Proč jste si zvolila zdravotnické povolání?
Být sestřičkou u dětí byl můj sen od dětství, a tak jsem se hlásila na zdravotnickou školu do Kroměříže, na obor dětská sestra. Tenkrát to byla opravdu výběrová škola, kam se dostali jen premianti. Potkám-li dnes dětské sestry, i ty, které nepracují na dětských odděleních, hrdě se hlásí k tomu, že tento obor vystudovaly. Prostě to byla opravdu prestižní škola.
Kde byly vaše začátky v praxi?
Po škole jsem nastoupila do okresní nemocnice v Prostějově. Původně jsem měla začít pracovat v ústavu sociální péče, ale hlavní sestry z prostějovské nemocnice za mnou přijely domů, nabídly mi místo a já velmi ráda přijala. V této nemocnici jsem působila mnoho let jako dětská sestra na dětském oddělení. Za léta praxe jsem pracovala na oddělení kojenců, na jednotce intermediární péče pro novorozence a dětské JIP, kde jsem se starala i o dětské chronické pacienty, kterých bohužel přibývá. Na léta strávená v této nemocnici mám krásné vzpomínky, zvlášť na kolektiv. Práce na neonatologickém oddělení ve Fakultní nemocnici Olomouc je zaměřena na úplně nejmenší děti. Myslím, že narození dítěte je pro všechny největší životní událostí, která v každém zůstane a zasáhne celou rodinu, a jsem ráda, že u takového zázraku mohu být. Pracovala jsem na JIRP u předčasně narozených dětí a těch, u nichž se projevily po porodu určité zdravotní problémy. Potkáte se tam s velmi silnými příběhy, kdy boj dítěte o život skončí happy endem, ale bohužel někdy i smutnou zprávou. Některé děti jsou tam několik týdnů a vy s rodiči prožíváte všechny ty malé každodenní úspěchy a zázraky. Na své práci mám velmi ráda i kontakt s rodinami.
Jaké vyhlídky mají nedonošené děti s velkou podváhou?
Nemůžeme vyhlídky předčasně narozeného dítěte považovat automaticky za špatné, to je možné snad u laiků, ale my, kteří s dětmi pracujeme, máme jiný názor, podložený zkušenostmi a vysokou odborností. Stává se, že děti narozené v termínu, jež mají zdravotní problém, jsou na tom někdy hůř než ty, které přijdou na svět třeba v 25. týdnu těhotenství. Někdy si myslíme, že takové novorozeně nemůže mít kvalitní život. Proč by ale nemohlo? Velmi často kvalitní život má. Nikdo z nás není bůh, nikdo nevidí jejich cestu životem dopředu. My zdravotníci se nemůžeme stavět do role někoho, kdo rozhodne o jejich osudu. Opravdu nevím, v čem to je, ale někdy má takové malinkaté miminko v sobě tolik síly a energie, že se dokáže se životem poprat daleko lépe než jiné, které mělo start do života snazší, ale nemá v sobě tu energii.
Jak byste charakterizovala práci dětské sestry? Čím je specifická?
Dětská sestra se stará o dítě od jeho narození do 19 let, což je obrovský rozptyl nejen v mentální a fyzické úrovni dětí, ale i v ošetřovatelské práci. Malým dětem se léky či infuze podávají úplně jinak než třeba dospívajícím. Každý věk má také svoje charakteristická onemocnění i úrazy. V žádném případě není dítě malý dospělý a nemůže se o něj starat každý, bez dostatečné odbornosti a erudice. Kdyby bylo ošetřování dětí tak jednoduché, určitě by to zvládli rodiče v rodině. Strach o dítě zažil každý rodič a bez odborné pomoci zdravotníků se neobejde. Nemůžeme ale říct, že se věnujeme jenom dětem. Nemocné navštěvují rodiče či další příbuzní a také kamarádi. Komunikace s rodiči hraje důležitou roli nejen v pomoci, ale někdy je bohužel také překážkou ošetřování, protože představy zdravotníků a rodičů o léčbě a ošetřovatelské péči se liší. Vždy je nutné najít nějaký konsensus v naší nabídce zdravotního ošetřování a představách rodiny. Důležitá je komunikace a vůle na obou stranách pomoci nemocnému dítěti.
Co vás více uspokojuje – pečovat o kojence, nebo o patnáctileté dítě?
Mně je určitě milejší ošetřovat menší děti. Můžete si je pochovat, přitulit se k nim, cítíte z nich něhu a radost, jsou ve svých reakcích bezelstné a věří vám, což vám dodává energii a máte pocit naplnění z práce. Větší dítě už vám málokdy dá najevo nějaké pocity či city. Vy se o ně staráte, jak nejlépe můžete, ale někdy si připadáte, že jen vydáváte pokyny a zákazy, čímž je vlastně obtěžujete. Je těžké říct, co je lepší, ale myslím, že pro kaž dou ženu je příjemné pochovat si miminko.
