Klíčová slova
Konvence o biomedicíně • dostupnost a přiměřená kvalita péče • právo na soukromí • informovaný souhlas
Konvence o biomedicíně je mimořádně závažný dokument, o jehož některých částech (například o Informovaném souhlasu) se teprve v poslední době více hovoří, ačkoliv ji Parlament České republiky ratifikoval už v roce 2001.
Konvence o biomedicíně doslova a do písmene ovlivní každého českého lékaře i každého pacienta, a to je důvod, proč bychom měli dobře znát jednak celý její text a dále pak praktické konotace nejen vzhledem k legislativě, ale i k etice.
Předložený článek má upozornit na podstatná ustanovení konvence a na některé souvislosti, které určují nebo limitují výkon současné lékařské praxe.
Plný název Konvence o biomedicíně
Plný název Konvence o biomedicíně zní: Konvence o ochraně lidských práv a důstojnosti člověka s ohledem na aplikaci biologie a medicíny. Z praktických důvodů jsou používána kratší synonyma, a to zejména Konvence o biomedicíně, popřípadě Štrasburské konvence nebo Štrasburská deklarace.
V druhém a třetím případě se jedná o odkaz na místo vzniku konvence. V odborné právnické literatuře se pravidelně používá místo výrazu konvence český pojem úmluva. Synonyma uvádím proto, že někdy dochází k omylu, který spočívá v přesvědčení, že uvedené názvy označují obsahově různé dokumenty.
Důvody vzniku Konvence o biomedicíně
Důležité je vědět, proč konvence vůbec vznikla a jaký je její hlavní účel. Ve sjednocující se Evropě je a bude důsledně respektován volný pohyb osob, kapitálu i služeb. Není těžké domyslet, že právě ony „osoby“ se budou také stávat pacienty a nárokovat pomoc v místě, kde se právě budou nacházet.
Je tedy žádoucí, aby byly v zásadě léčeny podle stejných pravidel. Akcentován je především právní rámec lékařské praxe, který důsledně respektuje lidská práva, a to i v tak zvláštní situaci, jakou je nemoc.
Důsledný partnerský vztah lékaře a nemocného je dominantní strategií dokumentu. V neposlední řadě je dalším důvodem vzniku a současně cílem konvence respekt k lidským právům i v tzv. dilematických situacích. Ty můžeme charakterizovat jako obtížně nebo nejednoznačně řešitelné, a to jak v rovině individuální (v případě konkrétního pacienta), tak v rovině obecné.
Na některé problémy neexistuje konsenzuální názor ani odborné, ani laické veřejnosti, nebo se teprve pracně vytváří. K takovým obtížně rozhodnutelným situacím totiž dochází právě „při aplikaci biologie a medicíny“ stále častěji.
Moderní diagnostické i vyšetřovací technologie, stejně tak jako léčebné metody, přinášejí nemocným mnoho prospěchu, který je ale doprovázen váháním a problematickým rozhodováním jak lékaře, tak nemocného. Jisté je, že se nelze nadále opírat pouze o „stará dobrá etická pravidla“ a situační etiku.
Naopak je potřeba reflektovat nové skutečnosti, které jsou podmíněny mimořádným rozvojem medicíny, a hledat konsenzuální názory k těm nejvíce problematickým a rizikovým situacím.
Přijetí Konvence o biomedicíně
Konvence o biomedicíně nevznikala lehce. Několik let (přesně od roku 1992) ji připravoval mezinárodní a interdisciplinární tým odborníků, a to vždy na bázi příslušných a kompetentních oborů. Dne 16. listopadu 1996 pak byl text Konvence o biomedicíně přijat Výborem ministrů Rady Evropy ve Štrasburku a v dubnu 1997 byl dokument předložen všem členským zemím Rady Evropy s doporučením, aby se k ní jednotlivé státy připojily.
Ratifikovat ji mohly i některé státy stojící mimo Radu Evropy, a to ty, jejichž experti se na vzniku Konvence o biomedicíně podíleli (např. Vatikán, Kanada, USA, Japonsko). Fakticky vstoupila Konvence o biomedicíně v platnost poté, kdy ji ratifikovalo pět států, z toho čtyři členské země Rady Evropy.
Situace v České republice
Česká republika signovala komentovaný dokument hned v roce 1998, ale Parlament České republiky jej ratifikoval až na jaře doku 2001 s tím, že je platná od 1. 10. 2001. Tyto časové okolnosti připomínám proto, že lze s lítostí konstatovat, že jsme ztratili plné tři roky času, kdy jsme mohli o jednotlivých ustanoveních konvence nejen diskutovat, ale především je postupně uvádět v život.
