Milada Emmerová je nejlepší ministryně zdravotnictví, jakou jsme kdy měli. Přiměla totiž svými kroky, které ničí zdravotnický rozpočet, dosud povolné zdravotní pojišťovny ke vzpouře proti plýtvání.
A co víc. Pod tlakem existenčního ohrožení začaly pojišťovny hledat spojence v nás, pacientech. Díky tomu se v polovině února dozvíme první ucelenou statistiku, vypovídající o kvalitě zdejší lékařské péče.
Tluče bubeníček, tluče
„Léta jsme nějak proplouvali. Ale dnes už je situace taková, že dál to takhle nejde,“ vysvětluje ředitel Svazu zdravotních pojišťoven Jaromír Gajdáček, proč se pojišťovny rozhodly jít do otevřeného sporu s ministryní zdravotnictví.
Sto šedesát miliard korun, které od občanů vybraly pojišťovny na letošní rok, stačí na zaplacení dobré péče.
„Ministerstvo nás ale nutí platit doktorům víc, než máme, a víc, než je nutné,“ říká Gajdáček.
Jde o to, že v polovině ledna připravila Milada Emmerová vyhlášku, podle které mají pojišťovny proplácet tuzemskou zdravotní péči.
Zatímco pojišťovny chtěly dát nemocnicím o procento víc než loni, ministryně žádá přidat tři procenta. Navíc dává špitálům volnou ruku v tom, kolik utratí za běžné léky (podle pojišťoven by to mělo být nejvýš o pět procent víc než loni).
Štědřejší než pojišťovny chce být ministryně i k ambulantním specialistům a léčebnám dlouhodobě nemocných.
Ředitelka největší Všeobecné zdravotní pojišťovny (VZP) Jiřina Musílková za svou instituci vyčíslila dopad vyhlášky na 6 až 8 miliard korun.
Zbylých osm zaměstnaneckých pojišťoven je v ještě horší situaci. Zatímco dluhy VZP vždycky ze zákona zatáhne stát, jim hrozí v případě špatného hospodaření konkurz a zánik.
Jaromír Gajdáček má za to, že ministerstvo by takový konec uvítalo. „Myslím, že cílem současného ministerstva je zavést systém bez pojišťoven,“ říká. „Prosím, je to možné. Zdravotní péči může klidně - jako v Británii nebo nově v Polsku - proplácet místo pojišťoven nějaký úřad. Ale je třeba to říct otevřeně a ředitele pojišťoven vyměnit za lidi, kteří je budou utlumovat. A ne hnát manažery pojišťoven proti jejich vůli do role těch, kteří přivedou své instituce sami na buben.“
Minulý týden se proto pojišťovny dohodly, že se kvůli zmíněné vyhlášce obrátí se stížností na Ústavní soud.
Stejně tak se pojišťovny rozhodly bojkotovat rozhodnutí ministryně Emmerové o nákupech drahých přístrojů.
Ministr Jozef Kubinyi se do této oblasti pokusil vnést pořádek. Potřebnost drahých přístrojů (třeba lineárních urychlovačů či magnetických rezonancí) měla posoudit komise složená z úředníků ministerstva, lékařů a zástupců pojišťoven.
Milada Emmerová se ale rozhodla její doporučení nerespektovat. „V poslední době šlo o šest až sedm případů,“ říká Ludmila Plšková z Oborové zdravotní pojišťovny.
Pojišťovny sice neplatí přímo nákup přístroje (v řádu stovek milionů) - ale proplácejí výkony na něm provedené. Právě v tom se ministerstvu vzepřely.
Informace nebo život
Na svém dupnutí pojišťovny sice ušetří stovky milionů korun ročně, radost ze střetu ale nemají. „S nejvyšším orgánem není dobře být na válečné noze,“ říká Ludmila Plšková.
Ale na veřejné scéně ten fakt, že ministerstvo žene pojišťovny do kouta, přinesl ovoce. Ohrožené instituce totiž začaly hledat spojence v pacientech.
Síť zdravotnických zařízení je u nás příliš hustá a za rok to půjde změnit. Vyprší totiž platnost pětiletých smluv, které ze zákona musely pojišťovny uzavřít se všemi poskytovateli péče.
„Tehdy nebyla vůle některá oddělení zrušit,“ přiznává Jaromír Gajdáček. „Dnes je situace jiná, nové smlouvy chceme uzavřít jen s těmi, kteří léčí levně a dobře.“
Pojišťovny mají k hodnocení kvality práce lékařů dostatek údajů. Léta se ale bránily dát je také pacientům - šly na ruku lékařům s výmluvou, že zákon jim ukládá mlčet.
Prolomit mlčení o kvalitě lékařské péče se nedávno pokusil kardiolog a bývalý ředitel motolské nemocnice Pavel Vepřek.
Jeho sdružení Občan požádalo soud, aby rozhodl, zda pojišťovny musí zveřejnit data, nebo ne.
Soud se ještě nesešel, ale postoj pojišťoven se už mění. „Dřív převažoval názor, že nejsme organizace povinné poskytovat informace. Teď se ale začínáme přiklánět k tomu, že ano,“ říká Jaromír Gajdáček.
Pojišťovny si od nové otevřenosti slibují, že pacienti za ně odvedou část práce - prostě do těch nemocnic, kde léčí špatně, přestanou chodit.
Zároveň - s argumenty o špatné kvalitě - budou moci čelit bouři nevole, která provází zánik každé malé nemocnice.
Na neprobádaný terén se však pojišťovny pouští jen nesměle. Na podzim začaly tím, že zveřejnily údaje o porodech a úspěšnosti léčby rakoviny plic za jednotlivé kraje.
Z takových dat si ale pacient nic moc nevezme. „Chtěli jsme jen dát najevo, že máme údaje a můžeme je začít zveřejňovat,“ přiznává Pavel Kožený z Národního referenčního centra pojišťoven.
A ta chvíle nastala teď.
V polovině února se pojišťovny chystají zveřejnit první statistiku, která popíše výsledky jednotlivých porodnických oddělení.
Dozvíme se například to, kolik porodů to či ono oddělení má za rok (pro opravdovou zkušenost a schopnost zvládnout komplikace je jich podle odborníků nutné dělat alespoň čtyři sta za rok), jak dlouho je matka a dítě v nemocnici, kolik porodů proběhlo normálně, kolik s komplikacemi a podobně.
Další diagnózou, o které se dozvíme víc, by mohl být infarkt. „Medicína dnes umí - díky angioplastikům či stentům - pomoci pacientům tak, že jsou za tři dny doma a bez následků.
Přesto se u nás infarkt ještě někde léčí konzervativně, klidem na lůžku. Takový pacient je v nemocnici tři týdny a pak jde rovnou do invalidního důchodu.
Proto je tlak pojišťoven, aby se případy koncentrovaly tam, kde je špičková technika, správný,“ říká Vepřekův spolupracovník Jaroslav Janda.
„Právě informace jsou silný nástroj, který jim v tom pomůže.“
Respekt