Co je podle vás na práci dětské sestry nejtěžší?
Těžké situace přicházejí, když se jedná o vážnou diagnózu nebo o diagnózu končící smrtí. Nikdy nezapomenu, když jsem převážela děti na onkologii a za čas jsem o nich našla smutnou zprávu v rubrice „Vzpomínáme“. Stále mám tento nepříjemný pocit v sobě. Těžce nesu situace, když děti zemřou. Je jasné, že za dobu, kdy na našem oddělení o miminka pečujeme, navážeme bližší vztah i s maminkami. Je to pak moc smutné. Jsem emotivní člověk, vždycky mě taková situace zasáhne a zůstane mi v hlavě. To je na naší práci asi to nejtěžší – komunikovat se ženou, novopečenou maminkou, které zemřelo dítě. Smrt dítěte je to nejhorší, co vás v životě může potkat. To nechce zažít nikdo z nás, a já jsem vlastně u toho.
Práce dětské sestry je opravdu plná emocí…
Je to tak. Každodenně pečujete o děti, a když vidíte, jak se jeho zdravotní stav zhoršuje, musíte na ně pořád myslet, i po příchodu domů. Druhý den se pak vysloveně těšíte do práce, abyste věděla, jak je na tom. Dříve jsem dokonce večer telefonovala na oddělení, abych měla informace. Dnes už to raději nedělám… Nejsou však jen smutné okamžiky, ale i chvíle radosti. Je to velice silný zážitek, když uzdravené dítě za nějaký čas potkáte a jeho maminka vám řekne: „Tak si představte, to je ta naše nemocná holka.“ Vzpomínám na dívenku, která spadla z kola, měla prasklou lebku a byla na tom zle, ale podařilo se ji zachránit. Bohužel se k nám dostala ještě dvakrát s meningitidou. Při druhé hospitalizaci to byla už velká dívka a já jsem si říkala: „Proboha, vždyť je to zase ona, ta má ale smůlu.“ Naštěstí všechno zase dobře dopadlo. Před časem jsem potkala její maminku ve městě, zrovna když jí kupovala šperk jako odměnu za maturitu. Takové pocity radosti a zadostiučinění prostě nikde jinde nezažijete, což je přesně tím důvodem, proč člověk tuto práci dělá. Šťastné konce jsou motorem, který vás pohání dál.
Občas si sestry stěžují, že nemají čas se pacientovi pořádně věnovat.
Čas na pacienta je vždycky, ale záleží na celkovém chodu oddělení a prioritách každého z nás, jak si svou práci zorganizuje. Určitě je to s časem čím dál horší, ale já osobně jsem velmi komunikativní typ, a pokud to jde, vždycky se u pacien ta či jeho rodičů stavím, protože si myslím, že to není ztracený čas a často vyřeší i pozdější problémy. Informovaný pacient a rodič s vámi pracuje daleko ochotněji a rád. Samozřejmě čas pak chybí na úřadování, kterého je hodně, ale je v naší práci ohromně důležité, hlavně kvůli akreditacím a možným sporům. Nevést dokumentaci by bylo velmi nebezpečné. U nás sice žaloby na zdravotnická zařízení zatím nejsou tak časté, ale kdo sleduje americké seriály, ví, že přijdou-li soudní spory, bez řádně vedené dokumentace bychom se nemohli ani hájit. Nejsem zastáncem úplné absence papírování, někdy jen zbytečně dublujeme různé dokumenty, podpisy a razítka, a to by bylo možné změnit. Zápis o práci je nicméně důležitý i z důvodů dalšího postupu v léčbě. Existují také rodiče, kteří hledají i případné nepatrné pochybení v práci sestry a chtějí je využít, kteří si dokáží na všem něco najít ve svůj prospěch. Je třeba s tím počítat, doba je taková. Nemůžeme si říkat, že jsme všichni hodní a máme se rádi, takto to v dnešní společnosti nefunguje.
Jak se díváte na postavení sestry u nás? Ozývají se hlasy, že je horší než dřív.
