Že je obezita jedním, a nikoli zcela bezvýznamným ekonomickým problémem vyspělého světa, o tom svědčí i skutečnost, že týdeník The Economist věnoval tomuto tématu před Vánoci šestnáct stran solidního analytického textu.
Týdeník Euro tomuto tématu věnuje pár stran po Vánocích, a to navzdory skutečnosti, že se otázka nadváhy poněkud neblaze dotýká i jeho šéfredaktora. A ten se v pozici škůdce veřejných rozpočtů necítí zrovna dvakrát komfortně. Je ale třeba přiznat si, že jsme opravdu drazí.
A bude hůře. Jakékoli lamentace ani módní trendy zatím nenaznačují, že by se sklony světové populace k tloustnutí měly v dohledné době nějak zásadněji měnit. Zdravotní a sociální dopady narůstají a porostou dál. To samozřejmě vyvolává otázky, zda by se s tím nemělo něco dělat.
Nabízí se možnost, aby se vlády pokusily něco udělat s tučnými potravinami, podobně jako se o to snaží u tabáku a alkoholu. Dánská zkušenost se zvláštní daní na tučné potraviny ale vypovídá celkem jasně, že tudy cesta nevede.
Člověk, který potřebuje po ránu panáka, taky nekouká na korunu, a dokonce ani na zprávy o otravách metanolem. Milovník sádla se škvarky a pečené kachny, stejně jako labužník závislý na foie gras si cestu k naplnění své vášně najdou za každou cenu, i kdyby kvůli tomu měli objet půlku zeměkoule.
Nehledě na to, že existuje poměrně značné množství váhově zcela standardních pojídačů sádla se škvarky, jejichž trestání prohibitivní daní je silně nespravedlivé. A nehledě ani na to, že s vědeckými poznatky o zdravé stravě je to podobné jako s vědeckými poznatky o přínosu obnovitelných zdrojů energie. Vyvíjejí se v čase tak dlouho, dokud nedosáhnou zcela opačné polarity, načež se pohyb vydá zpět.
Prostě i s tou tloušťkou je to stejné jako s jinými ekonomickými jevy. Její řešení se odvíjí od odpovědnosti každého jednotlivce za vlastní osud. Jednoduše je načase přiznat, že i zdraví je odpovědností každého z nás, a solidarita ve všeobecném zdravotním pojištění by tomu měla odpovídat.
Náklady na léčbu nemocí spojených s obezitou, vícenáklady na těžkotonážní sanitky a různá přemisťovací a polohovací zařízení nebo cena za složitější a obtížnější technologie různých zdravotnických zákroků by prostě neměly být samozřejmou součástí úhrad zdravotních pojišťoven. Měl by si je hradit dotyčný sám. Přinejmenším tak dlouho, dokud mu z jeho příjmů bude pořád ještě zbývat na bůček. Ne že by to nějak rychle vedlo ke zhubnutí naší populace, ale zbyly by peníze pro ty, kteří naši solidaritu opravdu potřebují a za své nemoci nemohou.
Stejná pravidla by měla platit i pro nemoci a zdravotní komplikace kuřáků a opilců.
Prostě zlozvyky něco stojí a hříšníci by za své hříchy měli platit plnou cenu.