Rigidní (perfekcionistický) pacient Tento typ pacienta může sestry provokovat a být jim nesympatický zejména kvůli jeho zvýšené potřebě kontroly situace. Nezřídka si tito pacienti vedou paralelní chorobopisy, pečlivě si zapisují naměřenou teplotu a další výsledky související s jejich osobou. Mají také tendenci poučovat odborníky. Často se z nich stávají tzv. ambulantní turisté, kteří si důkladně ověřují, zda několik lékařů učiní stejný závěr. V případě, že sestra s tímto typem pacienta komunikuje, je pro ni velmi důležité vědět o všech fasetách jeho chování. Rigidní pacient zjišťuje, kdo a kdy ho poškodil, a zpochybňuje všechny a všechno, jen ne osobu, se kterou se právě baví.
Často říká: „Sestřičko, já jsem tak rád(a), že tu jste na službě právě vy. Jste tu nejšikovnější. Víte, já mám vaši kolegyni také rád, ale podívejte se, co mi udělala …“ A ukazuje na hematom po odběru krve. Mnohá sestra potěšena pochvalou udělá základní chybu: verbálně či neverbálně potvrdí pacientovi neschopnost spolupracovnice. Jak bude případ pokračovat? Pacient při první příležitosti udělá za vašimi zády totéž i vám. Bohužel sestřičky, které na jeho hru přistoupí, jen ještě více potvrzují jeho úzkostnou představu, že tu vlastně není nikdo, kdo by byl schopen o něj kompetentně pečovat. Pacient se tak ocitá v začarovaném kruhu. Zdravotníci by se proto v očích pacienta neměli navzájem shazovat. Moudřejší je potvrdit, že kolegyně pracující směnu před vámi je také dostatečně šikovná, schopná a erudovaná. Například takto: „Opravdu, máte tu modřinu, ukažte, dám vám na to obklad … Víte, Alena odebírá krev opravdu dobře, ale modřina se někdy objeví a nemusí to být chybou sestřičky.“ Kolegyně se pak v soukromí můžete zeptat na potíže spojené s odběrem. Vzhledem k tomu, že rigidní pacient je nadměrně úzkostný člověk, vykazující velké známky napětí, je vhodné v rámci ošetřování aplikovat relaxační techniky, které mu pomohou uvolnit se.
Seduktivní (svádějící) pacient
Jedná se o muže nebo ženy, kteří jsou zvyklí své vztahy v okolí erotizovat. Díky tomuto chování získávají výhody, které by se jim jinak nenabízely. Jen málokterá sestra, ať je jí sedmnáct či padesát, nezažila, že by vůči ní pacient neměl narážky typu: „Vy máte, sestřičko, tak krásné oči, nohy, ňadra …“ Někdy dochází i k fyzickým kontaktům. Pacient si takto zvyšuje sebevědomí poničené hospitalizací, navíc by se velmi rád spojil s magickou silou lidí přinášejících uzdravení. Svádějící pacient přesně ví, jak získat výhody u žen v běžném životě a jak upoutávat pozornost. Nyní se v jeho zorném poli objevuje nový fenomén -sestra. Je to žena, ale také autorita ve stejnokroji. A svádějící pacient se chce ujistit, že je vše tak, jak je zvyklý. Když dostane dotyčnou z role sestry do role ženy, je si daleko jistější. Bohužel většina sester v této situaci znejistí a reaguje stejně jako v soukromém životě - studem. Vzpomínám na scénu, kdy jsem se studentkami chodila na praktické vyučování v dětské nemocnici. Před jedním z pokojů se strhl velký boj - již ani jedna nebyla ochotná jít na pokoj patnáctiletých chlapců, kteří ihned po otevření dveří reagovali: „Tak takovou bych chtěl zažít v posteli …“ Většina z nich sklopila jen hlavu a z pokoje utekla.
Pokusila jsem se s nimi probrat návrh na správné chování. Některé navrhovaly útěk ze situace, jiné oplácení stejnou mincí, další dokonce „vrazit facku“. Bohužel všechny podobné reakce tito pacienti dobře znají a dokážou s nimi zacházet ve smyslu: „Takové temperamentní ženské, to mám rád …“ A pokud by sestra vyvolala velký poprask, který by upoutal moc pozornosti v okolí či pokud by si stěžovala, pak svádějící pacient vyprodukuje ještě nepříjemnější reakci: „Já že jsem vás plácl po zadku? Sestřičko, viděla jste se dnes již v zrcadle? O někoho takového bych ani kolo neopřel.“ V této obtížné situaci je vhodné reagovat tak, jak to pacient ze soukromého života nezná, tedy navrhnout otevřený rozhovor o sexualitě a jasné rozkrytí situace. Přitom je však nutné brát v úvahu, že pacient, který i v takovéto chvíli se sestrou začne soupeřit, nerad prohrává a nepřipustí, aby utrpělo jeho mnohdy křehké sebevědomí. Nabízejí se tedy věty, které dávají pacientovi prostor se ctí ze situace vycouvat. Příklad: „Možná že se mýlím, a pokud ano, tak se omlouvám, ale opravdu mi chcete naznačit nějaký sexuální příklon?“ Většina pacientů bývá otevřeným přístupem zaskočena a raději hovor ukončí. Pokud pacient i po této profesionální reakci odpoví ano, musí mu sestra s neutrálním výrazem navrhnout edukaci a konzultaci, jak zvládat vlastní sexualitu v nemocničním zařízení. Sestra by měla být schopna bez rozpaků s pacientem hovořit o sexualitě, což ovšem předpokládá její erudici a zkušenosti s předáváním těchto informací v této oblasti lidského života.
O autorovi: Mgr. Šárka Dynáková (eruditio@seznam.cz)