Odvolání ministra Julínka je událost, která se očekávala minimálně od prohry občanských demokratů v podzimních krajských a senátních volbách. Třicetikorunový poplatek u lékaře se stal hlavním terčem volební kampaně opozice, když už předtím zaujal významné místo v lidových vtipech i nadávkách.
V Brně a okolí se navíc bouřlivě debatovalo o Julínkových plánech vázaných na Úrazovou nemocnici. Porážka byla proto převážně interpretována jako nesouhlas veřejnosti s vládní reformou zdravotnictví. Zodpovědnost byla přiřknuta ministru zdravotnictví Tomáši Julínkovi, statnému a razantnímu jihomoravskému lékaři, který se zařadil do neslavné a početné řady odvolaných a neúspěšných ministrů z krizového resortu.
I tak patřil jeho pobyt na ministerstvu k těm delším. Bylo ale téměř jasné, že pokud dojde k reformě vlády, Julínek bude jedním z jejích odvolaných členů. Nyní se očekávané stalo skutkem. Julínkův pád však vyvolává některé otázky, které mají hlubší přesah do celkového charakteru soudobé politiky.
Co vlastně veřejnost očekává od státem garantované zdravotní péče? Větší výkony bez přísunu dalších peněz? A odkud nové peníze brát? Zvýšením pojistného nebo paušálními poplatky? Jak se má chovat zodpovědný politik? Kdyby to bylo možné, tak určitě bude rád přidávat lékařům, platit všem ty nejdražší operace a léky, stavět nové nemocnice a podobně. Ale když vidí, že na něco nejsou peníze, má se populisticky tvářit, že se nic neděje a podporovat zadlužování?
Dá se vůbec v českém prostředí jakýkoliv razantnější zásah do zatuchlých zdravotnických pořádků „vykomunikovat“, nebo alespoň politicky přežít? Pro určitou část lidí se poplatky určitě staly problémem, který citelně zasáhnul do jejich osobních a rodinných rozpočtů. Pro většinu Čechů, Moravanů a Slezanů však nepředstavují žádné existenční ohrožení, ba ani ohrožení jejich dosavadního životního stylu.
Ve chvíli, kdy se Julínek odhodlal k reformě, narazil přesto na masivní nesouhlas, i když jeho rozsah nelze přeceňovat. Poplatky se možná staly spíše symbolem než hlavní příčinou nespokojenosti. Nemusely by Julínkovi zlomit vaz, pokud by za sebou měl silnou vládu a pokud by tato vláda byla populární či alespoň měla naději na to, že se populární po uskutečnění reforem stane.
Jejím problémem se však stalo, že byla slabá, a navíc se začala utápět ve vnitřních sporech, aférách i zcela hloupých problémech typu vztyčených prostředníčků. Reformní étos jakéhokoliv ministra je pak zasažen negativní image, kterou si vláda získala.
A když se kvůli němu vláda dostane do problémů, tak je odvolán, i když většinu jeho rozhodujících kroků předtím ve formě zákonů schválila koalice ve vládě i v parlamentu. Julínek odchází poněkud symbolicky v mrazivých lednových dnech. Zamrzlý stav českého zdravotnictví se jeho odchodem nevyřeší, jen se ochota k razantnímu řešení problémů ukládá na čas k ledu.
Miroslav Mareš, politolog, Regionální deník