K večeru se napětí v okolí pupku uvolňuje a bolest se lokalizuje do pravého podbřišku. Je ostřejší, intenzivnější. Při pokusu o krok cítím každý sebemenší otřes. Abych se mohla přesunout, přidržuji si pravý podbřišek dlaněmi. Pro jistotu si měřím teplotu, mám 37,2 °C. Začíná mi být jasno. Mám akutní zánět slepého střeva. Mám dvě možnosti. Zavolat rychlou, ale co když jsem se spletla! Nebo… vyhnat manžela do mrazivé noci. Venku je -12 °C. Auto máme zaparkované 300 metrů od domu, přikryté plachtou, pečlivě několikanásobně připevněnou pružnými úchyty s kovovými háky. Zapadané sněhem.
Napouštím vodu do sáčku na led. Tenká vrstva rychle zmrzne. Na patnáct minut si přikládám na bolestivé místo ledový obklad. Proceduru opakuji v intervalech jedné hodiny ještě několikrát. Pomáhá to. Bolest se zklidňuje a asi hodinu po půlnoci usínám.
Zatímco manžel ráno vyprošťuje auto ze „sněhové garáže“, místo snídaně balím své hygienické potřeby. Záměrně vynechávám ambulanci LSPP (nechci pendlovat od jednoho lékaře k druhému) a krátce po desáté klepu přímo na dveře chirurgické ambulance. Mám smůlu. Předpis je předpis. Rezignuji a vracím se ke dveřím pohotovostní služby. Ani tady nepochodím. Sestřička mě odesílá do centrální kartotéky. Nevšimla jsem si, že funguje i v neděli. Držím v ruce kartičku pojišťovny a stejná sestřička bez jediného slova natahuje ruku do okénka v kartotéce. Divné způsoby.
Podle jmenovky zjišťuji, že jsem se dostala přímo do rukou primáře. Upřeně hledí do monitoru počítače a zřejmě se mu nedaří přičarovat na obrazovku mé jméno. Nemám nauzeu, nezvracím, nepotím se a bolest se v klidu také nijak významně neprojevuje. Jsem trpělivá. Následuje anamnéza, vyšetření, odběr krve. Nesměle špitnu: „Jak to vypadá?“ „Nemohu to vyloučit,“ slyším odpověď lékaře na svoje úvodní sdělení, že si myslím, že mám akutní zánět slepého střeva. S poučením, že budu čekat na odběry, se konečně přesouvám před dveře chirurgické ambulance. Ještě mám ruku na klice, když mě zaskočí výzva ke sdělení potíží. Očima těkám po ordinaci, jestli se mohu někam posadit. Nebo snad mám vysypat své potíže ještě ve dveřích? Opět podrobná anamnéza, vyšetření. Šlo to hladce, sklidím pochvalu. Kdyby jen pan doktor věděl, kolik anamnéz jsem za svůj život napsala. Komunikovala jsem s pacienty ráda a neunikl mi žádný jejich problém. Byla jsem na své anamnézy pyšná. Dnes už sestřičky nejspíš nikde anamnézy nepíšou.
Dostávám podepsat souhlas s operací a narkózou. Rizika znám. „Stejně nic nepřečtu,“ jen tak prohodím (na očích mám brýle na dálku). To jsem si pomohla. Lékař mi srozumitelně nahlas předčítá rizika výkonu. V duchu proklínám toho, kdo vymyslel tento tzv. informovaný souhlas. Pacient má jít k výkonu zklidněn, ale tenhle elaborát dokáže člověka dokonale vyvést z míry. Ještě rentgen a ultrazvuk. Lékař na ultrazvuku nejdřív vyšetří krajinu žaludku a žlučník. Potom dlouze krouží nad bolestivým místem. Tak dlouze, že začínám mít strach. Snažím se odezírat z jeho tváře a hlavou mi letí myšlenka, jestli jsem se už někdy setkala s karcinomem v oblasti apendixu. Dostávám buničinu k utření gelu. Je ho tolik, že nemám šanci. Raději obětuji svoji halenku a zbytky gelu odstraňuji pomocí kapesníku až v čekárně.
