„V ČEM SE LIŠÍTE OD ČLOVĚKA, který třeba unese autobus plný lidí a vyhrožuje, že je nechá bez jídla a pití dokud nedostane peníze a lepší pracovní podmínky?“ ptám se schválně sugestivně lékaře z jihlavské nemocnice, jenž přede mnou nestihl utéct.
„Cože? Co je to za nesmysl?“ volá na mě přes rameno a svižně pádí k výtahu. Tam se však musí zastavit, dokud dveře nepůjdou otevřít. „Ptám se vás, v čem se lišíte od únosce nebo vyděrače, když jste si vzali za rukojmí celý národ, jen abyste zlepšili své pracovní podmínky,“ ptám se znovu, když k němu dojdu. To už se na téměř prázdné chodbě zastavují dva pacienti a sledují nás.
„Já se s vámi vůbec nebudu bavit,“ cuká mladému lékaři levé oko. „Ale mě požádali pacienti z této nemocnice, abych se vás zeptala. Dvě paní, které jsou v polovině těhotenství a nemají tušení, kde a za jakých podmínek budou rodit,“ říkám.
„A ony chtěly, abyste se zeptala přímo mě? To sotva. Já nejsem porodník. To se mají obrátit na porodníka,“ mačká opakovaně přivolávač výtahu.
„Ale jste lékař, který spolu s další více než stovkou kolegů z této nemocnice odchází. Měl byste mluvit s lidmi, které svým jednáním ohrožujete.“ „Dejte mi, sakra, pokoj. S nikým se bavit nebudu,“ nečeká dál na výtah a metrovými kroky odkrajuje podlahu ke schodišti. Dusot jeho nohou doprovází naštvané brblání přihlížejících pacientů.
„To je co, paní? A takhle je to tady všude. Koho se zeptám, ten mi řekne, že mi do toho nic není. Ale já tady ležím a čekám na další operaci. Kdyby mi aspoň řekli, že mám jet domů a najít si nemocnici, kde mě odoperují,“ mávne rukou asi padesátiletý pán v županu a jde si k automatu koupit kávu.
PROTI VŠEM
Je to bizarně paradoxní situace. Lékaři, kteří jsou dle jednoho jejich odboráře hrdí, že jako jediní v této zemi mají dost odvahy a morálního kreditu poprat se o svou prestiž (která se v podání jejich odborů smrskla na požadavek větších platů), si vzali za rukojmí pacienty a ostatní zdravotnický personál, kteří za jejich nespokojenost nemohou.
A ve valné většině tito lékaři, jež právě proto, že chtějí být chápáni a ctěni jako elita národa, vydírají životy nevinných lidí a zdravím, nejsou schopni a ochotni zodpovědět jakékoliv otázky. Prchají jako uličníci, kteří rozbili okno a mají strach, že dostanou záhlavec. Alespoň v jihlavské nemocnici to platí doslova. Několik hodin oslovuji lékaře, několik hodin naprosto neprestižně a zbaběle utíkají.
Jediní, kdo neutíká a smutně kroutí hlavou, jsou ti, kteří zůstávají a dál se věnují svému poslání.
Když to říkám fotografovi, nechce tomu zprvu věřit. Pak se jednoho lékaře (kteří se na chodbách a volně přístupných prostranstvích nemocnice v Jihlavě téměř nepohybují) zkouší ptát on sám. Chirurg bere schody po dvou, jak rychle se snaží uniknout.
Sestřičky jen omluvně krčí rameny. Ani s nimi se odcházející lékaři, kterých je v jihlavské nemocnici 69%, nebaví. Prostě se dělá jakoby nic. Což dost dobře nejde. „A co máme dělat? Já už jsem za těch třicet let, co pracuji ve zdravotnictví, zvyklá na různé krize. Poradíme si i s tímhle. Budeme muset,“ říká mi vrchní sestra na jihlavské chirurgii.
„Něco vám přece místní lékaři museli říct. Vždyť vědí, že vy víte, že většina z nich dala výpověď. Omluvili se vám třeba mezi čtyřma očima?“ Vrchní sestra se zasměje: „Omluvit a doktoři?“ Když odcházím, slyším, jak se domlouvá telefonicky s kolegyní o tom, co říkat pacientům: „Nic nevím. Nikdo nám nic neřekl. Tak jim radím, ať si zavolají na svou zdravotní pojišťovnu. Snad jim tam řeknou, kde jsou k dispozici volná lůžka a kapacity k operacím.“
MLUVÍME JEN S VLÁDOU
Na první pohled se v ohrožených nemocnicích na Vysočině nic zvláštního neděje. Na chodbách je jen menší pohyb pacientů, ale jinak se dál vesele malují zdi či dostavují nové pavilóny. Jakoby nemocnice naopak čekaly lepší časy. Když však kroky zabloudí na oddělení, podivné mrtvo a mírná letargie jsou cítit na každém kroku.
