Řekněme si tu dobrou zprávu hned na začátku: Češi mají, přes všechny zjevné i tušené potíže, slušně fungující zdravotnictví. Zdravotní péče je dostupná všem a svými výsledky se v některých oblastech, jako je třeba kojenecká úmrtnost, řadí ke světové extratřídě.
O vnitřní zadluženosti zdravotnictví můžeme podle chuti spekulovat, ale jen málokterý evropský stát se může pochlubit tak vyrovnanou bilancí ve veřejném zdravotním pojištění, jako máme my.
Trochu jsme si sice vypomohli injekcí ze státního rozpočtu, ale ve srovnání s Polskem či Maďarskem jsme docela pašáci. Abychom si to mohli užívat i nadále, je potřeba učinit několik kroků.
Pod vrstvou prachu
O relativní pohodu v českém zdravotnictví se historicky zasloužila šťastná kombinace potenciálu lidí, kteří v něm pracovali ve chvíli pádu komunistického režimu, a jeho transformace, která proběhla začátkem devadesátých let. Připravené prostředí rychle absorbovalo nové technologie a úroveň naší medicíny se srovnala s vyspělým světem.
Oddělení financování zdravotnictví od státní kasy, vytvoření plurality ve veřejném zdravotním pojištění a odstátnění valné části poskytovatelů zdravotních služeb vedlo k vytvoření nebývale úspěšného systému, který nás ušetřil polských a maďarských problémů. Únava z rychlých změn zmrazila jeho vývoj ve druhé polovině devadesátých let a vybraný oddechový čas se protáhl na celé desetiletí.
Zadání pro druhé kolo reforem, které by dokončilo proměnu zdravotnictví z přídělového systému v systém citlivý k přáním a možnostem jeho zákazníků a odměňující dobrou práci lépe než mizernou, se pokrývalo prachem a občas posloužilo k povyražení hrstky intelektuálů na konferencích nebo nad stránkami Respektu.
Topolánkova vláda nyní předstoupila před veřejnost s programem, který obsahuje všechny podstatné kroky druhého kola reformy, jako je vymezení rozsahu a parametrů služeb hrazených z veřejného zdravotního pojištění, zavedení regulačních poplatků s otevřením prostoru pro vstup soukromých prostředků do zdravotnictví, zlepšení správy a řízení jak nemocnic, tak pojišťoven, vznik nezávislého regulátora pro dohled nad zdravotními pojišťovnami a přihlášení se k roli státu při zajišťování služeb záchranného systému.
Zdravotnickému průmyslu je slibován zákon, který zajistí efektivní a transparentní proces stanovování maximálních cen a úhrad z prostředků veřejného zdravotního pojištění.
Jediné o čem se explicitně nehovoří, je rozdělení zdravotního pojištění na část povinnou a volitelnou, ale to se dá vytušit z rozhodnutí definovat základní balík péče garantované všem občanům a záměru otevřít prostor pro volitelné připojištění. Program je to jasný a obsahuje zřetelné reformní kroky, na které naše zdravotnictví čeká už dlouho.
Proto můžeme autorům odpustit i malý řečnický trik z jeho úvodu, kde slibují vznik komise, „která připraví strategický plán zásadní transformace českého zdravotnictví a přispěje k dosažení politického konsenzu při jeho prosazení“.
Pokud vláda dokáže vše, co si předsevzala, bude reforma pod čepicí i bez přičinění komise a pod upravenými pravidly se zdravotnictví transformuje do nové fazony i bez strategických papírů.
Reformou samozřejmě nerozumíme výsledný stav, definovatelný počtem lůžek, lékařů, výkonů a balíkem dalších ukazatelů, ale změnu pravidel, která upravují motivace jednotlivých subjektů a vedou ke korekci jejich chování.
Hlavním cílem reformy zdravotnictví totiž není, jak se mnohdy předpokládá, dosažení nějakých vymyšlených ukazatelů, ale nastavení prostředí ve zdravotnictví tak, aby se všichni zúčastnění mohli chovat normálně a současně byl všem občanům zajištěn spravedlivý přístup ke zdravotní péči.
Trpělivé vysvětlování
Cesta od vládního prohlášení přes nové zákony do uživatelsky přívětivého zdravotnictví nebude snadná a ministr Tomáš Julínek na ní bude muset překonat několik předem zjevných úskalí.
Asi nejpodstatnější je udržení politické podpory ve vlastních řadách a získání přinejmenším mlčenlivého přitakání z řad opozice. Je to možná zbožné přání, ale zdravotnictví by výrazně prospělo, kdyby se v něm podařilo vyhlásit mezistranický klid zbraní.
Z tohoto ohledu se dá vliv rozložení sil ve sněmovně interpretovat dvojím způsobem, pesimisté rovnou udělají nad reformními zákony křížek, optimisté se těší, že zákony přijaté touto sněmovnou přežijí i zasedání sněmoven dalších a nebudou vymetány budoucí vládní garniturou, tak jak to dnes vidíme třeba u našich slovenských sousedů.
Reforma bude reformou jenom tehdy, když ji přijme veřejnost. Pro Julínkův tým to znamená trpělivé, otevřené a opakované vysvětlování všech kroků, jejich dopadů a dalších souvislostí.
Neměla by hrozit žádná zbytečná překvapení a náběhová křivka všech změn, s výjimkou zavedení regulačních poplatků, by měla být pozvolná. Veřejná podpora je pro každé reformní snažení klíčová, ovlivňuje vlastní průběh reformy i budoucí postoje politiků.
S udržením podpory veřejnosti souvisí i schopnost Julínkova týmu odolat pokušení korupce a udržet si odstup od spekulací, že prosazované reformy přinesou užitek jenom jim samotným.
Zákonitosti politického cyklu ovlivňují načasování chystaných kroků a je zřejmé, že pokud se reformní zákony neprosadí do konce roku 2008, tak to budou mít hodně těžké.
Zatímco občané potřebují dostatek času na vstřebávání nových změn, má ministerstvo zdravotnictví šibeničně krátký čas na představení, projednání a odeslání nových zákonů do Poslanecké sněmovny.
Kde se skrývá ďábel
Konečně stojí za připomenutí staré úsloví „ďábel je v detailech“. Opravdu velmi záleží na obsahu, který naplní jednotlivá hesla vládního prohlášení, a stejně tak i volba technického řešení a nastavení jednotlivých parametrů je zásadní pro dopady jednotlivých norem.
Největší složitosti lze očekávat při definování rozsahu péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění.
Je dobré, že máme vládu, která nám reformu slíbila, a to v podobě, které se nedá mnoho vytknout. Do reforem nás zatím netlačí akutně hrozící katastrofa, alespoň žádná se na obzoru nerýsuje, ale rostoucí nespokojenost s všedními a zbytečnými nepříjemnostmi, které nás ve zdravotnictví potkávají.
Je zřejmé, že když chceme žít co nejdéle a být moderně léčeni, tak se na to někde musí vzít peníze. Nejlépe ty, které jsme dosud bez užitku vydávali za zbytečnou péči, za udržování zbytných postelí, za vyhozené léky atd.
Pavel Vepřek
Respekt