Základ modelu rozvoje kulturní způsobilosti J. Campinha-Bacote tvoří 5 kulturních kompetencí a svým obsahem je sestrám nápomocný při poskytovaní kulturně kompetentní péče. Tento model je celosvětově zařazen do osnov multikulturní výchovy v ošetřovatelství. Globalizace světa a dlouho přetrvávající nerovnosti ve zdravotním stavu lidí z kulturně rozmanitého prostředí jsou výzvou pro sestry, aby považovaly kulturní rozmanitost za prioritu svých zájmů v ošetřovatelské péči, ale i ve vzdělávaní.
Kultura a kulturní kompetence
V literatuře najdeme mnoho definic kultury. Klober a Kluckhohn (1952, 1978) jich citují více než 164. Koncem 19. století Tylor (1871, s. 1), definuje kulturu jako „komplex a celek, který zahrnuje vědomosti, víru, umění, morálku, právo, zvyky, jiné schopnosti a zvyky získané člověkem jako členem společnosti“. Kulturní hodnoty dávají jedinci životní smysl. Ve skutečnosti z mnoha faktorů, o kterých je známo, že určují názory na zdraví, je kultura nejvlivnější (Harwood, 1981). Pokud se poskytovatelé zdravotní péče setkají s potřebami kulturně rozličných skupin, musí se zaangažovat do procesu kulturních kompetencí. Cross, Bazron, Dennis a Isaacs (1989, s. 4) definují kulturní kompetence jako „soubor vhodného jednání, postojů a politiky, které spolu vstupují do systému, agentury, nebo mezi profesionály a umožňují, aby systém, agentura a profesionálové pracovali účinně v multikulturních situacích“.
Model kulturní kompetence
Kulturní kompetence je definována jako „Proces, ve kterém se sestra kontinuálně snaží dosáhnout schopnosti efektivně pracovat v rámci kulturního kontextu klienta jako osoby, rodiny nebo komunity“. (J. Campinha-Bacote, 1998). Tento proces od sester vyžaduje, aby se staly kulturně kompetentními. To zahrnuje ohled na kulturní přání, kulturní uvědomění, kulturní vědomosti, kulturní zručnosti (usměrňování kulturně citlivého odhadu) a kulturní setkání (J. Campinha-Bacote, 2002a).
Kulturní přání: Je definováno jako motivace sestry „chtít se zúčastnit procesu stávání se kulturně uvědomělou, mít kulturní vědomosti, kulturní zručnosti a hledat kulturní setkání (Campinha– Bacote, 1999). Kulturní přání je alfou a omegou k získání kulturní kompetence. Model je zobrazován jako výbuch sopky, kde kulturní přání je pro sestru začátkem procesu. Přání musí vzejít z touhy sestry a ne ze zoufalého odhodlání.
Kulturní přání zahrnuje skutečnou touhu být otevřený a přizpůsobivý ke všem, akceptovat rozdíly, stavět na podobnostech a být ochotný učit se od ostatních jako kulturních informátorů. Tento typ učení je celoživotní proces, který je posuzován jako kulturní pokora (Tervalon a Murray-Garcia, 1998). Kulturní přání také zahrnuje závazek sestry starat se o všechny klienty, bez ohledu na jejich kulturní hodnoty, víru, zvyky nebo rituály. To může být těžké, když sestra ošetřuje náročné (vybrané) pacienty, pacienty s poruchami jednání, případně dojde-li k osobnímu morálnímu konfliktu (např. potrat, majetkové ublížení, zneužití partnerem, sexuální oběť). Příklad takovéto situace je, pokud má sestra ošetřovat pacienta, jehož politické, nebo náboženské přesvědčení (víra) jsou v přímém kontrastu s jejím přesvědčením či vírou. Řešením pro sestru je vnímání pacienta jako jedinečné lidské bytosti.
Naším cílem v zabezpečení kulturně odpovídající péče je najít společné základy. Berlinův a Fowkesův (1982) vyučovací model může pomoci sestře v tomto procesu. Mnemotechnické učení představuje proces poslouchání, vysvětlování, shromažďování vědomostí, doporučení a rozhovorů. Sestra musí nejprve poslouchat pacientovo vnímání problému. Během naslouchání nevynáší vlastní soudy, ale povzbuzuje, aby se dozvěděla co nejvíce. Druhý krok je pochopit pacientovo vnímání problému. Následující klíčový krok je poznat rozdíly mezi dvěma vnímáními problému a poznat i podobnosti. Čtvrtým krokem je učinit doporučení, která se týkají pacienta. Nakonec má sestra s pacientem prodiskutovat plán léčení, při zvážení užitku sloučení vybraných aspektů pacientovy kultury do plánu.