K výraznému zrychlení však nedošlo ani po ratifikaci dokumentu a teprve v poslední době lze hovořit o tom, že si Konvence o biomedicíně razí cestu do praktické medicíny.
Za samostatnou úvahu by pak stála problematika jisté cílené osvěty dokumentu, protože laická veřejnost s ním nebyla kvalifikovaně a dostatečně seznámena, a to přesto, že v textu Konvence o biomedicíně je ustanovení, které tuto povinnost zakládá. Otázkou je, kdo a jakým způsobem by se měl takové osvětové a vysvětlující kampaně ujmout.
Právní závaznost
Podstatné je, že Konvence o biomedicíně má charakter mezinárodní úmluvy a že je v současnosti nejvyšším zdravotnickým zákonem země. Pokud si z hlediska právní hierarchie zopakujeme pořadí důležitosti, pak na prvním místě stojí ústava dané země a Listina základních práv a svobod (která je v případě ČR součástí Ústavy ČR), na druhém mezinárodní úmluvy a teprve na třetím místě „obyčejné“ zákony.
Z toho jasně vyplývá, že Konvence o biomedicíně stojí nad „obyčejnými“ zákony a tato skutečnost má mimořádné praktické dopady. Je-li mezi „obyčejným“ zákonem a konvencí neshoda, pak platí ustanovení konvence.
Současná česká realita je poněkud neutěšená. To proto, že konvence „stojí příliš vysoko“ a zaběhnuté, stále platné, ale konvenci odporující zákony či jejich části, případně jiná ustanovení „příliš nízko“ a mají pravdu ti, kteří text konvence pokládají za příliš obecný.
Nezbývá tedy než aby započal proces konkretizace a aby byl prostor mezi konvencí a běžnou praxí vyplněn celou řadou nezbytných praktických změn, ať již se jedná o novelizaci stávajících zákonů či o jejich doplnění, nebo o nové zákony (případně další podzákonné normy).
Tady je znovu třeba litovat zbytečného časového prodlení. Aniž bychom traumatizovali již tak vysoce pracovně vytížené lékaře, je nutné se vší odpovědností zopakovat, že neznalost zákona neomlouvá.
Pokud by došlo ke sporu mezi pacientem (případně jeho rodinou) a lékařem a pacient (resp. jeho advokát) by se opíral výhradně o konvenci, lékař neuspěje, pokud se řídil pravidly těch zákonů nebo jejich částí, které jsou v rozporu s konvencí.
Konvence o biomedicíně je otevřený dokument
K historii vzniku Konvence o biomedicíně je třeba ještě dodat, že její text je koncipován jako otevřený dokument, což znamená, že každé konsenzuální stanovisko, ke kterému dospějí odborníci, bude ke konvenci připojeno. Dosud neexistuje konsenzuální názor k celé řadě důležitých problémových okruhů.
Jedná se např. o interupci a eutanázii. Jeden takový příklad „připojení“ konsenzuálního názoru již existuje - jedná se o dodatek, formulující zákaz klonování lidských germinativních buněk. Bezprostředním popudem k vyjádření striktního stanoviska byla značně medializovaná aféra kolem tzv. ovečky Dolly.
Lze říci, že současný text Konvence o biomedicíně je realitou možného a v tomto smyslu měl jistě pravdu i generální tajemník Rady Evropy, když prohlásil, že „tento text je předurčen k tomu, aby se stal v Evropě všeobecným standardem v biomedicíně“.
Kde najít vhodnou literaturu ke konvenci?
Úplný text Konvence o biomedicíně byl poprvé zveřejněn ve Mladá fronta Zdravotnictví a medicínaZdraví.Euro.cz, pak následoval Časopis lékařů českých, Praktický lékař a další odborná periodika. Konvence je přístupná rovněž na internetových stránkách. Pro samostudium je vhodnější některá snadno dostupná kniha, která kromě vlastního textu Konvence o biomedicíně obsahuje i příslušný komentář.
S respektem k časové posloupnosti uvádím tyto monografie: Haškovcová H.: Lékařská etika, 3. vydání, Praha, Galén 2002, Mach J. a kolektiv: Zdravotnictví a právo, komentované předpisy, Praha, Orac 2003 a Císařová D., Sovová O. a kol.: Trestní právo a zdravotnictví, Praha, Orac 2004.
