Snažil jsem se, aby se život mých klientů co nejvíce přibližoval běžnému životu. Pak jsem najednou zjistil, že vlastně každý rok „zaučuji“ 2-3 nové kolegy či kolegyně. Ředitelka zjistila, že se tou činností nemusí vůbec zaobírat, a předala mi i tyto kompetence. Začal jsem se cítit unavený, domníval jsem se, že je to právě nestabilitou týmu. Nikdo u nás dlouho nevydrží - práce je to velmi náročná, hlavně emočně…Člověk nezaznamená tolik změn a pokroku a v poslední době se na nás valí příliš administrativy ke každému klientovi. Do toho všeho mi paní ředitelka řekla, že budu muset začít chodit do školy, abych splnil požadavky na vzdělání. S hrůzou jsem zjistil, že i ten zbytek volného času, co mi zbývá, budu muset věnovat studiu. Cítím se velmi unavený, některé dny až vyčerpaný, a pociťuji, že už se tolik na své svěřence netěším a některé dny se jim dokonce vyhýbám. Pročítal jsem si některé knížky a přesně takhle tam popisují syndrom vyhoření, ale nikde nebylo popsáno, co mám dělat já? Jsem tedy jako nemocný? Kdo nebo co by mi pomohlo zlepšit můj současný stav? Děkuji za odpověď.
Antonín K.
Dobrý den, pane Antoníne, syndrom vyhoření - někdy se setkáte i s označením vypálení, vyhaslost, vyčerpání - (z angl. burnout syndrome) není nemoc, kterou se nakazíte kýchnutím nebo ze špinavých rukou. Jedná se nejčastěji o proces, který začíná již při vstupu (!) do kariéry některé z pomáhajících profesí. Nedá se tedy říct, že se jedná o reakci na konkrétní podnět, ale často lze vysledovat vleklý průběh, kde na sebe různým způsobem tzv. nasedají jednotlivosti, a i zde je tomu u každého jinak - co jednoho zatíží, druhého může minout a naopak.
Možná je syndrom vyhoření v posledních letech hodně nadužívaný termín. Ale popisovaný obraz je znám např. z britské armády, kde se nazýval „poválečnou depresí“ a Američany byl označován jako „únava z boje“. Člověk někdy slýchává od kolegů, že už mají „nervy na dranc“, někdo přichází z práce „s depresí“. Ne vždy se jedná o zcela legitimní označení pro stavy, kdy už to v práci tzv. nezvládáme. Jakési podhoubí může být dokonce obsaženo v hodnotových systémech pomáhajících profesí a i v osobnostech těch, které tyto profese přitahují.
S jakým pojetím se můžete setkat v odborné literatuře? Tak např. Pines a kol. (1981) definují vyhoření jako: …výsledek neustálého nebo opakovaného emočního tlaku spojeného s intenzivní účastí s lidmi po dlouhá období. Taková intenzivní účast je obvyklá zejména ve zdravotnických a školských profesích a v sociálních službách, kde je „náplní práce“ zabývat se psychickými, sociálními a tělesnými problémy druhých lidí. Vyhoření je bolestné zjištění, že již nedokážou pomáhat lidem v nouzi, že již v sobě nemají nic, z čeho by mohli rozdávat…
Edelwich a Brodsky (1980) zkoumají, jak mohou nerealisticky vysoká očekávání toho, čeho lze dosáhnout, vytvářet úrodnou půdu pro pozdější rozvoj deziluze a apatie. Mnohé profese také povzbuzují své adepty k rozvoji představy o sobě jako o těch, kdo hrdinsky pomáhají a mohou nepřetržitě dávat druhým, řešit jejich problémy, prožívat jejich bolesti, naplňovat jejich potřeby a sami zůstat silní a šťastní. To se může spojit s osobností těch, jež taková práce přitahuje, přičemž může jít o lidi, kteří svou vlastní bolest vždy drželi na uzdě a vždy byli nápomocní všem členům rodiny.
Fineman (1985) v návaznosti na Maslacha (1982) říká, že vyhoření představuje:
a) stav emočního a tělesného vyčerpání s nedostatkem zájmu o práci a nízkou důvěrou v druhé,
b) depersonalizaci klientů, ztrátu zájmu a cynismus vůči nim,
c) odsuzování sebe samého, nízkou pracovní morálku a hluboký pocit selhání.
Hawkins (1986) se zabývá jinou stránkou vyhoření, kterou většina odborné literatury opomíjí, a sice apatií a ztrátou zájmu, jež se vyvíjí u pomáhajících, kteří se uprostřed své profesní dráhy přestanou učit a vyvíjet. Začnou se spoléhat na zavedené vzorce vztahů s klienty a pacienty a nové klienty berou jen jako opakující se představitele klientů a pacientů, s nimiž se setkali již dříve. Preventivní přístup k vyhoření musí zahrnovat vytváření učícího prostředí, které trvá stejně dlouho jako profesní dráha pomáhajícího.
V literatuře najdete několik přístupů a dělení na jednotlivé fáze syndromu vyhoření.
Dají se schematicky popsat zhruba následovně:
* iniciační fáze (zapálení pro práci)
* prozření (vše není realizovatelné)
* první frustrace (klient je vnímán negativně)
* apatie (hostilita ke klientům a k profesi)
* vyčerpání (cynismus, odosobnění)
Velmi důležité je zabývat se vyhořením dřív, než k němu opravdu dojde:
* zamyslet se nad svou stínovou motivací k práci v pomáhajících profesích,
* sledovat příznaky svého vlastního stresu a vytvářet si zdravý systém podpory,
* postarat se o vlastní smysluplný, příjemný a fyzicky aktivní život mimo roli pomáhajícího.
Kde tedy hledat účinnou pomoc? Z uvedeného vyplývá, že od vstupu, resp. ještě před vstupem, do pomáhající profese je třeba zamyslet se nad výše uvedenými body. Velmi důležitá je prevence, kam spadá i řádná psychohygiena (umět tzv. vypnout, umět si rozvrhnout práci tak, abyste v ní trávil skutečně svou pracovní dobu). Další prostor, který ale vy sám asi příliš neovlivníte, je i v kultuře jednotlivých zaměstnavatelů a mj. i ve způsobu jejich personálního řízení. Bezesporu k prevenci či případné „diagnostice“ pomáhá kvalitně vedená supervize. Toto téma bylo obsahem sociální poradny v březnovém čísle Sestry.
S pozdravem
Bc. Jana Bednářová
sociální pracovnice