Rozvoj techniky kolem nás způsobuje zvýšené nároky na naši mozkovou činnost. Nelze pracovat tak rychle jako počítače. Je přínosné, abychom znali hranice svých možností. Každý z nás dělá, jak nejlépe umí a na co mu síly v dané situaci stačí.
V poslední době kolem sebe, ve zdravotnickém i sociálním světě, bohužel čím dál intenzivněji vnímám snahu vítězit nad druhým, dát mu poznat, že se mýlí a že já jsem mistr světa. Nepůsobí to na mne dobře. Cítím, že z těchto komunikačních zlozvyků pramení vnitřní napětí, přináší to chaos do mezilidských vztahů, což se mohutně podepisuje na provádění ošetřovatelské péče. Nikdo z nás není dokonalý, k dokonalosti celý život směřujeme. Až dokonáme, náš život bude uzavřen. Co po nás zbude? Jaké vzpomínky zanecháme?
Jaké já se v nás utvářelo, tak budeme především jednat, žít ve vztazích. Můžeme si však také říci, že některé zvyky a návyky již v dospělosti nepotřebujeme, jsou příčinou konfliktních situací anebo naopak snášíme i to, co nemusíme. Důležité je vědět, odkud naše jednání, citové prožívání a chování pochází, zda nám pomáhá nebo škodí. Je na každém z nás, abychom nedovolili sami sobě vědomě si škodit v přítomnosti i v budoucnosti. Naše zvyklosti mohou být přeprogramovány jako v počítači, trvá to poněkud déle. Je na nás, zda se chceme rozhodnout změnit směr svého dospělého vývoje a osvojit si nové myšlenky, nové postoje a návyky.
Vyberte si jeden svůj nevhodný návyk. Chcete ho skutečně změnit? Opravdu? Posilujte své myšlení a vyberte si způsob, kterým toho chcete dosáhnout. I samotná myšlenka dokáže zpočátku dělat divy. Musíte chtít důvěřovat vlastním schopnostem. Práce na sobě sama je ta nejtěžší. Umíme druhým říkat, jak by se měli chovat, co by na sobě měli změnit. A co děláme sami pro sebe? Dokážeme druhým naslouchat, že bychom se měli nad sebou zamyslet a jednat lépe?
Jaký bude další krok? Určete si datum své proměny. Kdo vás bude podporovat? Pro koho to především děláte? Kdo bude mít z vaší proměny největší užitek? Přinese vám to radost a uspokojení?
Základem pro rozvoj osobnosti je každodenní nalézání smyslu. Naším hlavním životním tématem je porozumět sami sobě a odpovědět si, co sami od sebe v životě skutečně chceme a co očekáváme. Potřebujeme jasně znát svůj směr.
Pokuste odpovědět si:
1. Co je pro mne v životě důležité?
2. Jaké hodnoty uznávám?
3. Řídím se těmito hodnotami ve svém životě?
4. Mám jasnou představu o svých životních cílech?
5. Mám ještě v životě co objevovat?
Je důležité stávat se sám sebou a uznávat hodnoty, které neškodí druhým. Opírat se o své možnosti je otázkou volby. Jedině tak si budeme vážit sami sebe. Potřebujeme být si vědomi vlastní hodnoty a vnímat svou lidskou důstojnost a respekt od druhých lidí.
Život je slovo o pěti písmenkách
Můžeme mít fantazii a sdělit ji jednou větou: živý impulz vede osud tvůj. Každá bytost mladá nebo stará má svou vlastní představu o kvalitě života. Co je vlastně kvalita? Pojem, který je v médiích a knihách tak často slyšen a používán. Je to požadavek na své pojetí způsobu života každého z nás. Člověk je osobnost, která na svět přichází s genetickou výbavou, se základními rysy povahy. Ty se mohou vlivem výchovy změnit do obrazu sebepřijetí nebo zapuzení vlastní osoby. Každý z nás vede neustále dialog mezi vnitřním rodičem a dítětem. Transakční analýza (Dvořák, 2004) nám dává poselství toho, že naši rodiče kladli větší důraz na to, jak se máme chovat a jednat. Často zapomínali, jak se cítíme a co potřebujeme. Upřednostňovali požadavek, abychom ve světě obstáli, než abychom se cítili dobře. I ve vysokém věku máme své vnitřní dítě, které se rádo směje, je zvědavé, ale také smutné, ustrašené a úzkostné. Jaká zranění a staré křivdy si s sebou neseme? Co nás rodiče naučili? Co z toho je prospěšné a co zraňující? Říkáte si často „takto se nesmíš chovat, tam nechoď, to si na sebe neber, už jsi na to stará…“?