Konečně jsem na oddělení. Mám štěstí na sestřičku, nebojím se na cokoli zeptat. Vyplňuje příjmovou dokumentaci. U otázky, proč jsem tady, se zarazím. Že by se někdo chtěl vyhnout pečení vánočních rohlíčků na operačním sále? Vyhrknu: „Jsem zdravotní sestra a diagnostikovala jsem si akutní apendicitidu. Proto jsem jela rovnou na chirurgii.“ Autor dotazníku chtěl nejspíš zjistit, proč jsem v této a ne třeba v jiné nemocnici. Nu, nešťastná formulace. Sestřička mě předává sanitářce. Sanitářka trpělivě čeká, až si odložím. Dostávám andílka a nemocniční župan. Prádlo, jaké jsem vydávala pacientům jako žákyňka. Před padesáti lety. Vzpomínám na poslední porod a očekávám nepříjemné tahání holicím strojkem. Místo toho mě ruka sanitářky doslova jenom hladí. Chci vidět ten zázrak v jejích rukou. Obyčejný jednorázový holicí strojek.
Tatáž sanitářka mě odvádí na interní vyšetření. Elektrody na EKG mají sice nový design, ale V3 se stejně opakovaně uvolňuje. Před očima vidím zástup pacientů, kterým jsem točila EKG záznam já. Lékaře znám, ale evidentně ho tím nenadchnu. Zná ho tolik pacientů. Když si přečte, že užívám Euthyrox, poněkud roztaje. Zná můj zdravotní stav, vyšetření je rychle hotové. Zapomněli na „gyndu“, letí mi hlavou a jsem ráda, že tam nemusím. Konečně mohu ulehnout na nemocniční lůžko. Přichází chirurg. Představí se a hned si získá moji důvěru.
Diagnóza je téměř jasná, ale přece jen by raději měl ještě gynekologické vyšetření. Ostatně, čekala jsem to. Anamnéza, ultrazvuk, vyšetření per vaginam i per rectum. Šetrně provedené, toho lékaře bych brala za svého, letí mi hlavou. Při odchodu slyším dotaz: „Nejste maminka Marka…?“ Tenhle příjemný lékař chodil s mým synem na gymnázium. Ráda vyřídím pozdrav. Jako poslední přichází anestezioložka. S rouškou na obličeji. Je to tak neosobní, pomyslím si, ale chápu, je doba chřipek. Tlumené, potlačované zakašlání svědčí o tom, že na rozdíl od nás, pacientů, si paní doktorka nemůže dovolit zůstat se svými potížemi v teple domova.
S vílou za hlavou aneb „Je to alois?“
Na operační sál mě odvážejí sestřičky. Čekala jsem sanitáře, ale takhle je to příjemnější. Zavírám oči, nechci se nechat stresovat prostředím sálu. Příprava trvá nějak dlouho, už bych chtěla spát. Různě mě podkládají, upevňují manžetu, upravují polohu těla i končetin. Za mou hlavou se objeví nějaká víla. Mluví na mě příjemným, tichým a poněkud sugestivním hlasem. Znovu se mi vybavují začátky mé sesterské profese. Pracovala jsem v chirurgické ambulanci a v noci nebo v neděli jsme nastupovaly na operační sál. „Poskok“ se říkalo naší výpomoci při operaci. Když se diagnóza apendicitidy nepodařila, chirurg konstatoval: „Je to alois“. Ten můj určitě „alois“ nebude. Stále slyším ten příjemný hlásek a ztrácím se s myšlenkou, že tady je nejspíš členem operačního týmu také psycholožka.
Probouzím se na pokoji, nejspíš mě právě přivezli. Dveře jsou otevřené a sestřička hlásí, že volala dcera. „A manžel nevolal?“ dostávám ze sebe ještě značně obtížně a se stejnou námahou prosím sousedku, aby mým mobilem prozvonila manžela. V televizi právě začíná poslední finálové kolo soutěže Česko-Slovenská Superstar. „Kdybyste, Martine Chodúre a Miro Šmajdo, věděli, jakou cenu pro mě měly vaše finálové písničky? Děkuji.“ Pokoj ztichl. S kapačkou nad hlavou dlouho pozoruji odlesk pouliční lampy na stropě nemocničního pokoje.