Uvážíme-li časovou historii vzniku Konvence o biomedicíně a dobu nezbytnou pro přípravu kvalifikovaného výkladu s ohledem na českou legislativu a praktické reálie, je pouze logické, že nejvíce konkrétních informací obsahuje kniha z roku 2004, tedy publikace autorského kolektivu D. Císařové a O. Sovové, kde lze navíc najít i právní názory na problémy, které nejsou ošetřeny v konvenci (např. eutanázie nebo nadužívání drog).
Ačkoliv se jedná o výklad právníků, kladem této i Machovy publikace je mimořádná srozumitelnost textů i pro čtenáře, kteří nejsou kvalifikováni v oblasti právních věd.
Co obsahuje Konvence o biomedicíně?
Konvence o biomedicíně je poměrně rozsáhlá a kromě úvodních všeobecných (preambule) a závěrečných protokolárních ustanovení obsahuje celkem 28 článků v 9 kapitolách. Každá kapitola by vyžadovala alespoň stručné samostatné pojednání.
S ohledem na běžnou lékařskou praxi je třeba zdůraznit především ta ustanovení, která se týkají dostupnosti a přiměřené kvality péče, práva na soukromí a práva získávat informace. U nás jsou patrně zatím nejvíce, i když nikoliv vyčerpávajícím způsobem, propracována práva na informace, a to především formou informovaného souhlasu.
O informovaném souhlasu není v konvenci ani zmínka, rozumí se mu ovšem tak, že je pro pacienta hlavním instrumentem získání informací a pro lékaře validním dokladem, že je poskytl. Podstatné tedy je, že s tím, co je obsaženo v informovaném souhlasu, byl seznámen pacient, a to způsobem, který je kdykoliv prokazatelný a který ve svém důsledku chrání lékaře před forenzními dopady nesdělení.
Konvence o biomedicíně v Senátu PČR
Dne 6. 12. 2004 se konala v Senátu Parlamentu ČR jednodenní konference s názvem Teorie a praxe informovaného souhlasu ve zdravotnictví a s podtitulem „v kontextu Úmluvy o biomedicíně a ostatních právních předpisů“. Stalo se tak poprvé, kdy závažnost Konvence o biomedicíně korelovala s důstojností a noblesou prostředí, ve kterém se o ní jednalo.
Iniciátorem konference byl Výbor pro zdravotnictví a sociální politiku Senátu Parlamentu ČR a dále Právnická fakulta UK v Praze, 2. lékařská fakulta UK v Praze a Asociace pro medicínské právo a biotiku při Právnické fakultě UK v Praze. Konference byla prezentována jako nedílná součást výzkumného projektu s názvem:
Úmluva o lidských právech a biomedicíně se zřetelem ke standardizaci a praktickému využití informovaného souhlasu ve zdravotnických zařízeních. Výzkumný projekt, podpořený Grantovou agenturou UK, byl řešen kolektivy odborníků z Právnické fakulty a 2. lékařské fakulty UK v Praze.
Na konferenci zazněly výsledky řešených témat a ukázalo se jasně, že velký zájem lékařů i právníků se soustředil na problémy týkající se řádného poučení pacienta, které v sobě nadále zahrnuje četná úskalí.
Je nutné souhlasit s tím, že je třeba hledat a nalézt standardizované rámce způsobu poučení nemocného a je logické, že se detailizují otázky obsahu a šíře poučení, rozsahu sdělovaných komplikací a rizik, terapeutického minima i možnosti tzv. rozšíření zákroku (rozumí se nad rámec informovaného souhlasu).
Překvapivě však nebyla věnována pozornost i druhé pacientově možnosti, totiž „pokud si však někdo být informován o svém zdraví nepřeje, je třeba to respektovat“. V každém případě je dobře, že byl zmíněný výzkumný projekt realizován a že se o jeho výstupech uskutečnila konference na této vysoké úrovni.
K tématům, které byly jmenovány jako vysoce aktuální pro současnou lékařskou praxi, je vhodné uvést alespoň stručný komentář.
Dostupnost a přiměřená kvalita péče
V kapitole 1, článku č. 3 s názvem Spravedlivý přístup se stručně praví: „Smluvní strany učiní - v rámci své jurisdikce -veškerá příslušná opatření k zajištění spravedlivého přístupu k péči o zdraví, přičemž budou brát v úvahu jak její dostupnost, tak přiměřenou kvalitu.“
Jednoduché a jasně znějící ustanovení však není lehké naplnit. Jednak navozuje mimořádně závažnou problematiku alokace (rozdělení) vždy omezených zdrojů, jednak obezřetnou, promyšlenou a provázanou organizaci zdravotnických služeb.
