Laická veřejnost je považuje za samozřejmost. Občas se ale ukáže, že to tak samozřejmé asi nebude. Uveďme si příklad: manžel umírá na selhání ledvin, manželka je po autohavárii na smrtelné posteli.
Před smrtí stačí manželovi věnovat své ledviny a zemře. Dostane je manžel? Pravděpodobně ne, alespoň ve Spojených státech.
Takto tam alespoň před třemi nedělemi rozhodl odvolací soud v New Yorku. Šlo o případ Petera Lucii, kterého manželka Debra našla před dvěma roky doma polomrtvého na podlaze. Ještě než zemřel, slíbila Peterovy ledviny dlouholetému rodinnému příteli Robertu Colavitovi, jenž byl sedm let na čekací listině na transplantaci ledvin.
Žaloba ze záhrobí
Američané smějí orgány věnovat pouze prostřednictvím nějaké organizace. Přímá nabídka nebo dokonce prodej jsou ilegální.
V každém městě proto federální vláda ustanovila patřičnou organizaci. S pobočkou Newyorské dárcovské sítě tělesných orgánů (New York Organ Donor Network) proto Debra všechno zařídila a levá ledvina byla letecky odeslána na Floridu, kde již Robert čekal v nemocnici.
Ledvinu však chirurg prohlásil za nepoužitelnou, a když se Debra telefonicky dožadovala odeslání i té druhé, dověděla se, že ji právě v New Yorku transplantují do těla jiného příjemce. Nakonec se ukázalo, že agentura se buď mýlila, nebo lhala, a ledvinu použili až o tři dny později. Colavito se žádné ledviny nedočkal a loni v červnu zemřel. Před smrtí stačil podat žalobu, v níž tvrdil, že mu Organ Donor Network ukradl darovanou ledvinu.
První soud, v němž pokračuje jeho vdova, Robert prohrál a soudkyně v rozsudku tvrdila, že právo vdovy na tělesné pozůstatky se vztahuje pouze na právo na slušný pohřeb a nic jiného. Stejně dopadlo i odvolání. Tam se soudce chytil několik století starého zákona, který zaručoval, že se členové rodiny vzájemně nemohou soudit o tělo nebožtíka.
Podle této interpretace by pak nikdo neměl právo někomu darovat orgány: ledviny ve skutečnosti nebyly ani manželky, ale ani jejího manžela. Jde pouze o jeden z případů v rostoucí diskusi o bizarním pojetí vlastnictví částí lidského těla. Legálně se hodnota mrtvého těla rovná nule, ale transplantovatelné orgány mají stále vyšší hodnotu.
To ale neznamená, že jsou legálním vlastnictvím osob, kteří se s nimi narodili. Na druhé straně je smějí distribuovat lékaři, univerzity, biotechnologické společnosti a vládní agentury - ve většině případů za nemalý zisk.
Výnosná dobročinnost
Americké soudy se přitom přiklonily k této interpretaci především proto, že se obávají, aby legalizace přímého darování nevedla ke kšeftování s orgány.
Legálně jsou orgány pro transplantace považovány za “ vzácný národní zdroj“. Na druhé straně podobné zákony vedou k tomu, že počet dárců ve Spojených státech výrazně zaostává za potřebou.
Zvláště markantní je to v porovnání s prudkým nárůstem počtu nejrůznějších dobročinných organizací. Za posledních deset let jich vzniklo téměř tři sta tisíc, ale počet dárců orgánů se již deset let nezměnil.
Z transplantací se proto stává stále rozsáhlejší a lukrativnější byznys, na němž bohatnou jak nemocnice, tak nejrůznější organizace. A to nemluvíme o ilegálním prodeji orgánů ukradených z těl zemřelých, což se občas děje v pohřebních ústavech.
Václav Větvička, Spojené státy, Týden