Dokud neuzavřeme staré bolístky a nepřekonáme srdceboly, nemůžeme jít dál ve svém osobním rozvoji. Pokud si uvědomíme svůj vnitřní dialog, můžeme svého vnitřního rodiče převychovat, aby se náš dospělý nestyděl za smích, za slzy, strach, hněv. Vnitřní dítě i rodič je ovládán svými emocemi a náš dospělý to má těžké - jak se rozhodnout a jak se chovat. Pak v obtížných situacích reagujeme automaticky, jak jsme se to v dětství naučili, a tak posilujeme naučené vzorce chování, některé ani nemáme sami rádi, zápasíme se změnou a ono to nejde. I když se snažíme jednat jinak, cítíme pocit prázdnoty a vracíme se zpět ke svým zvyklostem, ke svému způsobu prožívání a chování. Je třeba přijmout své vnitřní dítě a těšit se z jeho radosti a tvořivosti, z jeho citlivosti, a pak teprve zažijeme okamžiky štěstí. Naučíme se přijmout svého vnitřního rodiče a změnit jeho postoj k našemu dítěti, aby ho dokázal přijmout takové, jaké je. Jedna moje 95letá přítelkyně hovoří o tom, že je nutné překonat bolavé vzpomínky na minulost, překonat strach z budoucnosti.
Žít v přítomnosti, radovat se z modré oblohy, ze zelených lístečků na stromech, cítit vůni orchideje, kterou máme na stole. Pozorovat svět kolem sebe a radovat se z maličkostí. I když se na sebe zlobí, že jde pomalu, říká si „co bych chtěla, tělo už neslouží, ale myslím a cítím jako mladá“. Člověk někdy hledá štěstí celý život, opírá se o hmotné i vnitřní hodnoty. Není umění žít. Umění je dokázat začínat znovu a znovu. Den za dnem, týden po týdnu, měsíc po měsíci, rok za rokem. A stále nacházet bohatství vůkol sebe, bohatství v mezilidských vztazích, v lidech samotných, bohatství v přírodě. Můžeme válčit s druhými lidmi, sami se sebou. Prohrát a prohrávat tisíce bitev, abychom nakonec zvítězili sami nad sebou.
Co potřebujeme slyšet? Že nás mají druzí rádi? Potřebujeme tuto odezvu od druhých získávat. Ovšem především se musíme mít rádi my sami i se svými omezeními, se svými chybami, bolístkami. Patří k nám, jen tak budeme celistvá osobnost. Jak nám dávají najevo druzí lidé svou přízeň? Jakou roli máme ve svém životním příběhu? Jakou roli mi přidělili jiní? Jakou roli chci a potřebuji hrát? Přijmeme podmínky svého života? Vzdáme se činností, na které nám síly nestačí? Požádáme druhé osoby o pomoc? A dokážeme to - obléci novou osobnost, která má své cíle. V současném světě se úcta sama k sobě dostává do krize. Nejsme druhými přijati, jak bychom očekávali a jak bychom chtěli. Stydíme se za sebe bojovat. Potřebujeme mezilidský kontakt, aby druzí brali v úvahu, že máme své potřeby, přání, sny a naděje. Základní mravní požadavek se týká způsobu chování a jednání. Vnitřní rodič v nás musí přijmout své tělo jako partnera.
Vytrvalost se vyplácí. Umožňuje, aby člověk byl se sebou sám spokojen a byl na své činy hrdý. Kdy jste naposledy poděkovali za laskavost? Životní síla je mocná energie. Tělo zestárne, ale duše zůstává mladá, pokud naše ego tomu chce. Eduard Tomáš ve své knize Paměti mystika na straně 75 říká: „Žít pravdu je milostí při všech vážných zkouškách a rozhodnutích. Vždy mně tato idea pomohla a vždycky mne správně usměrnila, a protože Bůh je univerzální láskou a je vším, co vůbec je, žít pravdu znamená mít lásku ke všemu, ke všem bytostem. Lásku, soucit, pokoru a navíc vytrvalost a trpělivost.“ Milovat, věřit doufat, to jsou pilíře života. Bouřky skončí a vysvitne slunko a objeví se duha. Rozvíjejme naši osobnost. Nejkrásnější jsou chvíle se svými blízkými, okamžiky štěstí, vteřiny objevení vlastní kotvy. Je třeba využít okamžiky našeho života k radosti, zaměstnat se oblíbenou činností, zapálit si svíčku, podívat se na modrou oblohu.
Probudit se každé ráno a začít znova svou životní pouť se svými touhami a sny. Jak se sebou nakládáme a jak sebe vnímáme se shoduje s tím, jak se k nám budou chovat druzí. Jste to vy, kteří určujete, jak se s vámi budou lidé bavit. Přijmete se takoví, jací jste. CHCI vede k odhodlání a volbě. Chtěl bych vede k rozhodnutí, co jsem pro sebe ochoten udělat a uskutečnit ve svém životě. Rozpoznat, co mi stojí v cestě. Podporovat sám sebe, být si nablízku. Občas si neseme kameny v mysli, které je třeba vyhodit a tak se osvobodit od vtíravých myšlenek, že již nic neznamenám, nic nemohu dělat, jsem na obtíž. Helen Kellerová napsala úžasnou větu: „Když se za štěstím zavřou jedny dveře, otevřou se jiné, my někdy ty zavřené sledujeme tak dlouho, že nezpozorujeme, že se pro nás otevřely ty další.“
O autorovi: PhDr., Mgr. Dana Klevetová, chirurgické oddělení, Litomyšlská nemocnice, a. s.