Ministerstvo zdravotnictví chce regulovat spotřebu péče nátlakem na pacientskou peněženku. Může to zabrat.
Až půjdete k lékaři, nezapomeňte si drobné. Tedy aspoň pokud ministr zdravotnictví Tomáš Julínek uspěje se svou verzí zdravotnické reformy, přijde návštěva lékaře a položka na receptu na 30 korun, den v nemocnici na 60 a návštěva pohotovosti na 90 v případech, kdy nehrozí prodlení.
Takzvané regulační poplatky jsou nejnápadnější a nejméně populární součástí reformy. Je to ovšem opatření mezinárodně vyzkoušené, které má svůj smysl. Silnou argumentační munici Julínkovi poskytují především statistiky. Češi chodí k doktorovi dvakrát častěji než průměrný občan EU, zároveň ovšem nemají významně nižší efektivitu práce nebo horší zdravotní stav. Průměrný Čech navštíví lékaře třináctkrát za rok. Dalším bolavým místem jsou léky, kterými se zjevně plýtvá. Opět pár čísel: během roku se do lékáren vrátí léky za dvě miliardy korun, odhad nespotřebovaných léků je mezi 4 až 10 miliardami.
Průměrný senior užívá devět předepsaných léků současně, i když souběh více než pěti šesti léků představuje podle lékařů zdravotní rizika. To je špatně.
Tato fakta svědčí o špatném zacházení se dvěma stovkami miliard, které ročně naším zdravotnictvím protečou. Julínek na to prý má lék. Jednou z jeho účinných látek, zůstaneme-li u farmaceutické metafory, jsou právě regulační poplatky. Jejich princip je prostý a funguje na rovině „rozumného“ využívání péče i omezení plýtvání léky.
Češi chodí k doktorovi často s „rýmičkami“, které by vyřešil horký čaj a levný volně prodejný lék za pár korun. Právě regulační poplatek má zajistit, aby si každý návštěvu lékaře alespoň trochu rozmyslel.
Výchova penězi
Tomáš Julínek už od svého působení v opozici zdůrazňuje potřebu výchovy pacientů ke zvídavosti, svéprávnosti, informovanosti. Pacient, který lékaři vysází na ruku třicet korun, by měl mít větší tendenci se starat o to, co a proč s ním lékař provádí. Jestliže v ordinaci přímo platí hotovými penězi, mohl by si spíše uvědomit své právo na to být informován, měl by se informací dožadovat, a tím být také schopen na léčbě s lékařem spolupracovat. Jiná věc je, že „cinkání drobáků“ v ordinacích může ovlivnit osobní vztah mezi lékařem a pacientem, a to ne právě příznivě. Pacienti mohou začít vnímat lékaře jako vydřiduchy, kteří nadívají svá již tak dost tučná konta výběrem mrzkých poplatků. Není tomu tak. Lékaři, kteří budou poplatky vybírat, na tom nijak zásadně nevydělají. To, co vyberou navíc na poplatcích, jim pojišťovna strhne na platbách za péči. Tady čeká spousta vysvětlování jak ministerstvo na úrovni celospolečenské, tak jednotlivé praktiky a specialisty na úrovni individuální. Bez alespoň částečného společenského pochopení totiž poplatky vyvolají zbytečné dusno bez ohledu na to, že zdravotnickému systému podle všeho pomohou.
5000 a dost
Stejný je princip poplatku za položku na receptu. Češi se dělí s Francouzi o prvenství v počtu spolykaných a jinak aplikovaných léků na osobu.
Spousta nepoužitých léčiv se pak vrací do lékáren, ještě víc jich mizí v koších na odpadky.
Po zavedení poplatků by si pacienti měli rozmyslet, zda si nechají od lékaře předepsat lék, který ve volném prodeji stojí osm korun. Za recept s jedním takovým vypsaným lékem by pak totiž v lékárně zaplatili třicet korun plus případný doplatek na dané léčivo. Politicky velmi zdařilý kousek ministr Julínek předvedl, když celý systém regulačních poplatků oděl sociálně citlivým hávem prostřednictvím návrhu na takzvaný doplatkový strop ve výši pět tisíc korun. To znamená, že žádný pacient by neměl zaplatit na regulačních poplatcích a na doplatcích za léky více než pět tisíc ročně. Evidovat to bude pojišťovna, a co pacient zaplatí nad limit, to mu vrátí. Toto opatření má podle ministerstva chránit nejvíce nemocné lidi před přemrštěnými výdaji na zdravotní péči. V Česku je prý asi 150 až 200 tisíc lidí, kteří ročně investují do svého zdraví víc než oněch pět tisíc, nezřídka se jedná o vážně nemocné, jejichž účty za léky a léčbu dosahují desetitisícových částek. Tito pacienti si tedy více nebo méně polepší, protože jejich výdaje budou nadále zastropovány.
Zaplatí to ti, kteří jsou nemocní méně a takové částky do zdravotnictví nenapumpují. Tedy čistá, a v českém zdravotnictví dosud nevídaná, solidarita zdravých s nemocnými.
Rozhodne léto
Celá Julínkova reforma, která kromě regulačních poplatků počítá i s podporou soutěže mezi zdravotními pojišťovnami, s jasnou definicí standardní péče, se zveřejňováním informací o kvalitě péče v různých zařízeních a spoustou dalších opatření, bude součástí reformního balíku, který by měl dorazit mezi poslance někdy začátkem června. Tedy stejného balíku, který obsahuje reformu daní z pera Miroslava Kalouska a proti kterému hodlá do krve bojovat nejen opozice, ale i několik koaličních poslanců v čele s Vlastimilem Tlustým z ODS. Odpůrci zvyšování podílu soukromých peněz ve zdravotnictví tak mohou doufat v to, že Miloš Melčák a Michal Pohanka se ještě alespoň v něčem shodnou se svou mateřskou stranou, že Vlastimil Tlustý neustoupí ze svého rebelantství a vůbec, že vláda se svým reformním balíkem narazí. Pokud ovšem nelžou počtáři na Julínkově ministerstvu, budou muset odpůrci reformy v roce 2015 řešit problém, při němž sice nebudou tahat z peněženek občanů třicet korun, ale budou muset někde najít rovnou třicet miliard, které budou českému zdravotnictví chybět k fungování, na jaké jsme zvyklí. A pak se může ukázat, že jiný zdroj než peněženky občanů nakonec stejně neexistuje.
Martin Čaban, MF Plus