Ať jde o Havlíčkův Brod, Jihlavu nebo Nové Město na Moravě, situace je stejná: většina lékařů podala výpovědi, s nikým mimo odborů se na dané téma příliš nebaví, nikomu nic nevysvětlují. Hlavně ne vedení nemocnic, sestrám a pacientům – tedy těm, o které jde v první řadě.
„My jsme se dozvěděli, kolik lékařů odchází, až z informací personálního oddělení. Jinak s námi na toto téma nikdo několik měsíců nehovořil,“ krčí rameny mluvčí nemocnice v Jihlavě Veronika Novotná a díváme se na propagační brožuru, kterou nedávno místní lékaři plni úsměvů nafotili.
„My víme to co vy. Jen to, co odboráři řeknou v médiích,“ přiznává Veronika Novotná a její kolegyně z managementu nemocnice dodává, že samozřejmě atmosféra a vztahy mezi těmi, co zůstávají, sestrami a odcházejícími lékaři je velmi napjatá. Ale je to napětí nevyslovené, o to víc hrozí výbuchem.
Lékaři podle ní naprosto ztratili důvěru všech, pacienti se na ně otevřeně zlobí, považují je za zrádce.
„Já se s vámi nemám co bavit. Po těch vašich vejžblechtech na adresu lékařů jsme se dohodli s kolegy, že s vámi vůbec mluvit nebudeme,“ říká mi primář jihlavského ARO Vít Bárta. „Náš časopis jen inicioval petici proti vaší aktivitě. A ani jsme si nevzali žádné rukojmí. Proč vy máte právo na petici a nikdo jiný ne?“ „Protože vy jste nás urazili,“ končí primář a odborář debatu.
Mluvčí Novotná jen krčí rameny: „Oni se nebaví ani s panem ředitelem. Zvlášť když on, jako bývalý šéf lékařských odborů, se musel jako ředitel postavit z jejich pohledu na druhou stranu.“ „To přece není možné, že se spolu navzájem nekomunikujete,“ nechápu situaci, kdy zaměstnanec odmítá mluvit se zaměstnavatelem. Ale v Jihlavě mi říkají totéž, co ředitelka Věra Palečková v Novém Městě na Moravě.
AŽ ZEMŘE PRVNÍ DÍTĚ…
„Odpovídají, že mi nemají co říct. Já pro ně nejsem partnerem. Žádné vedení nemocnice pro ně není partner. Jejich protest je namířen proti vládě,“ vysvětluje mi nelogickou situaci ředitelka Palečková.
„Ale pracovně právní vztah mají s vámi, ne s vládou. Vás vydírají, protože kvůli nim budete muset zavřít nemocnici. Vás a pacienty, ne vládu.“
Paní ředitelka jen kývne hlavou: „Já vím, ale na to se musíte zeptat jich. Co vám mám říct. Mezi čtyřma očima mi někteří z nich přiznávají, že jsme se s pacienty prostě ocitli mezi mlýnskými kameny, ale oni s tím nic nehodlají dělat. Podle nich to musí řešit vláda.“ „A to je po tom, co vás takto vydírají, chcete případně vzít zpět?
Nezlobíte se na ně? Nejste naštvaná a frustrovaná?“ „Samozřejmě, že je to frustrující. Jsem rukojmí a nemůžu s tím nic dělat, jen čekat. Ale nemůžu si dovolit, být na ně naštvaná, ani kdybych chtěla. Musím je vzít zpět. Nikoho jiného v takovém množství neseženu. A oni to vědí. Ve výpovědi máme 60% lékařů,“ říká Věra Palečková.
„Také všechny anesteziology?“ ptám se.
„Ano, kromě jednoho,“ přiznává. „Takže…“ „Ano, takže nemůžeme v případě, že hrozby splní a výpovědi nestáhnou, vůbec nic dělat.“ V Novém Městě na Moravě se alespoň se svým vedením odboráři a lékaři baví. Tedy, ona ta komunikace je přece jen specifická; ředitelka a zástupci měst a obcí na ně mluví, vysvětlují jim, popisují, co přesně za krizi vyvolali a co hrozí, prosí je… a lékaři mlčí. Nemají co odpovědět.
