Boj proti převodům nemocnic na akciové společnosti, obsazování ředitelských míst přímo řízených nemocnic věrnými straníky, snaha o zrušení zdravotních pojišťoven či alespoň o získání kontroly nad jejich personálním obsazením, stejně jako další hrátky, kterým přihlížíme, se vedou pod praporem 200 miliard korun.
Tolik peněz ročně zdravotnictvím proteče. Snaha získat co největší podíl na rozhodování o jejich osudu je lidsky pochopitelná. Je ale odzkoušeným pravidlem, že druzí o našich penězích málokdy rozhodují v náš prospěch.
Našich 200 miliard
Je na čase, abychom se i jako jednotlivci začali ucházet o svůj podíl na volbě, co za těch 200 miliard chceme dostávat. Proč bychom my, kterým přísluší postavení v centru zdravotnictví, měli stát v roli kibiců kolem stolu a tiše brblat, že ty karty jsou cinknuté?
Ale místo posilování postavení občanů ve zdravotnictví se ministerstvo Milady Emmerové věnuje generování nepoužitelných nápadů typu zdravotních knížek, neziskových nemocnic pro kamarády a rušení pojišťoven.
Nevím, zda je to vědomý záměr, ale zjevně se mu daří neutralizovat jiné, potenciálně užitečné aktivity. Zato život na politiky nečeká. Situace ve zdravotnictví se mění pod rukama.
Někdo dělá dluhy, jiný vydělává, majetky se stěhují, kontrola nad nimi se mění, pod skořápkami chřadnoucích příspěvkových organizací se klubou budoucí dravci.
Organizace, které se dokážou v současné džungli orientovat a včas si vykolíkovaly pozice, nabývají na vlivu. Ostatní, spoutané regulacemi a vnitřně rozežírané panujícím bezvládím, nejistotou a absencí korporátní identity, slábnou.
Například Euromednet…
Zkusme si udělat myšlenkový experiment, co by se mohlo stát, kdyby naše zdravotnictví jelo dál podle dosavadních pravidel. Jako pokusného králíka si z možné nabídky vyberme třeba Euromednet, který má pro mne výhodu, že je od Prahy nejdále a tak o něm toho také vím nejméně.
Řetězec zdravotnických zařízení roste od severovýchodu a je podle dostupných informací dobře řízen, dělá kvalitní medicínu a ještě na tom vydělává. Ti, kteří mu dodávají léky, materiály a přístroje, v kuloárech prohlašují, že mohou jít na podstatně nižší ceny než v jiných zařízeních, protože ušetří na úplatcích.
Takové moravsko-slezské naplnění amerického snu. Teď si představme, že zdravotnictví bude jako celek dál šlapat zelí, ale pracovitý Euromednet poroste, až získá teritorium, „nad kterým slunce nezapadá“.
Sýčkování paní ministryně se naplní, neoblíbení soukromníci zbavení konkurence z nás budou moci začít dřít kůži. Že by to byl její tajný plán?
Takže jsme si vypěstovali poskytovatele zdravotní péče, který porazil konkurenci - nekonkurenci a hledá přístup k dalším penězům. Kde jinde je najde než ve zdravotních pojišťovnách?
Historie diktátu ve vztahu mezi pojišťovnami a zdravotnickými zařízeními se může opakovat, tentokrát s opačným znaménkem. A my, občané, začneme dostávat za ještě více peněz méně a horší péče.
Jak říkají chlapci z obchodu, monopol je sen každého podnikatele. A tak přátelé, nic osobního, jen byznys. Peníze veřejného zdravotního pojištění se vstupem do soukromého zdravotnického zařízení stávají soukromými a vlastník je může použít tam, kde od nich čeká největší užitek.
Jak se může tento fenomén uplatnit ve vztahu mezi nemocnicí a pojišťovnou, která má jako jediné faktické zadání udržet vyrovnanou bilanci, o tom si může každý směle zaspekulovat.
Konkurence a solidarita
Pokud nechceme, aby nám slibně se rozvíjející nemocniční řetězce přerostly v budoucí OÚNZ (pro ty mladší - Okresní ústavy národního zdraví), měli bychom je co nejdříve vystavit skutečnému konkurenčnímu prostředí.
Ještě důležitější je začít měnit zdravotní pojištění ve funkční systém, který jednak zajistí nutnou míru solidarity pro všechny, a zároveň nám umožní přímý vliv na péči, kterou dostáváme.
Nemocnice nutně potřebují silného protihráče, který bude hájit naše zájmy a také obsah peněženek. Na rozdíl od postupné proměny nemocnic nám evoluce lepší systém zdravotního pojištění nepřinese.
Široko daleko nevidím pro zdravotnictví jinou alternativu, než je regulovaný trh ve zdravotním pojištění a pro nás změnu postavení z konzumentů v zákazníky.
Pavel Vepřek, lékař, bývalý ředitelem FN Motol,
Hospodářské noviny
MUDr. Jiří Kilian
Mám právě probíhající transormace nemocnic na akciové společnosti za špatnou věc. Potíže v resortu zdravotnictví jsou dány především špatným systémem zdravotní péče a jejího financování a desetiletí probíhající dílčí změny na něm nic nanapravily, kdežto byly příčinou nových a nových potíží. Nyní přichází další dílčí
změna a čekání na její efekt opět odálí nezbytnou negaci systému stávajícího a nastolení systému jiného.
Autor článku předkládá argumenty, které snad mají přesvědčit o potřebě oné přeměny nemocnic.
Některým z nich nerozumím :
- ředitelé nemocnic, p.o., byli vybráni konkursem
a nikoli snad obsazováním věrnými straníky.
Nechci se domýšlet, na základě jaké zkušenosti
bývalý ředitel nemocnice naznačuje opak.
A je-li to i tak, jak autor článku naznačuje,
pak co na tom změní ona transormace na a.s.,
jejímž vlastníkem bude opět samospráva ?
- skutečnost, že Morava je od Prahy nejdále,
nemám za důvod nedostupnosti informací, to
spíše způsob, jakým jsou hledány, určuje jak
jejich množství, tak hodnotu výpovědi.
Jestliže stát vloží do nemocnice čtvrt
miliardy a pak ji majitel pronajme
soukromníkovi, ptal bych se spíše proč právě
to se stalo a také třeba na výši nájemného.
Teprve pak bych možná mohl soudit, jestli je
prosperita té nemocnice výsledkem kvalitního
řízení nebo zda má i jiné příčiny.
- “ A tak přátelé, nic osobního, jen byznys. „
Tato věta dává čtěnáři díla Maria Puzza tušit
charakter oněch autorem zmíněných přátel
z obchodu. Zaspekulovat si směle o jejich
způsobech jednání se zdravotními pojišťonami,
to není zrovna to pravé ořechové. Stejně jako
není zrovna košér předkládat smyšlené kuloární
řeči o úsporách na úplatních jako skutečnost.
V jakých asi tak kuloárech se nechají takové
řeči slyšet, že.
- Z článku nadvakrát nevyplývá, za koho autor
mluví, když užívá první osobu plurálu. Pokud
za bývalé ředitele, pak je docela smělé jeho
tvrzení, že právě jim přísluší postavení
v centru zdravotnictví, kdežto poslední větou
své stati vyjadřuje docela dobře pochopitelnou
myšlenku.