Není těžké domyslet, že konkrétní rozhodnutí politických reprezentací státu, který se zavázal dodržovat Konvenci o biomedicíně, by se mělo opírat o jasné kontury základní koncepce zdravotnictví jako veřejné služby. Ta ovšem u nás stále chybí, a proto je vhodné varovat před jakýmikoliv nesystémovými kroky.
Dost už na tom, že samotná problematika alokací zdrojů je považována za stejně tak ekonomický jako politický problém číslo jedna, a to ve všech zemích světa. Pro naši realitu je nezbytné soustavně upozorňovat, že alokace zdrojů nelze redukovat pouze na problematiku dostatku, resp. nedostatku finančních zdrojů. Je třeba současně pamatovat také na zdroje geografické a lidské.
Profesionální úroveň
Co se týče lidských zdrojů, pak je nutné pamatovat nejen na počet profesionálů, ale také na jejich náležité základní i celoživotní vzdělávání. V kapitole 1 je článek č. 4 nazvaný: Profesionální úroveň. Praví se v něm, že „Každý zásah do sféry zdraví včetně výzkumu musí být prováděn s profesními závazky a na odpovídající úrovni“.
Tato problematika uvozuje nejen diskuse o systému pregraduální a postgraduální přípravy lékařů, ale také o jasně vymezených kompetencích v praxi. Vzhledem k tomu, že u nás právě došlo ke změně pravidel týkajících se atestací, je třeba, aby se řídící pracovníci jednotlivých zdravotnických zařízení dobře postarali o to, aby každý věděl „co jeho jest“, a to i s respektem na návaznosti na kompetence odborníků jiných oborů nebo jiných zařízení.
Právo na soukromí
Obsahem Kapitoly 3 je pouze jediný článek č. 10, který se jmenuje Soukromí a právo získávat informace a zahrnuje tři body. První stanovuje, že „každý má právo na to, aby byl v oblasti informací o jeho zdraví respektován jeho soukromý život“.
Na první pohled by se mohlo zdát, že dodržet takové ustanovení je snadné a vlastně „se děje“. I když se situace výrazně zlepšila a je dodržován zákon na ochranu osobních dat, přetrvává ještě praxe, kdy zdravotníci zachovávají příkladnou mlčenlivost o svých pacientech vůči laikům, nikoliv však vůči sobě.
Dlouholetá tradice, jejíž podstatou bylo přesvědčení, že mezi zdravotníky si „můžeme říci všechno“, zapustila hluboké kořeny, které není snadné vymýtit. Všechno, co se týká soukromí nemocného, je chráněno zvláštním režimem, totiž individuální (osobní) mlčenlivostí konkrétního lékaře.
Sdělit něco ze soukromí pacienta kolegovi, případně jiným zdravotnickým pracovníkům, je možné pouze „v zájmu nemocného“, a to ještě velmi opatrným způsobem.
Problematika povinné mlčenlivosti ovšem zasluhuje samostatné pojednání s četnými praktickými ukázkami jejího porušování, které nezřídka v praxi vůbec nereflektujeme.
K právu na soukromí se nepochybně váže i právo na intimitu. O konkrétních formách ochrany intimity nemocného se u nás prakticky nehovoří a je zarážející, že případně prohřešky proti elementárním pravidlům takové ochrany nejsou, až na výjimky, vůbec reflektovány.
V českých ordinacích je stále možné spatřit lékaře či zdravotní sestru, jak (bez zaklepání a posečkání na případný pokyn „Vstupte“) vstupuje do místnosti, kde právě jiný lékař provádí vyšetření či ošetření obnaženého pacienta.
Také některé rozhovory, ať již osobního nebo profesního rázu, probíhají v přítomnosti obnaženého pacienta, ačkoliv se ho jejich obsah ani vzdáleně netýká.
Analogické situace jsou poměrně četné i při hospitalizacích, kdy např. zdravotníci vstupují na pokoje nemocných bez zaklepání, ačkoliv situace nevyžaduje urgentní intervenci, při které je možno některá rituální pravidla vynechat. Obecně se k právu na soukromí řadí ještě problematika vedení a uchovávání zdravotnické dokumentace, včetně jejího předávání.
