Mnoho zemí Unie vyrovnává nedostatek lékařů a sester migranty z Afriky. Z EU v této praxi jednoznačně vede Británie. Třeba jen v Manchesteru má působit více malawiských lékařů než v jejich jihoafrické vlasti.
Je to paradoxní situace. Rok co rok odjíždějí stovky a tisíce evropských lékařů, mnozí s nejryzejším misionářským nadšením, pomáhat “ ztracenému kontinentu“. Opačným směrem, konkrétně z Afriky do Evropy, USA a Kanady, emigruje každý rok zhruba dvacet tisíc lékařů, sester, porodních asistentek, laborantů…
Černí odborníci se stali neodmyslitelnou oporou zdravotnických systémů řady západních zemí. Z údajů OSN vyplývá, že k dosavadnímu katastrofálnímu nedostatku bude roku 2015 africkému zdravotnictví chybět další milion pracovníků (podle cílových stavů světové organizace).
V Africe je dnes asi čtvrtina registrovaných případů onemocnění na světě, ale působí v ní pouhá tři procenta celosvětového medicínského personálu. Situace je mnohde děsivá. Malawi má necelé dva lékaře na sto tisíc obyvatel, v některých oblastech sousedního Mosambiku připadá jeden lékař na čtvrt milionu lidí.
V Ghaně působily roku 1990 dva tisíce lékařů, dnes jich je asi 850, přičemž přes dva tisíce pracují v Británii. Ze 700 absolventů medicíny v Zambii vystudovaných se zahraniční finanční pomocí zůstalo ve vlasti jen šedesát. V nemocnicích ve Francii je více beninských zdravotníků než v Beninu.
Výčet může pokračovat. Hlavně pro subsaharskou Afriku je to katastrofa. V mnoha oblastech je ohrožen, ba znemožněn účinný boj s AIDS, tuberkulózou, malárií. Lidem se nedostává nejzákladnější péče. Dvě ze tří dětí umírají na nemoci, které jsou snadno léčitelné, nebo jim lze předejít prevencí. Situace má pro africké země též drtivé sociální a hospodářské dopady.
Výhodné odsávání mozků
Důvody odchodu afrického zdravotnického personálu do jiných zemí buď v rámci kontinentu, či mnohem častěji na bohatý sever jsou nasnadě: lepší pracovní podmínky, vyšší příjmy a životní úroveň. Západní verbířské agentury mají lehkou práci. Mobilitu afrických lékařů usnadňuje fakt, že studium většinou absolvují v západních jazycích, nejčastěji v angličtině.
A lovci černých mozků (braindrain) zařídí vše potřebné od víz, letenek, uznání diplomu až po ubytování. Vyspělé země se netají tím, jak je pro ně rekrutování odborníků z třetího světa výhodné. Nejenže náklady na studium lékaře v Africe jsou až desetkrát nižší než třeba v Británii, ale migranti v bílých pláštích bývají svolní s nižší mzdou i více přesčasy.
Ne bez příčiny se “ verbuňk“ afrických lékařů občas označuje za parazitování a skandální praxi. Mobilita odborníků je žádaná a podle některých názorů je i odsávání afrických mozků přirozeným procesem. „Medicínský kolotoč“, rotace lékařů po světě, je dnes rozšířenější než dříve.
Lékaři z Keni nebo Tanzanie odcházejí do Jižní Afriky, Jihoafričané do Británie, Britové do USA a Kanady, Kanaďané do USA… Z Afriky se ale “ přirozeně“ odchází prakticky jen ven - s fatálními důsledky. K tomu všemu je třeba připočítat většinou hluboce podfinancované zdravotnické sektory afrických států, chyby a nedostatky zahraniční pomoci, jakož i chybějící vzdělávací systém.
Z 47 zemí subsaharské Afriky má 24 jen jednu lékařskou školu a jedenáct žádnou. Odliv zdravotníků se část postižených zemí pokusila řešit už v devadesátých letech minulého století, zprvu tvrdými postupy. Čerství absolventi tamních lékařských a zdravotnických škol měli například povinnost se vyplatit či odsloužit v zemi několik let.
Efekt těchto opatření byl ale nízký. Větší úspěch dnes zaznamenávají vyšší investice do zdravotnictví, pobídkové programy pro zaměstnance či snaha přilákat emigrovavší experty alespoň na čas zpět. Odliv mozků se ale zastavit nedaří, pouze trochu zpomalit.
EU: nezávazné kodexy
Unie si dopady braindrain na Afriku uvědomuje, ale snahy o řešení zůstávají spíše v rovině dobré vůle. Jen částečnou náplastí jsou opatření v rámci zvyšování rozvojové pomoci nebo třeba nabídka belgické vlády konžským zdravotníkům v zemi, že když odejdou na několik let do Konga, zůstane jim v Belgii rezervováno pracovní místo i zachován plat.
Kodex chování, k němuž se zavázaly některé státy, zapovídá nábor odborníků ve vybraných zemích včetně všech afrických. Aplikace kodexu ale není závazná.
V praxi se náboru zdravotníků v rozvojovém světě chopily téměř výlučně soukromé agentury. Stárnoucí evropské společnosti se do budoucna bez náboru zdravotnického personálu zvenčí neobejdou.
Týden