Židle ministra zdravotnictví a sud prachu jedno jest. A bude hůř, protože všichni přece chceme umřít v plném zdraví, taky statisticky přičinlivě stárneme, a to stojí rok od roku více peněz, kterých se začíná nedostávat.
Ministr Tomáš Julínek se ale v těchto dnech podobá podomnímu obchodníkovi, co tlačí se do dveří, za kterými jeho zboží nikdo nechce. Reformním změnám ve zdravotnictví se brání jak pacienti, tak poskytovatelé zdravotní péče.
Ministr to zažil v brněnské Úrazové nemocnici, kterou hodlá zrušit. Tým ministerských expertů k tomu jistě vypracoval řadu závažných a nezbytných důvodů. Jenže do expertních záměrů se zpravidla nevejdou obyčejné lidské osudy a zájmy, v tomto případě lékařů a zdravotnického personálu.
Zaměstnanci nemocnice určené k likvidaci se projevili jako neuvědomělá masa, nechápající potřebnost reformních kroků. Myslí na své uplatnění, na svou privátní budoucnost, na lokální důsledky takového kroku, jež Praze jsou lhostejné. Devadesát procent jich s ministrovým plánem nesouhlasí, a to je dost.
Neuvědomělí jsou ale taky pacienti, kteří v průzkumu agentury Median odmítají výraznou většinou všechny poplatky mimo toho za stravu v nemocnicích. Lidé platí cokoli neradi obecně, ale v tomto případě asi hraje roli i zklamání z nesplněného slibu ODS z tzv. smlouvy s voliči. V ní přece slíbila žádné poplatky nezavádět.
Negativní reakce na reformní kroky ve zdravotnictví ale jistě nejsou jen odpovědí na lživou předvolební propagandu. Dosvědčují také neschopnost vlády věrohodně chystané změny vysvětlit, dobrat se „společenské smlouvy“ s těmi, jimž sahá do portmonek.
Pavel Verner
Právo