Právo získávat informace
Bod č. 2 stejného článku konvence praví: Každý je oprávněn znát všechny informace o svém zdraví. Pokud si však někdo být informován o svém zdraví nepřeje, je třeba to respektovat.“
Výklad tohoto ustanovení má několik důležitých rovin. Předně je správné, aby o tom, zda si přeje či nepřeje být informován, rozhodoval pacient, nikoliv lékař. Toto pojetí sice respektuje všeobecně uznávaný princip autonomie a dalších lidských práv, ale naráží na staletí trvající tradici, kdy o téže věci rozhodoval výhradně lékař.
I když už „starý, dobrý“ a také často kritizovaný Zákon 20/1966 Sb. o péči o zdraví lidu výslovně ukládal lékaři povinnost informovat nemocného přiměřeným způsobem o povaze jeho onemocnění, v praxi byla realizována strategie milosrdného oklamání zejména v případech vážného onemocnění a zlé prognózy.
Byl to přece lékař, který z různých důvodů, ale nejčastěji s přesvědčením, že chce chránit psychiku nemocného před negativními důsledky sdělení, redukoval, zatajoval či maskoval podstatné informace.
A byl to pacient, který nezřídka věděl, že jsou mu zatajovány. Není cílem této práce popisovat důvody, které vedly k neudržitelnému stavu a k potřebě změny. Zvítězila strategie, kdy rozhoduje pacient, a většina lékařů si „láme hlavu“, jaká míra informovanosti je „ta správná“.
Dá se říci, že celkem suverénně ji odhadne vůči nemocnému, má však také vždy na paměti, že se musí sám chránit, nejlépe tak, že řekne pokud možno „všechno“, aby mu snad později nebylo vytčeno, že „něco“ zatajil.
Každý lékař ví, že informace o zdravotním stavu má být nemocnému poskytována přiměřeným způsobem a s účelem, aby pomohla nemocnému orientovat se v situaci nemoci a přispěla k jeho ochotě spolupracovat na své úzdravě.
Problém spočívá v tom, že faktickým a průkazným prostředkem, že byla sdělena potřebná data včetně případných komplikací a rizik, je prakticky výhradně informovaný souhlas. Ten se ovšem precizuje, zejména co se rizik týče, do takové podoby, že ve svém důsledku může ublížit, totiž podlomit důvěru k lékaři a jím navržené léčbě.
Z hlediska lékařské etiky bylo vrcholně nesprávné a neefektivní důsledné uplatňování milosrdné lži i v případech, kdy už byla oběma zainteresovaným stranám (lékaři i pacientovi) zcela zjevné, že je to pouze hra. Na druhé straně může zejména podrobný výčet komplikací a rizik působit pacientův duševní dyskomfort.
Kompromisní řešení, spočívající v uváženém sdělování podstatných informací a některých výrazných rizik, je ovšem nemožný, a to z prostého důvodu, totiž z hlediska ochrany lékaře. Tady se dostává dobře míněný informovaný souhlas „do křížku“ s tradičními principy lékařské etiky, kdy někdy neříci, zamlžit či zamlčet bylo vnímáno jako projev vrcholně etického imperativu.
Potřeba mít možnost vždy a všude prokázat „co jsem říkal a co jsem dělal“ vede nejen k nárůstu administrativy, ale především k systému, kdy se raději zaznamenává všude a všechno. Obava z forenzních (soudních) důvodů nesdělení je mimořádně vysoká a patrně i oprávněná.
A tak i v případech, kdy je možné a zcela v souladu s legislativou, aby pacient vyjádřil souhlas se zákrokem konkludentně (tedy např. gestem nebo takovým chováním, z kterého lze soudit na určitý úmysl, resp. souhlas), je zaváděn písemný protokol (informovaný souhlas).
Podle sdělení jednoho českého lékaře, který pracuje jako rehabilitační lékař v Bavorsku, je tam lékař povinen sdělit nemocnému, kterému např. indikuje pobyt v sauně, nejen případná rizika takového pobytu, ale i skutečnost, že v ní musejí být nejméně tři pacienti (pro případ nevolnosti jednoho z nich).
Je samozřejmé, že všechny tyto skutečnosti musí být sepsány a podepsány nemocným. Dobře míněný informovaný souhlas se pak v realitě stává absurditou, která lékaře zahlcuje nepřiměřeným množstvím administrativních činností. Ani nemocný na tom není o mnoho lépe.
