Dobrou komunikací můžeme vzdor krátícímu se času a přibývání fyzických nesnází pomoci zlepšit kvalitu života umírajícího člověka a jeho blízkých. Musíme mít vždy na paměti, že vstupujeme do života pacienta i jeho rodiny jen na malou chvíli.
Důležité je:
• připravovat nemocného i rodinu na změny, které přijdou,
• dát prostor pro vyslovení potřeb všeho druhu,
• reagovat na vyslovené potřeby a přání,
• poznávat a respektovat jejich hodnoty.
Můžeme pomoci všem zúčastněným projít fázemi vyrovnávání se s nemocí a umíráním, jak je popsala Elisabeth Kübler-Rossová: 1. negace – šok, popírání, 2. agrese – hněv, vzpoura, 3. smlouvání – vyjednávání, 4. deprese – smutek, 5. smíření – souhlas.
Přestože jsou fáze seřazeny tak, jak obvykle přicházejí, nemusí vždy nutně zachovávat tento sled. Naopak se často stává, že se některé fáze vracejí, různě se prolínají a střídají, třeba i tři v jediném dni. Některé zas mohou úplně chybět. Podobnými fázemi jako umírající procházejí i jejich blízcí, jejich rytmus vyrovnávání se s nemocí ale nebývá obvykle stejný. Nemocný i pečující se mohou nacházet v různých fázích, i proto někdy může být vzájemná komunikace obtížná.
Rodina nebo přátelé nemocného mohou trpět pocity viny, že nedokážou poskytnout všechno, co by měli. Někdo více pečuje a stará se o praktické záležitosti, jiný si přichází s nemocným popovídat, zazpívat, předčítat mu z knihy. Při hovoru s nemocným je důležité, aby měl prostor mluvit o strachu, o fantaziích „co bude potom“, o poslední chvíli. Je dobré, když si každý z blízkých nemocného najde tu formu pomoci, která mu vyhovuje.
Je třeba plně využít čas
Na konci života nechce být člověk sám, potřebuje si zrekapitulovat minulost a sdílet přítomnost. Dbejme na jeho obavy ze smrti, na jeho přání a pocity. Má mít dostatek informací o svém zdravotním stavu a blížící se smrti. Je respektován ve svých kulturních a spirituálních názorech, přáních a potřebách. Rodina je mu, pokud možno, oporou a poskytuje mu útěchu. Základem paliativní péče je pravdivá komunikace, tedy otevřená komunikace o diagnóze i prognóze. Taková komunikace není snadná, ale je důležitá – umožňuje nemocnému i jeho blízkým plně využít čas, který mají před sebou.
Zásadami komunikace jsou nepřerušovat, neodporovat, nesnižovat to, co klient říká, neodvádět řeč, nespěchat a nedávat falešné naděje.
Základní postupy komunikace
• Představujte se srozumitelně a klidně.
• Buďte přívětiví, laskaví, vstřícní, nikoho nesuďte.
• Netlačte na pilu, dnes můžete téma naťuknout a počkat, až dozraje čas.
• Pro hovor volte pokud možno klidné a tiché místo.
• Ujistěte pacienta o tom, že jste připraveni naslouchat, hovor nepřerušujte s tím, že zvoní mobil nebo druhý telefon.
• Dejte pacientovi prostor, aby vysvětlil svou situaci, reagujte a pokládejte otevřené otázky, nepřerušujte jej, neodvádějte řeč jinam.
• Nesnažte se však s ním za každou cenu vždy hovořit o otázkách smrti a umírání.
• Nesnažte se pacientovi vyvracet jeho představy – i když se vám zdá, že nejsou zcela správné.
• Při delším hovoru je vhodné občas oslovit pacienta jménem, zvláště je-li rozrušený, smutný, plačící, mlčící.
• Pacienty do ničeho nenuťte, nicméně jim můžete dodávat odvahu, podporu a rozhovor vést.
• Dělejte vše pro to, aby se pacient nedostal do sociální izolovanosti, aby nebyl „odepsán“.
• Při loučení stručně zopakujte, na čem jste se dohodli, musí být jasné, co má kdo udělat, kdo vyčkává, kdo znovu zavolá a kdy.
Pečovat nejen o tělo, ale i o duši
Komunikace musí být pravdivá, v bezpečném prostředí, kde si snažíme vytvořit vztah důvěry a aktivního naslouchání. Důležitá je otevřenost, nemají existovat tabuizovaná témata. Nebojme se přiznat vlastní hranice a projevit vlastní emoce. V přístupu k nemocnému je třeba si uvědomit, že za diagnózou, léčebnými postupy a ošetřovatelskými úkony je přítomen člověk. Člověk jako jedinečná bytost, která má svou minulost a svou budoucnost. Člověk se vztahy k jednotlivým členům rodiny či blízkým osobám, včetně zodpovědnosti a starostí o ně. Člověk se sumou potřeb biologických, psychických, sociálních a spirituálních. Ochota k osobnímu kontaktu s nemocným vyplývá z osobního postoje k životu vůbec. Profesionál pečující o těžce nemocné a umírající musí mít odborné znalosti, musí mít rád lidi včetně sebe sama, musí být vyrovnaný se svou vlastní smrtelností. Svou práci by měl dělat dobrovolně a rád.
U hospitalizovaných v nemocnici je důraz kladen především na péči o fyzickou stránku člověka, na jeho hygienu, příjem potravy, vyměšování, ventilaci, také ošetření a převazy ran, podávání léků. Výsledky takové péče jsou na první pohled dobře zřetelné.
Člověk však není jen bytost fyzická, ale také psychická, sociální a duchovní. Péče o tělo, jistě velmi důležitá, je vlastně jen dílem toho, co nemocný potřebuje. Právě ochota k osobnímu kontaktu ze strany zdravotníka je dalším krokem k překročení pouhé fyzické úrovně péče. Častým jevem v nemocnicích je rychlé tempo práce zdravotníka (ošetřovatele, sestry, lékaře), do nějž je tlačen počtem úkonů, které musí v daném časovém limitu zvládnout. Chyba je buď v lokální organizaci oddělení, nebo možná v celém systému zdravotnictví. I přes tento tlak na zdravotníky je nesmírně důležité udělat si čas na popovídání či společnou chvilku mlčení s pacientem. Věřte, že povídání o umírání a smrti není nikdy nuda a ztracený čas.
O autorovi| Zdeňka Štěrbová, DlbsH Rajhrad, odd. B, zdenka.sterbova@seznam.cz