožňuje kněžím lidmi manipulovat. Každá vesnice má jiné složení - jednou jsou to stoupenci Talibanu, jednou Al-Káidy, potřetí vojsk ISAF. Dvacet let tam uniforma přinášela jenom příkoří a neštěstí, proč by najednou měli věřit jiné uniformě? Oni nerozlišují mezi vojsky ISAF - mírovou misí a bojovými jednotkami Endurig Freedom. Pro ně znamená bílá tvář a uniforma jedno a to samé. Ze začátku na nás v některých vesnicích házeli kameny.
Jak jste vyřešil tuto složitou situaci?
Rozjel jsem se za místními starosty, (afghánsky se starosta řekne malik) a uzavřeli jsme dvoustrannou dohodu. Požádal jsem je, aby si vesnice udělala pořádek sama v sobě, aby vesničané neohrožovali mé lidi a ti mohli v klidu pracovat.
Někteří viděli zdravotníky v životě poprvé. Nevěděli, že musí do ordinace chodit po jednom. Například dvě stovky lidí se snažily dovnitř proniknout najednou. Pro začátek jsme museli pro odstrašení použít i psy, abychom docílili toho, že se lidé postavili do fronty.
Nakonec se podařilo navodit řád a pořádek, takže naše ochrana, která ze začátku musela často zasahovat, ke konci už téměř žádnou práci neměla. Myšlení lidí ve vesnicích se změnilo ze zdrženlivého až nepřátelského na velmi přátelské.
Využívaly služeb vaší ambulance také ženy?
Když jsme přijeli na své první stanoviště, první půlhodinu chodili jenom chlapi. Ženy jsme neviděli. Potom přinesli muži děti. Když jsme ošetřili všechny děti, tak přišla první žena. Směla si sednout tak padesát metrů od nás pod stromy. Když jsme se zeptali místních, jestli bychom také nemohli ošetřit ženy, řekli že ne, že ještě nejsou vyšetřeni všichni muži. Ženy byly pod bedlivým dozorem skupiny mužů, kteří stáli kolem a sledovali, jestli se jich nedotýkáme a neohrožujeme jejich počestnost. Začátky byly velmi složité. Jakmile nám začali věřit, tak se všechno změnilo a podíl ošetřených žen se zvyšoval. Snažili jsme se, aby naši péči dostala třetina dětí, třetina mužů a třetina žen.
Ženy na afghánském venkově chodí stále zahalené. Jak jste je mohli vyšetřit, když je muži stále hlídali?
Staré ženy si nechaly zavést fonendoskop pod burku, poodhalily břicho. Když bylo potřeba, vzali jsme ženy do ambulance, a tam z nich zábrany padaly. Ony žijí jiným životem před zraky ostatních a jinak, když je ostatní nevidí. Na výjezdech jsme pak řešili řadu intimních věcí, kdy se mluvilo o plodnosti, o schopnostech či neschopnostech manžela. Čekaly jsme, že afghánské ženy jsou i uvnitř uzavřené, tak jak se projevují navenek. Opak byl pravdou. Dokázaly se svému lékaři otevřít podstatně více než ženy u nás v České republice.
Jakým způsobem vám Afghánci vyjadřovali své díky?
Byli schopni zabít poslední kozu, aby nás uctili a udělali oběd. Ale protože i dobytek je tam promořený chorobami, tak jsem nemohl připustit, aby moji lidé tyto dary přijali. Musel jsem chránit jejich zdraví.
Bylo vůbec možné se před nákazou infekčními chorobami ubránit?
Členové mise měli striktní zákaz vstupu do rodin, přijímání potravin mimo území základny, zákaz donášení jídla na základnu, včetně tekutin. Když někdo tento zákaz překročil, dočkal se přísného trestu.
Na základně jsme měli vytypováno deset rizikových míst, která by mohla být zdrojem epidemie. Například vstup, kuchyňský blok, mikrobiologická laboratoř, sociální buňky a další. V těchto místech jsme zavedli přísná pravidla a jejich striktním dodržováním jsme omezili nemocnost v jednotce na minimum.
Jak jste bojovali proti písku, který byl též zdrojem nákazy?
