Oblíbené řešení deficitů z 90. let, tedy přidání peněz ze státního rozpočtu, není dnes možné. Lze se nějak vyhnout omezení dostupnosti a kvality služeb?
Pokud docházejí peníze z veřejných zdrojů, je třeba šetřit a zapojit zdroje soukromé. Pro oba postupy máme prostor. V oblasti rychle realizovatelných úspor je to zejména vstup generických léků na trh, nový způsob úhrady zdravotnických prostředků a konzervativnější hodnocení investic. Příspěvek českých pacientů je stále pod průměrem zemí OECD a může se tedy mírně zvýšit.
Ani rychlé úspory, ani přenášení finanční zátěže na pacienty však finanční rovnováhu systému nezachrání. Potřebujeme zásadní změny ve financování a poskytování služeb.
Předpověď stárnutí obyvatelstva je neúprosná. Dva ze tří příslušníků dnešní střední generace budou ve stáří potřebovat delší období zdravotně sociální péče. Kdo jim ji ale zaplatí? Pojďme využít chystané důchodové reformy a spolu s ní zavést kombinaci spoření a pojištění na zdravotně sociální péči.
Podpora takového spoření ze strany státu by byla smysluplnější než u stavebního spoření. Druhou nutnou změnou je zavedení nominální složky pojistného. Mají ji v Nizozemsku i ve Švýcarsku, v Německu ji plánují. Došlo by tak k odstranění hrozby dalšího zdražování pracovní síly a stabilizaci zdravotnických rozpočtů.
Ještě důležitější než makroekonomické dopady nominálního pojistného je jeho vliv na zvýšení efektivity. Pojištěnci mohou získat slevu za zdraví prospěšné chování a budou mít také konečně důvod přehlásit se ke zdravotní pojišťovně, která dokáže služby určené zákonem zajistit kvalitněji a levněji a nabídnout tak nižší pojistku. Rozhýbat konkurenci pojišťoven potřebujeme jako sůl.
Celý článek si můžete přečíst na serveru Hospodářských novin iHNED.cz nebo ZDE.
Autor je bývalý náměstek exministra zdravotnictví Tomáše Julínka, nyní působí v Advance Healthcare Management Institute