Kulturní uvědomění: Je to prozkoumání hloubky kulturního pozadí (J. Campinha-Bacote, 1999). Tento proces zahrnuje uznání předsudků, předpojatosti někoho a předpokladů o někom, kdo je odlišný. Bez uvědomění si vlivu vlastních kulturních hodnot je riskantní, aby se sestra angažovala v kulturních požadavcích. Kulturní požadavek je tendence vynucovat si na jiné kultuře víru, hodnoty a vzory jednání (Leininger, 1978).
Jak uvádí J. Campinha-Bacote, příkladem kulturně odlišné skupiny, na které sestra může prozkoumat své předsudky a víru, je skupina zdravotně postižených pacientů. „Advokáti práv zdravotně postižených často kritizují zdravé odborníky, citujíce chybné předpoklady a selhání v pochopení perspektivy invalidních osob“ (Treloar, 1999, s. 358). Treloar dále uvádí, že mnoho poskytovatelů péče přistupuje k postiženým jako k nemocným a neuvědomují si záměnu pohledu na invaliditu jako problém, který existuje spíš v nitru prostředí než osoby. Některé sestry používají výraz „fyzicky postižený“, aby podchytily tuto současnou záměnu. Treloar tvrdí, že účinné interakce se zdravotně postiženými lidmi začínají s osobním uvědoměním si myšlenek a pocitů obklopujících invaliditu a nabádá sestry, aby si položily následující otázky: Podporují moje činy stigma, izolaci a znehodnocení invalidních lidí? Jsem vnímavá ke kulturním rozdílům a podporuji tuto populaci?
Kulturní vědomosti: Definují proces hledání a získávání hlubokých vzdělávacích základů o různých kulturních a etnických skupinách (Campinha-Bacote, 1998). Získávání kulturních vědomostí o víře a hodnotách pacientů, které mají vztah ke zdraví, zahrnuje pochopení jejich názoru na svět. Pacientův názor na svět vysvětlí to, jak interpretuje nemoci a jak to ovlivňuje jeho myšlení, jednání a bytí. Například, ačkoli hluchota může být definována fyziologicky jako ztráta sluchu, většina hluchých lidí to definuje kulturně, ne fyziologicky (Stebnicki a Coeling, 1999). Věří, že nejdůležitější kvalita hluchoty není nedostatek sluchu, ale spíš účast v „kultuře neslyšících“, která je založena na znakové řeči, a to zhodnocuje sebevědomí v této kultuře. Poznání kulturních hodnot neslyšících může pomoci těmto klientům použít jejich obvyklé reakce v nemoci.
Účinnost léčení je dalším důsledkem procesu získávání kulturních vědomostí. To zahrnuje získávání vědomostí v takové oblasti, jako je etnická farmakologie. Etnická farmakologie zahrnuje studium variací v metabolismu léků mezi etnickými skupinami. Je několik faktorů, které jsou rozhodujícími reakcemi na specifické léky v etnických skupinách. Tyto faktory zahrnují genetiku, prostředí, strukturu a kulturní variace v etnických skupinách. V hledání vědomostí o specifických kulturních skupinách Campinha-Bacote (1998) a Purnell (1998) identifikovali čtyři stadia, přes která sestra přechází: nevědomá neschopnost, vědomá neschopnost, vědomá schopnost a nevědomá schopnost. Nevědomá neschopnost je, pokud si nejsme vědomi, že nám chybějí kulturní vědomosti. Tyto sestry nemají žádné vědomí, že kulturní rozdíly existují mezi nimi a pacientem. Vědomá neschopnost je uvědomění si, že někomu chybějí vědomosti o jiné kultuře. Tyto sestry mohou zjistit tuto neschopnost navštěvováním pracovních setkání o kulturní rozličnosti, čtením článků nebo knih na toto téma, nebo přímými zkušenostmi s pacienty z kulturně rozličného prostředí. Tyto sestry vědí, že kultura hraje důležitou roli v ošetřovatelství, ale nevědí, jak účinně použít tyto vědomosti.
Vědomá schopnost je záměrný akt učení se o kultuře pacienta, ověřování vědomostí a zabezpečování kulturně odpovídající ošetřovatelské péče. Nevědomá schopnost je schopnost sestry spontánně zabezpečit kulturně odpovídající péči pacientům z rozličného kulturního prostředí. Načasování nevědomé schopnosti sestry se jeví jako „přirozené“, když pozorujeme jejich interakci s pacienty z rozličných kultur (Campinha-Bacote, 1998). Při získávání kulturních vědomostí je důležité mít na paměti pojem intrakulturních rozdílů (více rozdílů uvnitř kulturních skupin než mezi kulturními skupinami). Žádný jedinec není stereotypem nějaké vzniklé kultury, ale spíš jedinečná směs rozličností nalezená uvnitř každé kultury, jedinečné nahromadění životních zkušeností a proces akulturace jiných kultur. Proto musí sestry rozvinout zručnost vést kulturní posouzení s každým pacientem.
