Odboráři by ale chtěli trojnásobek průměrné mzdy. Vadí jim také, že na letošek jim ministr Heger údajně slíbil přidat 10%, ve skutečnosti si polepšili pouze o 6,25%, a to jen ve státních zařízeních. Dotřetice je rozlítilo ministrovo nedávné prohlášení, že příští rok platy lékařů neporostou vůbec.
Vyhrožovat kvůli tomu hromadnými výpověďmi nelze označit jinak než jako nestoudné vyděračství. Sotva si lze představit jinou profesi, kde by si lidé mohli vymáhat platy tak, jako si pětileté dítě vymáhá lízátko před regálem v obchodě. Jenže lékařští odboráři nejsou malé děti.
Vědí, že veřejnost musí zaujmout něčím vznešenějším, takže tvrdí, že platy pro ně nejsou prioritou. „Chceme zachovat systém a péči tak, aby byla kvalitní a dostupná pro pacienty,“ prohlásil Martin Engel v Českém rozhlase. Je to fráze, kterou podepíš každý, ale na politiky a zčásti i na veřejnost funguje. I Leoš Heger, který nemá problém zvednout ve vládě ruku pro řadu asociálních škrtů a který loňské akci
„Děkujeme, odcházíme“ dlouho statečně vzdoroval, nakonec povolil. Nyní čelí stejné vyděračské taktice znovu. Je totiž velmi jednoduchá. Hromadné výpovědi by skutečně vedly k narušení nemocničního provozu s citelným dopadem na pacienty. V tu chvíli by se lidé obrátili proti vládě, protože, když jde o život, jde o všechno. Potřebuje-li člověk akutně odoperovat slepé střevo, vezme za vděk i bezcharakterním gaunerem, pokud to umí. Představme si však, co by se mohlo stát, kdyby ministr lékařům neustoupil. Uplatnění v bohatém zahraničí by našli jen ti nejlepší s dokonalou znalostí jazyka.
Jiní by si mohli otevřít privátní praxe nebo najít uplatnění na soukromých klinikách. Pak jsou tu ještě farmaceutické firmy, kde se sice točí pro běžného smrtelníka neuvěřitelné peníze, kde je ale adekvátně tomu i dostatek zájemců. Pro některé je tu jistě i možnost odejít zcela mimo obor. Část lékařů by se do nemocnic vrátila, ať už na původní místa, byl-li by o ně zájem, nebo na jiná pracoviště. Znamenalo by to jistě krátkodobý otřes, po kterém by se ale zdravotnický systém stabilizoval a do určité míry pročistil. Odešli by z něj lidé, kteří jsou z jakéhokoli důvodu frustrovaní, což by prospělo jak jim samotným, tak pacientům. Pokud by bylo třeba, mohl by stát na uprázdněná místa přilákat lékaře ze Slovenska, Polska nebo dalších jazykově blízkých zemí.
Pro tyto lékaře by to byla velká výzva a o spravedlivém ohodnocení mají docela jiné představy než Engelovi nespokojenci. V neposlední řadě by se mohlo též ukázat, že mnohá vyšetření a zákroky nejsou potřebné a že pacientům lze pomoci jiným, méně nákladným způsobem. Pokud se ale ministr nechá vyděrači znovu zatlačit do kouta, koupí si sice na určitou dobu klid, cenu ale za to zaplatíme všichni vysokou. Navrch dostanou ti, pro které jsou pacienti pouze prostředkem k uspokojování vlastních zájmů.
Není od věci si připomenout někdejšího lékařského odboráře, který tažení za stále vyššími platy započal. Směsí šarmu a demagogie dokázal strhnout na svou stranu řadu lékařů i veřejnosti a rozjel velkolepou kariéru. Přes ministra zdravotnictví, hejtmana a brilantního parlamentního řečníka to dotáhl až do vazební věznice. Jeho přímý tah na branku by měl být všem velkým varováním. I proto by měl Leoš Heger na novou výzvu „Děkujeme, odcházíme“ odpovědět: „Rádo se stalo, na shledanou.“