Z fakultních nemocnic budou akciovky, i kdyby hromy bily. Motivace takhle zarputilého ministerského postoje je nejasná a svádí k různým spekulacím.
Zdravotnickým odborům se nelíbí záměry ministra zdravotnictví Tomáše Julínka. Na první pohled banální věta - odkdy se odborům líbí záměry jakéhokoli ministra, nota bene pravicového ministra pravicové vlády? Jenže v nynějším postoji odborářů vůči Julínkovi jsou jisté nové prvky. Tak především se různé odborové organizace dokázaly navzájem vzácně shodnout. Ať jde o Engelův Lékařský odborový klub, Schlangerův Odborový svaz zdravotnictví a sociální péče nebo jemu nadřízenou Štěchovu Českomoravskou konfederaci odborových svazů, které často představují tři odlišné názorové proudy uvnitř odborového hnutí, proti aktivitám ministra Julínka zní jejich hlas jednotně.
Pořádají se společné tiskové konference, vznikají společná prohlášení, zkrátka odpor vůči Julínkovu plánu transformace státem řízených nemocnic na akciové společnosti se zdá být nerozborný a zavilý. Dalším novým prvkem v současné diskusi je fakt, že odborářské postoje v tomto případě mohou rozeznít jistou strunu i v jedincích, kteří jindy s bojovníky za práva a zájmy zaměstnanců nikterak silně nesoucítí. Kromě jiných například v zástupcích univerzit. Ministerský postoj k transformačním snahám v oblasti především fakultních nemocnic totiž opravdu působí zvláštním dojmem.
Loupež asi ne
Asi je součástí odborářské nátury jistá tendence k přehánění. „Velká zdravotnická loupež“, „sociální genocida“, ale konec konců i „privatizace nemocnic“, to všechno jsou pojmy o něco emotivnější, než si situace žádá. V programovém prohlášení vlády se uvádí, že se privatizace fakultních nemocnic nechystá, a ministr, jeho mluvčí i náměstci mnohokrát opakovali, že nemocnice se změní ve státní akciovky, jejichž akcie bude držet stát, popřípadě, pokud projde idea univerzitních nemocnic, částečně i vysoké školy.
Jistě, převod na akciovku případný prodej do rukou privátního sektoru velmi usnadňuje. To ale při zachování snahy o fér diskusi ještě nelze striktně vykládat tak, že prodej je jediným účelem, pro který k transformaci dochází. Za předpokladu, že ministr i jeho lidé lžou, jako když tisknou, ano - je to možné. Stejně dobře je ale možné, že myšlenka státních akciovek je míněna vážně. Vložíme-li tedy do oficiálních prohlášení ministerstva alespoň špetku důvěry, je třeba hledat jiný důvod, proč k transformaci dochází.
Totem trhu
A tady se dostáváme k problému, na který odboráři správně upozorňují, byť při tom často používají zbytečně radikálních soudů - ono totiž není vůbec jasné, proč vlastně ministerstvo po akciových fakultkách tak horlivě touží, že chce mít jejich transformaci z krku už letos, klidně za cenu použití sedmnáct let starého zákona o velké privatizaci.
Ministerský náměstek Marek Šnajdr do této otázky mnoho světla nevnesl, když naznačil, že nemocnice se převádějí na akciové společnosti, aby z nich byly akciové společnosti - forma příspěvkové organizace prý zastarala. Takové vysvětlení je nedostačující a příliš nepomohou ani vágní odkazy na širší možnosti a vyšší efektivitu řízení akciové společnosti. Spíš to působí, jako by akciová společnost byla pro pravicově-liberálního ministra a jeho tým jakousi modlou, symbolem tržnosti, totemem efektivity.
V takovém případě by šlo o jakýsi akciový fetišismus, který je však do velké míry nedůsledný. Oblíbené a léty pohříchu prověřené úsloví všech liberálů, totiž že „stát je mizerný hospodář“, se totiž může stejně dobře vztahovat na příspěvkovou organizaci ministerstva jako na státní akciovou společnost. Efektivní hospodaření nepřijde do žádné nemocnice samo od sebe změnou její právní formy. Na to je známo příliš mnoho efektivních příspěvkových organizací i zadlužených akciovek.
Motivace ministerstva k velkému spěchu s transformací, při němž se projevuje i ochota obcházet zákonodárná tělesa, tak zůstává dost nejasná. Bude se nejspíš nalézat někde mezi oběma nastíněnými póly (čistě ideologickým a čistě pragmatickým), ale pokud by ministerstvo její polohu na této ose upřesnilo, nebylo by to od věci.
Martin Čaban, Zdravotnictví a medicína
