Lékaři v minulosti využívali vysoké malarické horečky k likvidaci syfilitických bakterií. Za tuto metodu v roce 1927 získal rakouský lékař Julius Wagner-Jauregg Nobelovu cenu.
Komise pod vedením historika Gernota Heisse doposud prověřila 5140 zdravotních spisů z letech 1955 až 1960, z nichž vyplývá, že malárie jako terapie byla použita u 230 lidí. Zatím prý není možné stanovit, zda lékaři pro léčbu malárií využívali děti ze sirotčinců častěji. Také není známo, zda některé ze záměrně nakažených dětí zemřelo. Zmínění sirotci údajně sloužili jako nosiči malárie do doby, než byl parazit vpraven do těla syfilitikům.
Práce historiků by podle Heisse měla skončit v nadcházejícím roce zprávou o tom, zda tehdejší praktiky odpovídaly standardům dobové medicíny. Heiss již nyní konstatoval, že malárie jako terapie byla ještě v 60. letech „uznávaný a praktikovaný“ léčebný postup.
K infikování malárií používali lékaři zimničku třetidenní (Plasmodium vivax), která je jedním z druhů parazitických prvoků způsobujících malárii. Po injekci pacienti běžně upadli na dva týdny do horeček vysokých až 42 stupňů Celsia, poté ještě až dvacet let trpěli náhlými záchvaty horečky.