Nebyl to „alois“!
Ráno mě čeká první pooperační cesta do koupelny. Koupelna je součástí pokoje, není to tak těžké. Doprovází mě mladičká, příjemná a ochotná sanitářka. Pomůže mi usadit se u umyvadla a na chvíli mě nechává samotnou. Vyčistím si zuby, otřu se žínkou a zatímco přemýšlím, že pro jednou hygienu poněkud ošidím, všimnu si hnědé barvy mezi prsy. Na předoperační barevné řádění jsem úplně zapomněla. Namáčím žínku. Poprvé, podruhé, podesáté. Snad toho na mě vylili celou láhev. Rezignuji a je mi úplně jedno, co si pomyslí lékař při vizitě. Z posledních sil dopadám zpět na lůžko.
Lékař je při vizitě zjevně překvapen, že mám jen pár hodin po zákroku. Překvapení je i na mé straně. Tady si nepředávají službu? Při velké vizitě je už všechno, jak má být. Operační nález mi nikdo nesdělí dřív, dokud se na něj sama nezeptám. Nebyl to „alois“ (1), jsem ráda, že jsem neplašila zbytečně. Nad hlavou mi kape glukóza a místo jídla mám na stolku jen sklenku s čajem. Při snaze natáhnout se pro ni se samozřejmě pobryndám. Obsah kapaček sestřičky průběžně mění. Některá mě o obsahu informuje, jiné se musím zeptat. Mezi kapačkami se snažím vyrazit na malou „procházku“. Jedinou motivací je konvice s čajem umístěná na chodbě před pokojem. „Oni ti tam zapomněli postavit triangulační bod?“ utahuje si ze mne sestra (2), když si do mobilu postěžuji, že k pohybu mi tady chybí nějaký smysluplný cíl.
Bandáže na nohou si mám ještě ponechat, ale přestávají být funkční. Prosím manžela, aby mi nohy přefačoval. Snaží se, ale po jeho odchodu bandáž opět sjíždí. Poněkud neobratně a s námahou se obinadel zbavuji. Alespoň budu moci do sprchy. Sleduji cvrkot kolem sebe. Na sestřičky si nemohu stěžovat. Uvědomuji si, že je vidím očima znalýma zákulisí jejich práce. Spolupacientky jsou kritičtější. Sanitářka se možná zbytečně přiznala, že za masáží operované končetiny „přistála“ omylem na sousedním pokoji. Slíbila chybu napravit, nakonec zapomněla úplně. Zlomená, oteklá a promodralá končetina pacientky na protějším lůžku silně bolí. Psychika sehrává své a chyba se neodpouští. U postižené pacientky vzniká neuvěřitelná „alergie“. Nástup sanitářky na další směnu psychicky nezvládá a při jejím zjevení se doslova brunátní v obličeji. Vadí jí také, že se musí připomínat, aby dostala led a vůbec… nikdo s ní nekomunikuje tak, jak by potřebovala. Jak často a na jak dlouho si má vlastně ledové obklady přikládat? Snaží se cvičit prsty vykukujícími z ortézy.
Nastupuje nejistota. Ruka příšerně bolí a je viditelně horší než ráno. Cítím, že to paní sama nezvládne, a radím, ať si nechá zavolat lékaře. Sestřičky zjevně nadšeny nejsou, ale po odchodu lékaře je pacientka v pohodě. Stačilo pár slov, aby mohla následovat klidná noc. Ranní toaletu zvládám bez problémů, ale chůze je stále obtížná. Mám pocit, že mi ke stěně břišní přišili váček s kameny. Podbřišek si podpírám dlaněmi. V hlavě se honí otázka, jestli je všechno, jak má být. Na snídani dostávám studené jablečné pyré a studený ovocný drink. Hlad vystřídala nechuť cokoli pozřít. Studené? Brrr!!! Nakonec do sebe snídani po malých soustech přece jen nasoukám. Oběd je vynikající a nemusela by se za něj stydět ani ta nejlepší závodní jídelna. V této nemocnici si pacienti určitě stěžovat nemohou. Studená večeře mi vyhovuje a klidně by mi stačila poloviční dávka.