Například „vyčerpávající“ informace na příbalových letácích léků (i když nemají formu formalizovaného informovaného souhlasu, ale jsou jeho analogií ve smyslu ochrany příslušné farmaceutické firmy) spíše odrazují, než pomáhají.
Za dané situace je jistou možností právě druhá zmíněná strategie, kterou se možná někteří nemocní budou bránit, když se vzdají svého nároku na potřebné informace, nebo je výslovně a prokazatelným způsobem budou žádat v omezené formě. Faktem je, že každý zákrok provedený bez informovaného souhlasu je protiprávní (výjimky vrcholné nouze jsou však stanoveny).
Zcela jiná situace se však týká informací, které se vztahují k experimentu, klinickému pokusu či nestandardnímu výkonu. Každý účastník musí být informován náležitě a plně, včetně všech myslitelných rizik.
V tomto ohledu je i u nás vše v pořádku a prokazatelná informovanost je na dobré úrovni, neboť tomuto problémovému okruhu byla kontinuálně věnována náležitá pozornost a svou nemalou úlohu sehrávaly a sehrávají místní etické komise.
Za současné situace je možné konstatovat, že se k problematice informovaného souhlasu budeme opakovaně vracet, protože je mnoho věcí nejasných nebo v praxi neustálených. Není zcela jasné, jak často je třeba informovaný souhlas opakovat, byl-li již jednou pořízen a týká-li se dlouhodobé léčby.
Podobně není jasné, jaký čas je nutné poskytnout nemocnému na rozmyšlenou před vlastním podpisem informovaného souhlasu. Rozpaky panují také kolem možnosti a konkrétních forem způsobů odvolání informovaného souhlasu.
Zajímavým problémem je i plastický okruh otázek, zda pacient má či nemá právo poškodit sám sebe, například proto, že se „nenechá přesvědčit“ a neudělí informovaný souhlas nebo ho odvolá. Jsou to ovšem otázky filosofické, neboť právo hovoří jasně: pacienta nelze za negativní až neblahé důsledky takového chování postihnout, protože žádný člověk „za škodu na vlastním zdraví trestně neodpovídá“.
Navazující problematikou je i opačný styl chování, kdy si pacient může chtít osobovat právo diktovat, co lékař podle jeho přání udělá. I když takovou objednávku v souvislosti s informovaným souhlasem zákon nepřipouští, nelze ji jako navrhovanou realitu vyloučit.
Ani z hlediska kompetencí není zcela zřejmé, zda musí informovaný souhlas nemocnému prezentovat vždy jen lékař, nebo zda je možné jej v některých elementárních případech (viz příklad se saunou) přenést na kvalifikovanou (např. vysokoškolsky vzdělanou) zdravotní sestru.
I když se na tuto možnost lékaři často ptají, čeští právníci však zatím zpravidla doporučují, aby informovaný souhlas projednal a poté nechal nemocného podepsat výhradně lékař.
Závěr
Konvence o biomedicíně je mimořádně závažným dokumentem, který má aplikační přednost před ostatními a platnými zákony zdravotnické legislativy. Vzhledem k této okolnosti je nutné se pečlivě věnovat každému jejímu ustanovení a hledat a nacházet konkrétní formy jejich naplňování v každodenní lékařské praxi.
Prof. PhDr. RNDr. Helena Haškovcová, CSc.
e-mail: haskovcova@fhs.cuni.cz
Univerzita Karlova v Praze, Fakulta humanitních studií
*
Literatura
CÍSAŘOVÁ, D., SOVOVÁ, O., et al. Trestní právo a zdravotnictví. Praha : Orac, 2004.
HAŠKOVCOVÁ, H. Lékařská etika. Praha : Galén, 3. vydání, 2002.
HAŠKOVCOVÁ, H. Konvence o ochraně lidských práv a důstojnosti člověka s ohledem na aplikaci biologie a medicíny. Provoz zdravotnických zařízení. Praha : Dashšfer, 2005, s. 1-6.
HAŠKOVCOVÁ, H. Konvence o biomedicíně a její praktické dopady. Provoz zdravotnických zařízení. Praha : Dashšfer, 2005, s. 1-6.
MACH, J., et al. Zdravotnictví a právo, komentované předpisy. Praha : Orac, 2003.
TĚŠINOVÁ, J. Poskytování zdravotní péče bez souhlasu pacienta. Vedení lékařské praxe. Praha : Dashšfer, 2005, s. 1-6.
**