Proti tomu se bránit nedalo. Když přišla písečná bouře, nemocnost v jednotce vždycky stoupla. Písek pronikal všude. Přes šátky, přes různé zástěny ve stanech. Byl všude. Je to jemný pudr, stejný, jaký se používá na make-up.
Bylo těžké se v Afghánistánu dorozumět?
Na venkově, kde se mluví jazyky farsí a darí, jsme komunikovali prostřednictvím překladatele. O ty nebyla nouze, protože řada Afghánců u nás studovala. Jinak ve městech se velmi dobře domluvíte rusky. Posledních dvacet let se tam však život zastavil, školy byly zavřené. Teď se tam učí angličtinu, a to velmi rychle. Je neuvěřitelné, jaké mají nadání na jazyky.
V jednom z předchozích rozhovorů jste řekl, že šestiměsíční mise je maximální hranicí, kdy vaše jednotka může působit kvalitně. Pak se začíná projevovat únava. Mohl byste popsat pracovní den zdravotnického personálu?
Pracovní doba je kromě ochrany pro všechny stejná. Budíček je v sedm ráno. Od sedmi do osmi je snídaně, osobní hygiena a úklid. V osm je nástup a následuje pracovní doba do 12 hodin. Vodníci vozí vodu, kuchaři připravují jídlo, lékaři ošetřují - mají služby na výjezdech, v ambulancích na základně nebo na operačním sále. Ve dvanáct je oběd. Následuje dvouhodinová siesta. Důvodem jsou vysoké teploty, které na slunci dosahují až 60 stupňů. Lidé mají za povinnost zalézt někam do stínu, ten byl ovšem jenom pod auty. Od dvou do šesti pokračuje opět pracovní doba. V šest je večeře a v deset pak večerka.
Neděle je určena na odpočinek, vyprání prádla, na věci, co se nestihly během týdne. Směny ochrany se točily v jiném cyklu - 24 hodin hlídaly, 24 hodin doprovázely výjezdní skupiny a 24 hodin měly volno.
Jak byly v šesté polní zastoupeny jednotlivé profese?
Ze sto třiceti členů posádky bylo padesát zdravotníků, směny ochrany tvořilo třicet vojáků, zbytek byl zaměstnán v logistice. Šestá polní je samostatná. Máme vlastní úpravny vody, kuchyně, prádelny, opravny techniky, cisterny - vozíme si pohonné hmoty. Najezdili jsme přes sto deset tisíc kilometrů, upravily se miliony litrů vody. To neznamená jenom vodu navézt a upravit, ale také vyvézt tekutý i tuhý odpad. Přestože logistika není tak viditelná, bez ní by nemocnice nemohla fungovat.
Šestou polní nemocnici si postupně, misi od mise pipláte. Dovybavujete potřebnými přístroji. Lze srovnat její vybavení se zařízením běžné okresní nemocnice?
Nechci podceňovat okresní nemocnice, ale vybavení máme srovnatelné. Máme rentgenové přístroje, vlastní výrobu kyslíku, teď budeme mít vlastní CT. Mezi polními nemocnicemi armád NATO jsme špička.
Ale tak tomu nebylo vždy. Před třinácti lety jste měli ve skladech zařízení z padesátých let…
Myšlenka vybudovat kvalitní polní nemocnici vznikla v Perském zálivu. Prosazovala ji řada zdravotníků už v Bosně ve vojscích UMPROFOR, UNTEAS, SFOR, IFOR, UN i UNCRO. Teprve před čtyřmi lety, kdy opět eskalovalo napětí v Iráku, jsme prosadili nový systém moderní zdravotnické etapy. Dříve nemocnici tvořily jednotlivé stany, rozhozené po prostoru. V jednom z nich bylo například přijímací oddělení, kam přišel raněný, pak jste ho dali na vozík a jeli na rentgen, který byl v dalším stanu atd.
V novém systému existuje centrální koridor a další speciální prvky jsou do něj napojeny. Systém je chráněný proti klimatickým podmínkám, je klimatizovaný, čistý, hermeticky uzavřený. Šestou polní nemocnici budujeme jako moderní zařízení. Podle hodnocení německých kolegů je lepší než jejich zařízení. A polní německé nemocnice jsou několik kroků před ostatními.
