Antibiotika patří k největším léčebným objevům v historii medicíny. Co se stalo, že najednou nezabírají? Za jejich klesající účinností je plýtvání a nesprávné užívání. Předepisují se, když to není zapotřebí (zhruba polovinu antibiotik píší lékaři zcela zbytečně). Podávají se v příliš nízkých, nebo vysokých dávkách, dlouho nebo krátce a nemocní je užívají nesprávně.
„Setkávám se s případy, kdy rodiče požadují, abych jejich dítěti předepsala antibiotika pokaždé, kdy jej škrábe v krku nebo má zvýšenou teplotu,“ popisuje Miroslava Habáňová, praktická lékařka pro děti a dorost.
Správné je podle ní vyčkat dva až tři dny, podat léky na snížení teploty a teprve pak se vydat do ordinace. Drtivou většinu běžných infekcí lze zvládnout bez antibiotik. Jejich časté podávání navíc oslabuje imunitní systém a tělo se pak, místo aby zapojilo vlastní síly, spoléhá na pomoc zvenčí.
Antibiotika často vyžadují i dospělí. „Potřebují se co nejrychleji uzdravit, a proto chtějí silnější a účinnější léky,“ popisuje Petr Horák, vedoucí lékárník nemocniční lékárny motolské fakultní nemocnice.
Podle něj v letních měsících přibývá případů, kdy lidé chtějí antibiotika před odjezdem na dovolenou.
Obávají se, že by neočekávaná infekce mohla zhatit jejich dovolenkové plány. „Pokud chceme, aby antibiotika fungovala i v budoucnu, nesmíme jimi plýtvat,“ dodává lékárník.
Jsme bezbranní?
„Pouhých sedmdesát let od objevení antibiotik stojíme na prahu nové éry, kdy nebudou mít žádný efekt při léčbě infekcí,“ upozorňuje Zsuzsanna Jakab, ředitelka Evropského centra pro prevenci a kontrolu nemocí (ECDC).
„Rezistentní bakterie kolonizují ekologické niky na celém světě, a proto se všechny zeměpisné oblasti stávají v léčbě bakteriálních onemocnění bezbrannými,“ uvádí americký profesor Stuart B. Levy (specialista na molekulární biologii a mikrobiologii) ve své knize Antibiotický paradox (Academia).
Publikaci věnuje tomu, jak se nesprávným užíváním antibiotik ruší jejich léčebná moc. Podle něj může přijít období, kdy terapie antibiotiky bude předmětem zájmu dějepisců pouze jako historický fakt.
„Pokroky ve vědě třeba přinesou nějaká jiná léčiva, která antibiotika nahradí, bylo by však lepší mít tento vývoj pod kontrolou, místo abychom je museli opustit jako nepoužitelná.“ A hrozba je to reálná.
Už teď každým rokem zemře v zemích Evropské unie 25 tisíc nemocných na infekce způsobené rezistentními bakteriemi. Náklady na léčbu těchto nemocí se každý rok vyšplhají na jeden a půl miliard EUR (asi 37,5 miliardy korun). Někteří vědci dokonce varují před katastrofickým scénářem, kdy by mohly odolné bakterie devastovat celé lidstvo.
Melbournské memento
Houževnaté bakterie přitom nejsou žádnou novinkou. Levy popisuje, jak koncem sedmdesátých let potrápil australské nemocnice v Melbourne hromadný výskyt stafylokokových onemocnění.
„Šlo o typický příklad velmi závažné rezistence k antibiotikům. Jako původci úmrtí neúspěšně léčených pacientů tam byly odhaleny zpočátku nepoznané, záludné multirezistentní stafylokoky,“ vypráví Levy. Situace prý způsobila pohromu, paniku a strach, který nebyl neopodstatněný.
Tuhle „šílenou“ bakterii, kterou mikrobiologové objevili také na oblečení a osobních věcech nemocničního personálu, bylo těžké zvládnout. Melbournská „noční můra“ byla navíc rezistentní také k antiseptikům (antibakteriální látky, které se přidávají do čisticích prostředků a používají se například k ošetření předmětů), tudíž byla jakákoliv dezinfekční očista nemožná.
„Zabíralo jen jedno antibiotikum - vankomycin. Ten je však velmi drahý a potenciálně toxický, takže mohl být používán jen velmi úsporně,“ vysvětluje mikrobiolog. Lékaři díky vankomycinu a dalším opatřením šíření nezkrotných stafylokoků zamezili. Jako by to však bylo první důrazné varování.
