(Komunikace s agresivním pacientem - II. část)
přestane mluvit, přestane odpovídat, třeba i na pozdrav, odvrací pohled, tváří se uraženě, nesplní to, co se od něj oprávněně očekává. Zkrátka začne trucovat, jak tomuto stylu komunikace náš jazyk trefně říká. Kdo z nás nezná z vlastní rodinné zkušenosti to, čemu se říká „tichá domácnost“? Odborně označujeme tento komunikační styl jako pasivní agresi, což znamená, že se neútočí zpříma, nýbrž pasivitou, nesplněním určité povinnosti či očekávaného chování.
V minulém čísle jsme se zabývali komunikací s agresivním pacientem a tím, co to je agrese a agresivní komunikace. Defi novali jsme si agresivní (neboli útočnou komunikaci) jako takové jednání s druhým člověkem, kterým jsou narušována jeho práva a osobní hranice, když není respektována jeho sebeúcta a jeho svéprávnost. Agresí obvykle vstupujeme do citové oblasti druhého, většinou jej zraňujeme a ponižujeme, ať už je to křikem, nadáváním nebo dokonce násilným tělesným omezováním. Agrese se mohou dopouštět jak pacienti ke zdravotníkům, tak i zdravotnický personál vůči pacientům, a neplatí, že by agresivní byli vždy ti zjevně silnější. Už určení toho, kdo je vlastně silnější, nebývá snadné. Otevřená agrese obvykle ubližuje, nikdo ji nemáme rád, většinou se jí bojíme. Je však tou nejvíce zraňující formou lidského setkávání?
Agrese s „úsměvem“
Křičí-li jeden člověk na druhého, nadává mu, ponižuje jej apod., je nám okamžitě jasné, že tento člověk komunikuje útočně a omezuje jedno z nejzákladnějších lidských práv druhého: aby s ním bylo jednáno se základní úctou, zdvořilostí, lidskostí. Omezovat práva druhého lze totiž někdy i s klidem a úsměvem - i tehdy je tato komunikace agresivní. Ale co když někdo porušuje některé z mých „jemnějších“ práv? Například, že by mi měl odpovědět na pozdrav a neodpoví? Je to také agrese? Jaká je to komunikace? Jak již bylo řečeno výše, používáme pro tuto formu komunikace termín „pasivní agrese“. Je to správné označení a jde skutečně o útok? Z pohledu mezilidského komunikování je to zaútočení na některé z práv člověka jemnějším způsobem. Takto obvykle komunikuje člověk tehdy, když prožívá silný hněv či zlost, a pravděpodobně si to netroufne říci svému protějšku přímo a jasně. Sekretářka, která mi nepřipomene důležitou schůzku u ředitele, přestože o ní ví a vidí, že já jsem zřejmě na schůzku zapomněl, je v té chvíli osobou, která se mnou komunikuje pasivně agresivně, a tím si nepěkným způsobem odreagovává svůj hněv na mně. Místo přímého útoku mi způsobí problém oklikou, svou pasivitou. Pacient se může mstít zdravotní sestře za svou citovou nepohodu či nějakou její chybu či nevlídnost. Třeba záměrně nevezme léky, a tak vyprovokuje primářovu nevoli vůči sestře při vizitě. Podobně může být pasivně agresivní i sestra k pacientovi a projevovat svou zlost vůči němu třeba tím, že méně chodí na jeho pokoj, nemluví na něj apod.
Agrese „utlačovaných“
Všimněme si, že pasivní agresi většinou člověk vyprodukuje tehdy, když se cítí slabší a ublížený. Proto tato forma agrese bývá někdy romanticky nazývána jako „agrese utlačovaných“. Člověk v takových chvílích prožívá sám sebe jako oběť, cítí křivdu, ale nedokáže zaútočit přímo - a tak to učiní onou pasivní a nutno říci i snadněji uskutečnitelnou formou. Zaútočí tím, že jednoduše neudělá něco, co by udělat měl. Mnohdy tento způsob jednání vidíme u malých dětí, které to s největší pravděpodobností odkoukaly od nás dospělých … A bohužel se jim to mnohokrát vyplatilo, třeba tím, že získaly tolik požadovanou pozornost.
Například chlapeček, slavící s kamarády ve svém domácím prostředí narozeniny, najednou začne mít pocit, že se mu málo věnují. Nejsnazší je pro něj schovat se pod stůl s myšlenkou: „Vy si mne nevšímáte, nebudu si tedy všímat ani já vás“, a vyčkat tam, dokud jej nezačnou s větší či menší naléhavostí všichni hledat. Pokud vzbudí jeho chování dostatek pozornosti a u hledajících vyvolá pocity viny, je jasné, že dosáhl svého. Jedná se totiž o chování účelové. Úspěchem se jeho sklon k pasivní agresi posilní. Co by nastalo, pokud by ho nikdo hledat nezačal, eventuálně po nalezení nelitoval? Velmi pravděpodobně by sám přišel a zapojil se do hry ostatních, neboť by jeho chování nebylo potvrzeno silným citovým ziskem.
Otevřená, ale hlavně pasivní agrese bývá také velmi typickým chováním u pacientů, jimž bylo diagnostikováno závažné onemocnění. V jedné fázi prožívání nemoci v čase, kterou běžně sestry znají jako tzv. „fázi depresivní“, se u pacienta zvlášť silně objevuje pocit křivdy „proč právě já…“ vůči ostatním zdravým lidem. Je nutné si uvědomit, že zdravotní sestry jsou v těchto chvílích často jediným vzorkem zdravé populace, se kterou má pacient kontakt, a tudíž se jeho agrese obrací právě proti nim.
„Tichá domácnost“ v nemocnici
Pocit křivdy je něco, co je pro nás těžké zvládnout již od dětství. Je tudíž nasnadě, že se projeví i u pacienta v podobě nespolupráce a nemluvení.
Snadno si lze představit, co se asi v tu chvíli odehrává v hlavě sestry: „Tak já se snažím a on na to kašle a ještě na mě nemluví a navíc se tváří uraženě …“ V tu chvíli hrozí, že i sestra začne cítit pocit křivdy a začne oplácet stejnou mincí.
Pakliže by v této reakci setrvala, vytvořila by se v nemocničním prostředí ona výše zmiňovaná atmosféra „tiché domácnosti“, která je neproduktivní a v konečném důsledku ubližuje všem.
Humor proti agresi
Při pasivní agresi bývá přítomno napětí, projevující se jak u toho, kdo pasivitou útočí, tak u toho, proti komu je agrese namířena. Je úkolem těch poučenějších, tedy i zdravotnického personálu, aby nepohodu pasivní agrese nepodporovali a neposilovali obdobným reagováním. Naopak žádoucí je učinit pasivní agresi zjevnou, neagresivně ji pojmenovat a snažit se o nehostilně konfrontující přístup.
Popíšeme to, co vidíme, myslíme a hlavně cítíme, když se k nám ten druhý chová pasivně agresivně. Třeba takto: „Pane N., cítím se velmi špatně (jsem v rozpacích, je mi z toho smutno, je mi to líto…), když se tváříte tak nepřístupně, nechcete říci, co se s vámi děje? Stalo se vám něco?“ V neposlední řadě bývá velmi moudrým a tvořivým řešením použít proti pasivní agresi humor. Pokud se podaří, aby byl neironický a zaměřený spíše proti problémům, může pasivní agresi rychle neutralizovat.
ILUSTRACE: LUBOMÍR VANĚK
O autorovi: Doc. PhDr. Jan Kožnar Mgr. Šárka Dynáková (eruditio@seznam.cz)