Za ně rozhoduje nejvyšší odborář Engel. I kdyby sebevíc chtěli vzít výpovědi zpět (a není jich málo v celé republice, kteří by tak rádi učinili), nemohou. Mají strach. Jako malé děti se bojí, že by byli potrestáni za to, že zradili partu. Zašlo to příliš daleko, nemohou couvnout. A pacienti, ptám se, vždyť je přímo ohrožujete a stresujete? Jen krčí bezradně rameny a v přítmí rozestavěného pavilonu interny mi šeptem přiznávají, že většina z nich ve skutečnosti neodejde, že to dělají jen tak, aby vyhráli. Kam by taky šli, vědí, že na ně nikdo nečeká.
„Takže vy to nemyslíte smrtelně vážně, přestože reálně vyhrožujete ohrožením lidských životů? Legendární pokřik odborářky z havlíčkobrodska o tom, že až zemře první dítě tak nám všem dojde, jak moc lékaře potřebujeme, je jen finta?“ rozhazuji bezradně rukama.
Lékař mlčí a škrábe se na hlavě, nakonec jen vzdychne a odchází.
PROČ NÁS NECHCETE POCHOPIT?
Odborář a radiolog Novotný z nemocnice v Novém Městě je naopak sdílný. Jak říká, úmyslně chodí v modrém tričku s nápisem „děkujeme, odcházíme“, aby to každý viděl. On se nestydí. Podle svých slov nemá za co. Jen ho mrzí, že lékaře nechce nikdo pochopit a že média všechno překrucují. Naše debata se nakonec ale motá dokola jako pes za svým vlastním ocasem a k ničemu, co už by nebylo řečeno či napsáno, se stejně nedostaneme.
Doktor Novotný se zlobí. Nelíbí se mu mé sugestivní otázky. Během naší debaty ve spartánsky zařízeném (postel, stůl, skříň) lékařském pokoji mu několikrát říkám, že se dost dobře nemohu ptát jinak než sugestivně, když lékaři ve výpovědi celý svůj protest postavili na vydírání a vzali si všechny občany jako rukojmí.
A on mi na to odpovídá stále stejně; tedy že za aktuální ohrožení zdraví a životů není odpovědný on ani žádný jiný lékař účastnící se nátlakové akce, ale vláda. Podle něj právě vláda nechala nezodpovědně zajít vše takhle daleko. A oni, lékaři, se jen brání tak, jak se podle něj měli bránit všechny profese.
„Chcete mi říct, že kdybyste byl zaklíněný v autě, které by začalo hořet, vedle vás by umírala vaše žena a dítě a policie i hasiči by vám po telefonu sdělili, že nepřijedou, protože chtějí po vládě víc peněz a lepší systém vzdělávání, vy byste se na ně nezlobil?“ nevím už jak se zeptat, aby odborář pochopil, proč se mnozí lidé cítí jako bezmocní rukojmí.
Mladý muž se na mě stoicky klidně podívá a pronese: „Já bych je chápal. My jsme se spojili v takovéto akci a přál bych to každému, aby to udělal taky.“ „To by vám nevadilo, kdyby kvůli vaší akci zemřel byť jen jeden člověk?“ „Pokud by v mém okolí zemřel nějaký pacient, musel bych se s tím vnitřně vyrovnat. Bylo by to těžké. Ale necítil bych se za to zodpovědný. Právní zodpovědnost by nesla vláda,“ říká dál klidně radiolog Novotný.
„Přece se takhle nemůžete zbavit odpovědnosti.“ „Pokud si to dobře pamatuji, tak podle naší ústavy je za zdraví lidí odpovědná vláda. Nevím, jak přesně ta formulace je, ale vláda musí nést zodpovědnost za to, že my nemůžeme lidi léčit,“ vysvětluje mi lékař. „Navíc si myslím, že k těm nejčernějším scénářům nedojde. K těm změnám, které už teď udělal pan Heger, by bez „Děkujeme, odcházíme“ nedošlo. Já v tom už teď vidím strašně moc pozitivního,“ pokračuje odborář a lékař s tím, že ho mrzí, že zatím celou věc neřeší vláda a premiér. Podle něj to jen dokládá fakt, na který také upozorňují, a sice že jejich povolání nemá dostatečnou společenskou prestiž.
„Když je situace tak vážná, musí o nás jednat celá vláda. Když to nedělají, ukazují tím, že podle nich zřejmě o životy občanů nejde,“ dodává doktor Novotný. O pár minut později potkávám na chodbě před chirurgií dvě ženy, jež usedavě pláčou. Život jejich dcery a vnučky je v ohrožení. Mladší utěšuje starší: „Neboj mami, už je tady, oni ji dají do pořádku. Neplač, mami, neplač.“
Prochází kolem nich sestřička, která mi před chvílí bez emocí, odevzdaně řekla, že vůbec neví, co má pacientům říkat, že sama neví, jestli kvůli lékařům nepřijde o místo. Když ženy míjí, zrychlí krok.