KomentářZdraví.Euro.cz
Existují chvíle, kdy je rozumné přiznat porážku. Jednu takovou už Česko prošvihlo, teď má druhou šanci ministr Julínek. Ten se ale zřejmě také rozhodl hazardovat.
Je to jedna z nejpodivnějších a v jistém smyslu nejhloupějších kauz naší polistopadové historie. Na začátku stojí jeden dopis, o šestnáct let později na momentálním konci devítimiliardová pokuta pro český stát. Ministr zdravotnictví Tomáš Julínek je vlastně smolař. Ministrů zdravotnictví jsme za těch šestnáct let měli jako máku. Každý z nich měl na stole složku s kauzou Diag Human -nejdřív o hledání soudního či mimosoudního vyrovnání, o něco později pak o průběhu arbitráže. Kauza létala mezi ministry jako odjištěný granát. A Julínek je ten, komu tento granát vybuchl v rukou, když zrovna za jeho kralování na ministerstvu vynesli arbitři rozhodnutí, podle něhož stát dluží podnikateli Josefu Šťávovi necelých 9 miliard.
Kdyby šlo o arbitráž opravdovou, mezinárodní, byla by založena na tom, že mezi oběma stranami existuje dohoda, že rozhodnutí arbitrů bude konečné a závazné pro obě strany. To si dobře pamatujeme z kauzy stát versus CME, po které stále zůstává desetimiliardová díra v peněženkách daňových poplatníků. Protože ale jde o arbitráž českou, existuje i proti rozhodnutí arbitrů možnost jakéhosi odvolání, tedy přezkoumání verdiktu jinými arbitry. A to je právě krok, který chce udělat Tomáš Julínek a ke kterému dostal dobrozdání na posledním zasedání vlády.
Krvavé úroky
Na první pohled je to krok pochopitelný. Komu by se chtělo platit desetimístnou sumu, když může existovat šance jak se tomu vyhnout nebo to alespoň odsunout o pár let na jiného ministra? Jenže Julínek hazarduje. Šťávova pozice je silná. Šéf Diagu má v ruce rozhodnutí z roku 2002, v němž stát uznal svou odpovědnost za škodu, která Šťávovi vznikla, a vyplatil mu přes tři sta milionů korun. Je tak vysoce pravděpodobné, že stát bude muset zaplatit tak jako tak, a Julínkův hazard hraje jenom o výši náhrady.
Julínek se tím staví v podstatě do stejné role, v níž byl v roce 1996 jeho stranický kolega a jeden z ministerských předchůdců Jan Stráský. Ten měl šanci nadobro se vyrovnat s Diagem částkou kolem dvou set milionů korun. Nezaplatil a rozhodl o rozběhu arbitráže. S výsledkem, tedy požadavkem šestašedesátinásobné částky, se dnes potýká Julínek. K vysouzené částce přibývá milion a tři sta tisíc korun denně na úrocích. Jestliže se „odvolací“ arbitráž potáhne podobně dlouho jako ta první a skončí pro stát stejně, může závazek státu vylézt až do řádů desítek miliard.
Julínkův vabank
Jako rozumnější, i když poněkud defétistické řešení by se jevilo jednání státu s Josefem Šťávou o snížení požadované částky. Jenže stát si, spíš z politických než právních důvodů, odmítá připustit, že firma Diag Human je vítěz. Toto přesvědčení nás všechny může přijít hodně draho. A to zejména v případě, že se Šťáva, jak už avizoval, svou pohledávku za státem rozhodne prodat.
Pokud by ji koupila některá z finančních skupin, která má zájem například o privatizaci některých podílů ve státních firmách, může se docela dobře stát, že spor s Diagem nakonec v podstatě zaplatíme nikoli penězi ze státního rozpočtu, ale třeba pražským letištěm nebo kusem ČEZu. Julínek má pravdu, když říká, že sklízí, co nezasel. To ho ale neopravňuje k velkolepému hazardu se státním majetkem. Jestli jednání s Diagem budou probíhat paralelně s „odvolací“ arbitráží, lze to ještě pochopit jako pomýšlení na zadní vrátka. Jestli chce ale Julínek všechno vsadit na kartu nových arbitrů, rozehraje nebezpečný vabank hraničící s bláznovstvím.
Martin Čaban