Určitě je horší, ale je to dáno vývojem celé naší společnosti, nejen ve zdravotnictví. Na postavení sestry mají bohužel vliv i nejrůznější televizní pořady či reklamy, kde ses try chodí na vysokých podpatcích a v krátkých sukních, sedí u kávy nebo ji vaří panu doktorovi. Vařit lékařům kávu je to poslední, co děláme, i když s nimi samozřejmě spolupracujeme. Lékař přijde za sestrami, kde odvede svou práci a zase odejde, není čas a prostor na nějaké osobní rozhovory, vše se točí kolem pacienta. Druhá věc je, že naše společnost je v takové situaci, kdy jsme opět všichni se vším nespokojení, nemáme na nic a na nikoho čas a možná nás ani nikdo nezajímá. Někteří lidé si myslí, že dříve bylo všechno lepší, jednodušší… Podobně, jako když moje babička vzpomínala na první republiku. Samozřejmě, že možnost cestování do zahraničí a plné obchody nejsou pro život všechno, ale jako bychom zapomněli, jak jsme prožili část svého života. Někdy je jednodušší jen na všechno nadávat – na úředníky, na služby pošty, na zdravotníky… A už nehledíme na to, jestli i my něco pro společnost děláme a jak se sami chováme.
Co je podle vás důvodem, že ses try odcházejí z nemocnic do ambulantní sféry nebo vůbec z oboru?
Vznikají stále nová zdravotnická zařízení a všechna potřebují sestry. Sestry z nemocnic odcházejí do soukromých zařízení, kde maŠťastné jí kratší pracovní směnu, nemusejí sloužit noční a víkendy, což je strašlivě unavující, zejména děláteli to celý život. A právě tam se nám sestry také ztrácejí. Na sestru se za ta léta přenesly další kompetence, které jí berou čas, ale není za ně ohodnocena. Sestry již nechtějí další, vyšší kompetence, které sice odborně zvládnou, ale nejdou ruku v ruce s financemi a bodovým ohodnocením pojišťoven. Celé roky jsem poslouchala: „Nepřemýšlej a dělej, jestli se ti to nelíbí, nikdo tě tu nedrží, před nemocnicí stojí dalších šedesát, které tě snadno nahradí.“ Bylo to na denním pořádku a snad každá z nás to zažila. A najednou před branami žádné sestry nestojí a často není náhrada ani za tu, která onemocní nebo odejde mimo zdravotnictví za stejné peníze, ale na práci méně zodpovědnou. Pracovníci ve firmách nebo jiné profese mají stejnou výplatu, ale mají volné víkendy, svátky a neslouží noční. Pořád se mluví o tom, že mladá generace nechce pracovat, protože má vysoké školy, jenže pravda bude někde jinde. Nevím, kdo bude podávat v nemocnici vysoce kvalifikovaný pracovní výkon, když nechtějí, aby sestry měly vysokoškolské vzdělání. Já jako matka určitě chci, aby moje děti měly vysokou školu. Je třeba si uvědomit, že dnešní děti jsou vychované jinak, nemají povinnosti, o nic a o nikoho se nestarají, jenom samy o sebe. My jsme měli daleko víc povinností, naše děti mají jen jedinou – pořádně se učit. A jsou zvyklé na to, že my bereme nejen jejich úspěchy, ale i neúspěchy. Moji rodiče by určitě nebrali na lehkou váhu moje neúspěchy ve studiu. Děti jsou prostě jiné, což nikdo nebere v úvahu, vychováváme je ve svobodné zemi, kde si mohou zvolit svoji cestu a vzdělání.
Co říkáte chystané novele zákona o nelékařských zdravotnických povoláních?
Hovořím-li o chystané novele s mladou generací, pozoruji, že jí nerozumí a rozumět nechce. Chápou ji možná jen ti, kteří vystudovali na zdravotnického asistenta. Je třeba si ale říct, že dnešní zdravotnický asistent není absolventem té střední zdravotnické školy, kterou jsem vystudovala třeba já. Kvalita výuky šla dolů a říkají to i někteří pedagogové, kteří tam působí. Už to není prestižní škola pro premianty, ale spíše učňovské středisko. Tři čtvrtiny studentů ví, že ve zdravotnictví pracovat nebudou, ale je to pro ně snadná cesta k dosažení maturity. Na druhou stranu i děti, které jdou na gymnázium, nevědí, co budou v životě dělat, protože žádné z nich nechce jít ve 20 letech pracovat. Dětství si chtějí protáhnout třeba až do 25 let, musejí dozrát. My jsme skončili v 18 či 19 letech, ženy nejpozději do 25 let měly jedno i více dětí, tedy pochopily, co v životě chtějí dělat a proč. Kluci byli 2 roky na vojně, takže také měli čas dozrát a popřemýšlet, kam se chtějí nasměrovat. Často je taky doma čekala rodina. My si myslíme, že když dětem poručíme, poslechnou nás. Pořád se omílá, že vysokoškolačky nechtějí pracovat, ale to není pravda, chtějí jen kvalifikovanou práci, podložené kompetence a k tomu finanční ohodnocení. Jak jsem již řekla, dnešní sestra dělá opravdu všechno – od uklízečky, sekretářky a sanitárky až po specializované činnosti. Co jediné na této novele hodnotím kladně, je, že se vrací vzdělávání dětských sester, protože to od roku 2004 již nebylo otevřeno a vznikl velký nedostatek. Velmi se zajímám o vzdělávání, kdo se mnou bude pracovat, jak bude kvalifikovaný. Jakým způsobem bude probíhat vzdělávání dětských sester, uvidím, až bude novela schválena. Účastním se některých zasedání PNAE (Peadiatric Nursing Associations of Europe), kde se otázkou vzdělávání sester v Evropě zabýváme. Ve většině zemí probíhá vzdělávání dětských sester bakalářským studiem, někde až specializovaným magisterským studiem. Ve světě je normální, že o děti se starají výhradně dětské sestry a jsou i nositelkami bodového ohodnocení, protože jsou jim přiznané vyšší kompetence, za které jim náleží finanční ohodnocení. Řešíme tam i otázky pracovních podmínek sester a dostatek kvalifikovaného personálu. V zemích Evropské unie není dostatek kvalifikovaného personálu, a proto si bohatší země zaplatí zdravotníky z východních zemí, a to nejen Češky, ale i Bulharky, Rumunky, Maďarky a další.
