Pracuje 20 let v soukromé firmě, kam nastoupila po škole a vypracovala se až na pozici spolumajitelky společnosti, která zaměstnává 65 lidí z původních čtyř. Kolega ji lákal, ať se pomalu začne vracet – mohla mít pohyblivou pracovní dobu podle svých potřeb, pracovat z domova. Všechno odmítá a dokonce uvažuje o prodeji svého podílu. Vím, že ji to vevnitř velmi trápí, ale nechce se mnou o tom všem mluvit. Potřebovala by kolem sebe vrstevníky, vyrazit si do přírody, do divadla. Tohle všechno a mnohem víc před nemocí milovala. Chodíme za ní s manželem na návštěvy, ale to není ono. Nemoc je, zdá se, dobře podchycená a všechna vyšetření dopadají dobře, ale vypadá to, že se nemoc přesunula do duše. K psychologovi nebo dokonce k psychiatrovi ji určitě nedostanu. Říká, že nechce nikde nic nikomu vyprávět, že je to její věc. Jsou v nabídce nějaké aktivity pro podobně postižené ženy. Vím, že je několik kampaní, kde se prezentují známé osobnosti, ale já bych potřebovala nějakou konkrétní činnost, kterou by dcera mohla využít.
Miluše K.
Dobrý den, paní Miluše, nejprve mi dovolte projevit lítost a současně podporu v onemocnění vaší dcery. Chápu, že je tahle situace obtížná nejen pro ni, která se s nemocí potýká, ale že její obtíže prožíváte i vy jako nejbližší rodina. Určitě není jednoduché vypořádat se s nemocí samou a jejími důsledky.
Obecný průběh setkání se závažnou nemocí se dá rozdělit do několika fází:
1. Popření: „Ne, to není možné, spletli výsledky.“
2. Hněv a vzpoura: „Proč já? Vždyť jsem byla zdravá.“
3. Vyjednávání: „Dobře, budu se léčit.“ V této fázi se často stává, že pokud nezabírá klasická léčba nebo nemá takový efekt, jaký byl očekáván pacientem, může se obracet k vyhledávání dalších „zázračných zdrojů“.
4. Úzdrava: Tato fáze může mít tři podoby.
a) Úzdrava bez komplikací v rovině zdravotní i sociální.
b) Úzdrava s komplikací – pacient může dál žít, ale nemoc si vyžádá více či méně zásadních omezení v jeho životě, vlivem nemoci došlo ke zpřetrhání sociálních vztahů (rodina, přátelé, spolupracovníci apod.).
c) Smutek – léčba se nedaří, strach, co bude dál, jak to dopadne s rodinou a nejbližšími.
5. Smíření – v této fázi již skončil boj a dochází k loučení.
Z vašeho dotazu vyplývá, že vývoj nemoci vede k úzdravě, ale vyvstávají potíže psychické. Ptáte se na možnosti „nějakých aktivit“, což je opravdu široký pojem, a mám-li zůstat u sociálních služeb, existuje řada organizací, jejichž cílovou skupinou jsou právě ženy s rakovinou prsu. V odkazech na organizace najdete několik možných kontaktů pražských i celorepublikových pracovišť. Tyto organizace nabízejí obvykle odborné sociální poradenství, mohou mít ve své nabídce i možnost psychologického poradenství. K jejich možnostem patří i podpora rodinných příslušníků a blízkých pacientek s rakovinou prsu – nejčastěji formou skupinových nebo individuálních setkání. K dalším činnostem patří např. rekondiční pobyty, které jsou buď tuzemské, nebo zahraniční, obvykle v přímořských lokalitách, kde mají pacientky možnost využít bohatých programů (jsou zde např. prezentovány protetické pomůcky, kondiční cvičení, může být nabízen servis vizážistky a kadeřnice a řada dalších aktivit).
Některé organizace nabízejí i dobrovolnické programy, kde se lze zapojit do rozmanitých činností, např. svépomocných aktivit, organizací nejrůznějších kurzů a besed apod. Napadá mě, že zde by se třeba mohla vaše dcera realizovat a nabídnout svoje manažerské dovednosti, které, jak předpokládám, má, vzhledem k dlouholetým zkušenostem v soukromé firmě.
Různí lidé se vypořádají se stejnou či obdobnou situací po svém, byť samozřejmě existují obecně uznávaná schémata. Proto bych se zaměřila na to, co by vaši dceru bavilo a kde by se mohla realizovat, uplatnit a současně sdílet podobně zátěžové období s obdobně postiženými lidmi.
Nelze vyloučit, že i přesto bude potřeba vyhledat odborníka, který může pomoct řešit smutky či deprese, ale tato diagnostika rozhodně nepatří do tzv. nepřímého poradenství, jako je tato forma poradny, byť v odborném časopise. Lze je zodpovědně konzultovat „face to face“ (tváří v tvář) v ordinaci lékaře, v poradně psychologa či v péči psychoterapeuta.
Doufám, že vám (a nejen vám) pomohou alespoň některé informace z mé odpovědi najít či nastínit možnosti pro využití v každodenním životě.
S pozdravem a přáním všeho dobrého.
O autorovi: Bc. Jana Bednářová, sociální pracovnice