Za prvé: S ministrem Hegerem nejednali „lékaři“, nýbrž zástupci ani ne čtvrtiny nemocničních doktorů (3800 z dvaceti tisíc).
Za druhé: Je předčasné mluvit o ztroskotání. Heger pouze nepřijal ultimativní požadavky lékařských odborů.
A za třetí: Když už ministr opakovaně vyrukoval se dvěma miliardami na platy, dal agresivním arogantním lobbistům v tom nejdůležitějším za pravdu, takže jakýpak návrat na start…
Má tedy Leoš Heger nějaké jiné možnosti než po(s)tupnou kapitulaci? Ještě v pondělí mohl otevřeně přiznat, že udělal chybu, když se pokusil vyjít vstříc LOK - špatný politik není ten, který pod nátlakem chybuje, ale ten, který se to nesnaží napravit.
A mohl oznámit, že veškerá vyjednávání ukončuje, což by bylo rozumné - a asi i odvážné. Místo toho zopakoval, že páteční dvoumiliardovou nabídku považuje za „správný krok správným směrem“. Teď už mu nejspíš zbývá jediné čestné východisko - složit funkci.
Nelegitimní útok na stát
Útok „hnutí“ Děkujeme, odcházíme proti státu a společnosti není v žádném ohledu legitimní. Klíčovým problémem jsou platy. Jistě, doktoři ve špitálech nedostávají dost peněz, ale to se týká i spousty jiných profesí. Lékaři nejsou ve výjimečně kritické situaci - aby si vydělali, musejí mít přesčasy a pracovat o víkendech, což (opět) musí kdekdo. Proč by tedy zrovna oni měli mít výsadní postavení a dostat v čase úspor trojnásobek průměrné základní mzdy?
V Česku zatím vládla představa, že MUDr. je automaticky více než pedagog nebo třeba sociální pracovník. Asi by se s ní mělo skoncovat. Z prostého faktu, že někdo má nějaké povolání, nevyplývá automaticky nic: člověk si zkrátka vybere práci, avšak úctu získává teprve podle toho, zda ji vykonává dobře. V nemocnicích je nepochybně dost skvělých doktorů - a je tam také hodně necitlivých a bezohledných figur, jimž by jeden nesvěřil k ošetření ani starého psa.
Krystalické sobectví
Protestující lékaři uspořádali kampaň (vymyšlenou profesionální PR agenturou), která je cynická a vyděračská, postavená na zneužití moci a šíření strachu. My, lékaři, odejdeme - a vy, kteří s našimi nároky nemáte nic společného, nejspíš umřete.
Strategii nedávno přesně pojmenoval prezident Asociace reklamních agentur Pavel Brabec: „Tvrzení, že budou převážet lidi z jednotek intenzivní péče do jiných nemocnic a že pacienti mohou po cestě umřít, bylo pro lidi neopominutelné.“ Takové jednání vychází z přesvědčení, že svět okolo je tu proto, aby mi posloužil, neboť moje pravda a můj zájem stojí nade vším. To je čistá definice sobectví.
Stát je tu proto, aby podobné skupinové sobectví nepřipouštěl a chránil před ním ty, kteří nejsou tak silní, aby se ochránili sami. Pokud mu naopak vyjde vstříc, pak v jedné ze svých základních funkcí selhává. Jedno z oblíbených klišé praví, že „politika je uměním kompromisu“ - jenže to znamená nejen kompromisy uzavírat, ale také se jim v pravou chvíli vyhnout.
Celý článek si můžete přečíst na serveru iHNED.cz nebo ZDE.