Bývalý mluvčí ministerstva zdravotnictví a novinář Tomáš Cikrt si stěží mohl přát lepší recenzi na svou zánovní knihu „Krev a peníze aneb Pravda o kauze Diag Human“ než přezkumný rozhodčí nález vydaný na konci července. Cikrt vydal svou skutečně pozoruhodnou publikaci na začátku roku a precizní rešeršní i analytickou prací dospěl v samém závěru své práce k přesvědčení, že pozice firmy Diag Human je ve sporu s Českem už natolik slabá, že její definitivní prohra je jen otázkou času.
Když se nedaří…
Ten čas trval od vydání knihy necelých sedm měsíců. Aby byl obraz zoufalství firmy Josefa Šťávy ještě barvitější, přišla před pár dny zpráva z USA, kde tamní exekuční soud zamítl žalobu Diagu, který se domáhal zabavení českého majetku na americkém území. Spojené státy americké se tak staly pátou zemí v řadě, která na snahu Diagu o exekuci českých majetků v zahraničí reagovala na chlup stejně. Když se nedaří, tak se zkrátka nedaří.
Celá ta patálie trvala dlouhých osmnáct let, je z mnoha důvodů mimořádně pozoruhodná a neměla by v žádném případě upadnout v zapomnění. Předně jako ukázka toho, co vše bylo v půlce devadesátých let možné zkusit. Celá konstrukce „arbitráže po česku“ postavená na argumentu, že se rozhodne rychle, zatímco soudy by se táhly léta, připomíná z dnešního pohledu výtvor trochu geniálního a hodně šíleného vědce. Včetně toho aspektu, že z kauzy se postupně podařilo stvořit monstrum, které děsilo občany, právníky, politiky i novináře a šířilo kolem sebe auru absolutní nepochopitelnosti a mimořádné nebezpečnosti. V tomto ohledu by doktor Jiří Oršula, hlavní architekt arbitráže na straně Diagu, měl skutečně vstoupit do odborné historie jako doktor Frankenstein právní praxe.
Poselství, jemuž je třeba naslouchat
Kauza však v sobě nese důležitější a obecnější poselství, jemuž by měli naslouchat hlavně dnes tolik moderní političtí škarohlídi, podle nichž jde stát a jeho správa od sametu už jen od desíti k pěti. Chování státu během těch osmnácti let jasně ukazuje, že hledání solidního standardu v právním boji za státní zájem trvalo dlouho, ale bylo úspěšné. Od raných fází, v nichž si Diag Human vodil na řetízku ministerské náměstky a postoj státu se měnil snad ještě častěji než ministři zdravotnictví, až po postupné vyčlenění kauzy z výlučné působnosti ministerstva, vznik právních týmů a zrod specializovaného Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. Připomeňme, že právní obsluha kauzy Diag Human dokázala v konečné fázi fungovat léta konzistentně bez ohledu na střídání politických garnitur, což není zcela obvyklé. Při pohledu na tento posun snad lze optimisticky usuzovat, že také v jiných oblastech fungování státu dochází k podobně pozitivnímu vývoji, jakkoli to jde pomalu či podivnými cestami. Nebyla to žádná idylka. Nechybělo moc a z Josefa Šťávy mohl být miliardář na účet českých daňových poplatníků. Víc než tři sta milionů dostal v roce 2002 a od roku 2008 měl v kapse papír, jenž mu nepravomocně přiřkl nějakých devět miliard. Je velmi dobře možné, že kdyby se Šťáva sám nedopustil několika velkých chyb (konflikt s Jiřím Oršulou, rezignace na výběr jednoho z rozhodců), mohlo být dnes leccos jinak. Ale zásluhu na straně státu, který se za pět minut dvanáct dokázal zkonsolidovat k obraně vlastních zájmů a peněz, to zase tolik neumenšuje.
Martin Čaban