Navíc budoucnost komplikuje i zjištění, že geny odolnosti z jedné skupiny bakterií se mohou přenést na nepříbuzné druhy i na dálku. „K tomu, aby přešly hranice států, geny rezistence nepotřebují pas. Rychle obletí zeměkouli jako černí pasažéři ukrytí v lidech, zvířatech a potravinách. Jde to ještě rychleji a zákeřněji, než si kdo umí představit,“ předvídá vývoj událostí Levy.
Jednobuněčný terminátor
Nedávno se ve Velké Británii a dalších zemích objevila „super odolná“ bakterie, kterou není možné zničit žádnými antibiotiky. A s největší pravděpodobností si ji přivezli nemocní z Indie nebo Pákistánu, kam cestovali za levnějšími zákroky estetické chirurgie (INSTINKT o tom informoval v čísle 33).
V Belgii už na tuto infekci jeden člověk zemřel. A je jen otázkou času, kdy se superbakterie objeví i u nás. Zatímco zdravým lidem pravděpodobně neublíží, vážně může ohrozit jedince s oslabenou imunitou včetně nedonošených dětí, lidi po těžkých úrazech nebo operacích a hematoonkologické pacienty.
„Terapie bude obtížná,“ upozorňuje Pavel Čermák, primář oddělení mikrobiologie Fakultní Thomayerovy nemocnice v Praze.
Lékaře trápí i tuberkulóza
Světová zdravotnická organizace předpokládá, že během pouhých čtyř let vzroste počet rezistentních případů, které se léčí jen velmi obtížně, pokud je léčba vůbec možná, až sedminásobně. „V současnosti existuje rezistentní, multirezistentní a dokonce totálně rezistentní forma tuberkulózy. U poslední nezabírají vůbec žádná antibiotika a pacienti umírají,“ varuje Pavla Nykodýmová, plicní lékařka a členka výboru České pneumologické a ftizeologické společnosti.
Zatím se totálně rezistentní tuberkulóza vyskytla jen v Asii. Vzhledem k tomu, že bylo zrušeno povinné přeočkování proti TBC a pravděpodobně bude zrušeno i očkování novorozenců, obává se lékařka možného nárůstu vážných případů nemoci i v Česku.
A přibývají další situace, které lékaře i vědce přivádějí do úzkých, kdy jsou bakterie čím dál fikanější. Před dvěma měsíci v opavské nemocnici zemřela žena po léčbě antibiotiky. Ty ve střevech vyhubily nejen „zlé“, ale také „hodné“ bakterie nezbytné pro správné fungování organismu a následně ženu napadla nebezpečná a odolná klostridie.
Vědci celosvětovým vývojem překvapeni nejsou, do jisté míry jej předvídali. Lidé se penicilínem samoléčí, taky ho berou jen preventivně a každá špatně nebo zbytečně užitá pilule je cestou do globálních obtíží. Už v roce 1998 ve Spojeném království ustanovila Horní sněmovna při svém Výboru pro vědu a techniku komisi, aby vyjádřila stanovisko k antibiotické rezistenci.
Tu i Světová zdravotnická organizace považuje za velký problém, kterým se už několik let zabývá. Existuje však nějaké východisko? Možná zní až příliš banálně a mentorsky, začít u sebe a chovat se rozumně: užívat antibiotika, jen když je potřeba, ve správných dávkách, v předepsanou dobu, mýt si ruce a dodržovat hygienu, protože nižší počet infekcí vede k menšímu používání antibiotik, omezit dezinfekční prostředky v domácnostech.
Výzvou pro lékaře je pak hledání alternativních postupů proti infekcím a vývoj dalších vakcín proti běžným bakteriálním nemocem. Úkolem do budoucna je i zpřístupnění léků v oblastech, kde jsou nejvíc zapotřebí.
To jsou opatření, která by mohla pomoci ve válce, kterou nám vyhlásily tyhle jednobuněčné mikroorganismy.
„Je v tom kus ironie a paradoxu zároveň, že antibiotika jsou nejlepší prostředky léčby bakteriálních infekcí, a přitom jsou jedinými a nejvýznamnějšími prostředky selekce a zároveň příčinou šíření bakterií, které jsou vůči nim odolné,“ říká Levy. „Tento dvoustranný rozporuplný účinek by měl být důvodem, proč by se tyto léky měly užívat jen s maximální opatrností.“
Jinak se může stát, že rostoucí odolnost bakterií vůči dříve spolehlivě účinným antibiotikům vrátí lidstvo zpět do doby, kdy i běžné infekce zabíjely.