Když chybí komunikace…
Třetí den mě čeká převaz a jsem propuštěna. Nejenom já. Nestačíme se obléct a sbalit, a už je na pokoji pěkný frmol. Staniční sestra vydává propouštěcí papíry, zatímco parta sanitářek umývá a převléká lůžka. Nepřipadá mi to důstojné a najednou se cítím jako vetřelec. Už abych za sebou zavřela dveře. Instrukce jsou stručné. Na ráně mám tekutý obvaz, mohu se sprchovat. Jíst mohu jen nenadýmavou stravu a pak už jen datum kontroly. Kdybych se nezeptala, nevěděla bych, že se klidně mohu vydat ven na procházku, dokonce, že pohyb je vhodný, jen zvedat nic nesmím.
Na pocity se nikdo neptá, obavy a otazníky v hlavě pacienta nikdo neřeší. Výkon i pooperační péče je možná bezchybná, ale komunikace chybí.
Pravý podbřišek nepříjemně táhne a téměř čtyři týdny zápasím s nejistotou. Zevní rána je zhojená, ale co se děje uvnitř? Je opravdu všechno, jak má být? Pro jistotu zjišťuji ordinační hodiny nejbližší chirurgické ambulance, ale její návštěvu přes všechny pochybnosti, které se mi honí hlavou, odkládám. Po čtyřech týdnech nepříjemný tah v pravém podbřišku mizí. Vnímám sice, že rána uvnitř ještě není zcela zhojená, ale znepokojující pocit konečně vystřídala naděje, že operace proběhla lege artis. Doufám…
Pozn. autorky:
(1) „alois“: Na chirurgické ambulanci jsem pracovala bezprostředně po maturitě v roce 1963-1964. Diagnóza apendicitidy byla tak trochu postrachem lékařů a raději se operovalo zbytečně, než aby došlo k nějakému zanedbání. Když lékař při operaci zjistil, že diagnóza byla mylná, stejně se červovitý výběžek slepého střeva odoperoval, operatér prohlásil: „To byl alois“. Netuším, zda tento slangový výraz používali pouze chirurgové v krajské nemocnici v Českých Budějovicích, nebo to byl výraz v lékařské branži všeobecně používaný. Také nevím, jestli se tento výraz v chirurgii zachoval do dnešních dnů, nebo se díky lepším diagnostickým možnostem třeba již chyby v této diagnóze neobjevují. Proč „alois“ nebo snad „Alois“, nevím; možná ten, kdo první chybu udělal, se tak jmenoval. V medicíně se často používají jména lékařů, kteří něco zjistili poprvé.
(2) triangulační bod: Moje nešťastná povaha nezná obyčejné bezcílné procházky. Po operaci je potřeba pohyb, ale jak jsem uvedla, jediným cílem je konvice s čajem na chodbě před ošetřovnou. Mým velkým koníčkem je zdolávání vrcholů naší a Slovenské republiky, a to od těch nejnižších (např. Říp nebo Blaník) po ty vyšší a známější (např. Sněžka, Ďumbier, Kráľova Hola, Třístoličník na Šumavě apod.). Jako důkaz dosaženého cíle je fotografie s triangulačním bodem (kámen + tyč), který zpravidla (ne vždy) na vrcholku hory bývá, viz fotografie hory Březník na Šumavě. Když jsem si sestře posteskla, že mi v nemocnici chybí nějaký cíl k procházkám, utrousila: „… že mi nepostavili na chodbě triangulační bod.“
O autorovi: Helena Rusková
Vrbno pod Pradědem (ruskova@cmail.cz)