Prohlášení Grémia Svazu pacientů
Ministr zdravotnictví Tomáš Julínek zopakoval 27.2.2007 na tiskové konferenci skoro beze změny, jaký program chce v rámci vlády prosazovat. Jde o kroky, které směřují proti zájmům pacientů a občanů, tedy aspoň těch asi 85 % dotázaných, kteří si při průzkumech přejí jistotu solidárně hrazené úplné zdravotní péče. Přitom pochopitelně předpokládají, že bude obstarávána hospodárně, jak se sluší při zacházení s veřejnými prostředky.
Vyvstává tedy otázka, jaké důvody vedou ministra k tomu, aby pod falešnými záminkami prosazoval něco, co je v rozporu s jeho úkolem starat se o blaho občanů a dobrou správu věcí veřejných.
Ministr zdravotnictví je povinen dbát, aby byla za peníze solidárně shromažďované hospodárně obstarávána zdravotní péče garantovaná všem občanům Ústavou. Musí se to řídit zákony, které vymezují, jak to má být prováděno. Tyto zákony musí vycházet z Ústavy a ratifikovaných vyšších zákonů, jako je Úmluva o lidských právech a biomedicině.
V těchto dokumentech jsou zakotveny zásady, které musí dodržovat každý ministr i každý navrhovatel nižších zákonů. Domníváme se, že v těchto směrech máme nebezpečné mezery.
Začněme, podobně jako pan ministr, od pojišťoven. Zdravotní pojišťovny mají realizovat zákon o všeobecném zdravotním pojištění, zejména hospodárně přeměňovat fondy zdravotního pojištění na účelně poskytovanou zdravotní péči podle pevně daných pravidel. Pro konkurenci, která místo úspor vede k úpadku kontrolní činnosti, ze není místo. Jako nejlevnější a z hlediska účelného uzavírání smluv nejvýhodnější se jeví jediná veřejnoprávní pojišťovna.
Pro občany nejhorší možnost je svěřit společně vytvářené fondy akciové společnosti, která jen jejich část vrátí jako méně efektivně obstaranou zdravotní péči. To všechno pro bezdůvodný zisk akcionářů a také proto, že na kontech menších pojišťoven jsou již léta shromažďovány miliardy s výhledem na jejich privatizaci.
Státní záruky za dostupnost zdravotní péče byly nejasně přeneseny na územní samosprávu a i když podle Ústavy někde jsou, nikdo se k nim nehlásí. V důsledku toho se kraje lehkovážně vzdávají kontroly nad nemocnicemi a nepřijatelně upadl systém pohotovostních služeb. Na to uspokojivá odpověď ministra zcela chybí.
Otázky realizace zákona o zdravotním pojištění a otázky sítě smluv a dostupnosti péče vyžadují podrobnější rozbor, otázka zavedení poplatků v ordinacích lékařů je jednoduchá.
Nesmyslnost zavádění poplatků v ordinacích lékařů a lékárnách vyplývá, mimo jiné, z nedávného zjištění, že zdravotní péče je v řadě případů podvodně vykazována a ani předepisování receptů není vždy v pořádku. Podstatné však je, že falešné zdůvodnění, že poplatky jsou nutné kvůli regulaci a výchově pacientů, je v přímém rozporu s Úmluvou, protože takové opatření zavádí nerovnost v přístupu k péči.
Pro někoho poplatek je zanedbatelný, pro někoho může být překážkou. Jestliže MUDr. Pavel Vepřek odhaduje, že se ušetří 6 až 7 miliard Kč, tak to je péče, která nebude poskytnuta těm sociálně nejslabším a nebude to péče zbytečná, ale péče, jejíž neposkytnutí vyvolá větší náklady, pokud se to nebude řešit jako v Olomouci.
Reforma zdravotnictví by se dala řešit bez zbytečných a škodlivých násilností a nelogičností, ale to by ministr nesměl fundamentalisticky trvat na svém a musel by komunikovat se svými oponenty i občanskými, jak plyne z Lublaňské charty ´96, kterou podepsalo padesát přítomných zástupců států.
Luboš Olejár, Josef Mrázek, www.Zdravi.Euro.cz
autoři jsou členové Grémia Svazu pacientů ČR