Kulturní zručnost: Je to schopnost sbírat relevantní kulturní údaje týkající se pacientových současných problémů, jako i přesně vykonaného fyzikálního hodnocení (Campinha-Bacote, 1999). Leiningerová (1978, s. 85–86) definuje kulturní odhad jako „systematické hodnocení nebo zkoumání osob, skupin a komunit ohledně jejich víry, hodnot a zvyků k určení potřeb a intervenčních postupů v kontextu lidí, se kterými pracujeme“. Kulturní zručnost je také vyžadovaná při vykonávání fyzického posouzení etnicky rozličných klientů. Sestry by měly znát, jak pacientovy fyzické, biologické a fyziologické odchylky ovlivňují jejich schopnost usměrňovat přesné a přiměřené fyzické hodnocení (Purnell, 1998).
Literatura poskytuje sestrám vícero nástrojů kulturního hodnocení (Giger a Davidhizar, 1999, Kleinman, Eisenburg a Good, 1978, Purnell, 1998). Avšak sestra musí mít na paměti, že usměrňování kulturního posuzování je víc než výběr nástrojů a kladení otázek pacientům. Přístup sestry musí být vykonávaný kulturně citlivým způsobem. Situace, ve které sestra musí být kulturně citlivá, může vzniknout, pokud sbírá údaje týkající se například sexuální orientace pacienta.
Kulturní setkání: Je proces, který povzbudí sestru přímo se angažovat tváří v tvář interakcím s pacienty z kulturně rozličného prostředí (Campinha-Bacote, 1998). Interakce s pacienty z rozličných kulturních skupin budou zdokonalovat nebo upravovat existující názory na kulturní skupiny a zabrání stereotypům. Avšak sestra musí být opatrná a rozpoznat, že interakce se třemi nebo čtyřmi členy specifické etnické skupiny nečiní nikoho expertem na dotyčnou kulturní skupinu. Kulturní setkání také zahrnují odhad pacientových lingvistických potřeb. Doporučuji v praxi využívat formálně medicínsky připraveného překladatele, který pomůže sestrám při přesné komunikaci po dobu péče o pacienta. Použití nepřipravených překladatelů, přátel nebo členů rodiny může představovat problém z důvodu nedostatku jejich vědomostí (medicínská terminologie a podstata nemoci). Situace je komplikovanější, pokud se jako tlumočníci využívají děti. Jeden příklad neschopnosti použít formálně trénovaného překladatele pochází ze zkušenosti J. Campinha-Bacote. Případ se týká porodní sestry, která potřebovala komunikovat se svou pacientkou, jež se chystala porodit mrtvé dítě. Sestra nehovořila španělsky a použila šestiletou dceru pacientky, aby překládala matce, že její dítě je mrtvé.
Použití modelu
J. Campinha-Bacote říká, že „tento model je užitečný při péči o všechny lidi, protože ve skutečnosti my všichni patříme ke stejné rase – lidské rase se stejnými potřebami“. Je však důležité pamatovat si, že tyto potřeby mohou být vyjádřeny odlišně a že kvalita služeb zdravotní péče může pro každého pacienta znamenat něco jiného. Při zabezpečování kulturně odpovídající péče by sestra měla zvážit následující otázku: „Položila jsem si ty správné otázky pro péči o tuto kulturní skupinu?“ Campinha-Bacote (2002b) doporučuje sestrám tyto mnemotechnické otázky zohledňující kulturní přání, uvědomění, vědomosti, zručnosti a setkání:
Uvědomění: „Jsem si vědoma svých vlastních předsudků a předpojatosti ke kulturním skupinám odlišným od mých?“
Zručnost: „Mám zručnost vést kulturní odhad a vykonávat na kultuře založené fyzikální posouzení citlivým způsobem?“
Vědomosti: „Mám vědomosti o pacientových názorech na svět a na poli biokulturní ekologie?“
Setkání: „Kolik setkání jsem již měla s pacienty z rozličných kulturních prostředí?“
Přání: „Jaké je moje skutečné přání chtít být kulturně kompetentní?“
O autorovi: PhDr. Alena Uríčková, Katedra ošetrovateľstva, Fakulta zdravotníctva a sociálnej práce, Trnavská univerzita v Trnave (alena.urickova@truni.sk)