Jaké podmínky měla posádka?
Základna má několik částí - nemocniční jádro, autopark, kuchyni. Ubytovací část je v klasických stanech bez klimatizace. Ten komfort má jen nemocniční jádro. Peníze nejsou neomezené, tak jsme je investovali do prostředí a zařízení pro nemocné.
Co váš tým čeká po návratu z Afghánistánu?
Šestá polní nemocnice sídlí od loňska ve Zbiroze. Zatím jsme neměli příliš času se tam zabydlet. Záměr je, že se zde bude centralizovat nejen šestá polní, ale i další prvky zdravotnického zabezpečení Armády ČR. Pro výcvik lidí tam musíme vytvořit dostatečně kvalitní zázemí. Naším cílem je vybudovat stabilní kádr lidí.
Doposud existovalo malé organizační jádro, které se staralo o materiál a techniku. V případě výjezdu jsme nabírali lidi z celé republiky. To se teď změní. Šestá polní bude stoprocentně profesionální tým, který bude vyjíždět na povel jako první. A tým, který jsme používali doposud, bude sloužit jako záloha.
Lidé z šestky budou ti, kteří budou otvírat misi, projdou nejtěžší částí, rozjedou práce, postaví základnu, navážou kontakty a vytvoří zázemí. Další tým přijede do připraveného vybudovaného prostředí a bude pokračovat v práci, kterou šestá polní zahájila.
Jak vnímáte návrat do regionu?
Jsem chirurg, převážnou část svého odborného života jsem strávil ve Vojenské nemocnici v Plzni, ostatně dalších dvacet příslušníků šesté polní nemocnice je z Plzeňska. Šestka se bere až nadnárodně, nikdo neví, kam ji posadit. Tak jsme hrozně rádi, že jsme teď Západočeši, a rádi bychom se zapojili do zdejšího života. Máme připraveny letní tábory pro teenagery, kterým chceme ukázat, co to ta šestá polní nemocnice vlastně je. Chceme je seznámit s naším výcvikem, který nespočívá jenom v odborné, ale i v tělesné přípravě, ve cvičení orientace v prostoru, ve střelbách a podobně.
Máte své krédo?
Při posledním výjezdu jsme měli určité potíže, kdy část armádní zdravotnické veřejnosti a bohužel i část velení se nedokáže ztotožnit s tím, že nemocnice při výjezdu podle mého názoru má povinnost pomoci místním obyvatelům. Vzhledem k nákladům na šestou polní jde o zanedbatelné částky. Moje motto je jasné: Jestliže mám možnost, tak mám i povinnost. To znamená, dostanu-li se do oblasti, která potřebuje pomoc, a mám-li možnost, jsem povinen pomoci. To je moje krédo jako lékaře i jako velitele. Mnozí tam přijeli jako úplní nováčkové a bylo nutné je přesvědčit, že je to potřeba, že to má smysl. Dnes to všichni vědí a jsou na to náležitě hrdi. Když se vracejí a vidí, že za nimi zůstalo přes 14 000 ošetřených lidí, že tito lidé změnili nepřátelský postoj v naprosto přátelský. Dnes všech 130 účastníků mise ví, že to mělo smysl.
Po skončení mise v Afghánistánu jste dostali pochvalu od velitele ISAF.
U žádné jednotky jsem zatím nečetl tak vysoké hodnocení. Pamatuji si jednu myšlenku velitele ISAF, kdy hodnotil činnost jednotlivých kontingentů, řekl: Činnost polní nemocnice je velmi nebezpečná. Mění myšlení prostých obyvatel Afghánistánu ve prospěch ISAF, ve prospěch západní civilizace, a to se rozhodně nemůže líbit některým vůdcům militantních frakcí. Přínos šesté polní je v této oblasti větší než celé mnohonárodní brigády, která zde jezdí a patroluje po Kábulu.
A na závěr?
Je na světě spousta míst, která naši péči potřebují. Já si myslím, že zvlášť pro Českou republiku spojení humanity a armády je velmi blízké. My nejsme národ, který je schopný útočit na bodák. Pobíjet lidi. Alespoň z mého pohledu.
ALENA KODLOVÁ, Plzeňský deník, 26.10.2002