A co dělají zdravotničtí asistenti?
V nemocnicích moc nejsou, protože obvykle bývají hned nasazeni na sesterskou práci, jelikož my neumíme dělat vícestupňové zdravotnictví. Vyjedou-li na západ, vědí, že mohou dělat nižší sestru s nižšími kompetencemi, nebo vyšší sestru. Vyšší sestra má tak jako většina z nás vystudované různé specializace a dělá jen onu specializovanou práci. Nižší personál zajišťuje jiné práce, ale má na pomoc k sobě sanitárku nebo nižšího zdravotníka. My ale děláme všechno. Dítě se pozvrací, jeho matka řekne: „Sestři, utřete to!“ A co uděláte? Vezmete hadr a uklidíte to. Od toho tam ale nejste. Jenže úklid zajišťují zpravidla firmy, takže uklízečka není pořád k dispozici a já jsem sama, tak to samozřejmě utřu. A jaký obrázek si ta matka udělá? Že jsem vlastně taková služka. A tak na nás pohlíží i společnost. Jak k nám může někdo z laiků vzhlížet, když jako za minulého režimu sestra stále dělá úplně všechno? Nová generace, která má nastoupit na naše místa, ale vyrostla ve svobodné době. My sestry nechceme dělat práci, kterou zvládne nižší zdravotnický pracovník, ale jsme do takové role postaveny. Nová generace v ní ovšem nebude chtít pokračovat.
Ale jak z toho ven?
Pro zdravotnické zařízení je nejjednodušší mít jen jednu sestru, která udělá všechno. Naše generace odejde ze zdravotnictví buďto za lepšími pracovními podmínkami mimo zdravotnictví, nebo přirozeně do důchodu. Ale kdo nás nahradí, nevím. Musí přijít změna kompetencí a využívání vícestupňového ošetřování, jak je to normální za hranicemi naší země. Přicházejí k nám zdravotníci z východu. Až se pořádně zapracují, možná i oni odejdou pracovat na západ, protože tam dostanou větší peníze. Je to pořád dokola, nikdo nebude dělat úplně všechno. Já pracuji ve fakultní nemocnici, kde máme mnohem více i nižšího personálu, ale pracovala jsem třeba v okresní nemocnici, kde sestry také musely dělat všechno. A to nemluvím o některých soukromých zařízeních, kde se sestra stará o 40 imobilních lidí. Před nimi tedy klobouk dolů. Nechci ale hodnotit práci jiných oborů, jsem dětská sestra a vždycky jsem jí byla.
Myslíte, že lepší finanční ohodnocení by bylo pro sestry motivací?
Lepší finanční ohodnocení by určitě pomohlo v tom, aby stávající sestry ve zdravotnictví zůstaly. Ale bohužel od spousty sester slyším, že už jim peníze za tu nekonečnou dřinu nestojí. Jsou dlouhodobě přetíženy, a když se postupem let k únavě přidají zdravotní problémy, nedivím se, že z oboru chtějí odejít. Nehledě na to, že spousta sester je ve věku, kdy se naše maminky chystaly do důchodu. Naší generaci se ale odchod do důchodu posunul do nedosažitelných dálek. Vážně bych chtěla vidět, jak sestra mezi 60 a 70 lety bude náročnou práci u lůžka zvládat. Ale to už je další problém k řešení, který si nechám na jindy.