Před nedávnem se mi dostaly do rukou skvosty dvou laboratorních provozů, jejichž činnost je na území Jihočeského kraje. V jedné z certifikovaných laboratoří se neshodovaly jednotky a názvy vyšetření s obecně uznávanými pojmy a ve druhém se červené krvinky udávaly ve váhových jednotkách a čas srážlivosti jen jako bezrozměrné číslo. Obě laboratoře vydávají tyto nesmysly dlouhodobě.
Každý může vyprodukovat zmetek, neb nikdo skutečně není neomylný. Problém tkví v tom, že ani v jediném z výše uvedených případů není nikdo, kdo by stížnost byl zaprvé ochoten a zadruhé schopen řešit. Když není žalobce, není ani soudce a nepřichází ani rozřešení…
Obě laboratoře dál chrlí nesmysly za blahého vědomí všech kompetentních institucí, protože ten prominutím „binec“ většině zúčastněných vyhovuje, s výjimkou pacientů. Ti si ale nikdy nebudou moci vybrat laboratorní provozovatele. Proč tomu tak je? Podívejme se na věc z širšího pohledu.
Pozadí problému laboratorní medicíny
Před rokem 1990 existovaly už od úrovně každé okresu ve spádových nemocnicích laboratoře, kde se prováděla lékařem požadovaná vyšetření. Tato zařízení měla své technické a personální vybavení stanovené „tabulkami“ normativního charakteru.
Vždy, kam až moje paměť sahá, však byly zdravotnické laboratoře řízeny vysokoškolsky vzdělanou osobou s náležitou postgraduální erudicí v tom kterém konkrétním laboratorním oboru. Dobově stanovenou přesnost a správnost výsledků laboratorních testů vždy kompetentní osoba stvrzovala vlastnoručním podpisem.
Od zmíněných 90. let se zdravotnické laboratoře díky „neviditelné ruce trhu“ staly tou lukrativnější částí medicíny a zmnožily se jako houby po dešti. Dnes je jich v Česku podle neoficiálního odhadu více než 1200.
A slouží nejen lékařům pídícím se po zpřesnění diagnózy, ale pohnutky k jejich zřizování jsou mnohem prozaičtější: mnohdy totiž svou činností přispívají komplexům zdravotnických zařízení, které by jinak už dávno zkrachovaly, k jejich finanční podpoře, ne-li dokonce záchraně.
Svůj podíl na nárůstu počtu laboratoří má tedy nejen rychlý technický rozvoj, ale především to, že se jejich počet se nyní odvíjí pouze od mechanismu schválení kompetentním územním orgánem (provádí krajské úřady) často bez ohledu na oprávněnou potřebu v dané lokalitě.
Důsledkem toho je, že nabídka laboratorních služeb značně převyšuje smysluplnou poptávku a trh jejich počet regulovat nemůže.
Více laboratoří než kvalifikovaných sil
Počet vysokoškolsky kvalifikovaných osob schopných a de facto legislativně povolaných vést takové provozy se od 90. let nijak výrazně nezvětšil (podle neoficiálního odhadu by jejich počet pokryl asi polovinu stávajících laboratorních provozů).
Když si budete chtít otevřít pekárnu, patrně budete muset mít na tento druh práce živnostenský list. Když poté získáte potřebná povolení, ani zdaleka to ne vždy znamená, že se chléb bude péci v té vaší pekárně dobře.
Nějak podobně je tomu i s provozováním „pekáren na diagnózu“. Provozovatel, který si chce otevřít novou laboratoř, musí mít její provoz předem schválený kompetentním orgánem.
Je tímto orgánem?
a) Česká lékařská komora
b) Sociální a zdravotní odbor krajského úřadu
c) Zdravotní pojišťovna
Odpověď: v České republice je t.č. možnost ad b) správně
Existují jistá „pravidla hry“ resp. závazná kriteria, která by měl (či snad dokonce musí) daný provoz splňovat. Tato pravidla mají povětšinou formu tzv. národních standardů tvořených příslušnými odbornými společnostmi.
Nezastupitelnou legislativní roli zde hraje i Česká lékařská komora. Týmy vysoce erudovaných lidí se dlouhodobě zabývají tvorbou návrhů něčeho, co obvykle považují za smysluplná minimální závazná stanoviska zohledňující nezbytné minimální technické a především však personální podmínky pro provoz zdravotnického laboratorního zařízení, a za cíl si kladou zajistit tím provádění vysoce specializovaných laboratorních úkonů „lege artis“.
Kromě toho existují i mezinárodní normy, ať již specializované pro určitý zdravotní obor (např. pro zdravotnické laboratoře je to ČSN EN ISO 15189) nebo dokonce normy přesahující rámec jednoho oboru tedy platné napříč celým zdravotnictvím (ČSN EN ISO 9001).
Několik testujících dotazů
Který orgán poté posuzuje, zda se lékař v roli provozovatele zdravotnického laboratorního zařízení se těmi závaznými stanovisky příslušné odborné společnosti resp. normami skutečně řídí?
a) Česká lékařská komora
b) Sociální a zdravotní odbor krajského úřadu
c) Zdravotní pojišťovna
d) Výbor příslušné odborné národní společnosti
Odpověď: Teoreticky všechny vyjmenované instituce, ale v praxi je tomu bohužel jinak…
Co je pro zřízení zdravotnického provozu rozhodující?:
a) Kvalifikace žadatele o laboratorní provoz a ostatní technické podmínky
b) Nabídka a poptávka po dané zdravotnické péči na daném území
c) Obálka
Odpověď: nechť si doplní každý sám podle níže uvedených skutečností.
Poctivé laboratoře versus „žoldnéřské firmy“
V české zemi vedle sebe klidně existují tři různé typy zdravotnických laboratoří.
1) Ty, které se dobrovolně přihlásily k respektování aspektů zohledňujících kvalitu a snaží se nebo mají technické a především personální vybavení v pořádku tak, jak jim ukládají národní oborové laboratorní standardy, např. závazné stanovisko ČLK 02/2002, Nařízení vlády 453/2004 Sb., či dokonce již zmíněná mezinárodní norma ISO15189 (případně ISO 17025), denně zodpovědně plní cíle operativního řízení jakosti. Toto vše je ale pro tyto provozy velmi finančně náročné
a žádná ze zdravotních pojišťoven jejich prokazatelné úsilí zohledňující kvalitu nijak finančně nebonifikuje;
2) Na druhé straně existují „žoldnéřské firmy“, které provozují zdravotnické laboratoře v čele s tzv. garanty typu téměř virtuálních realit (lékaři nebo jinými vysokoškoláky, kteří mnohdy jen fiktivně odpovídají za laboratorní výsledky).
Taková laboratoř, byť může mít technické vybavení jakkoli hvězdné, obvykle sdílí své vysokoškolsky kvalifikované laboratorní pracovníky s několika podobnými provozy napříč celou republikou.
Ve většině případů má např. takový pro zařízení nepostradatelný pracovník ve všech jím zajišťovaných provozech minimální úvazek stanoven na 0,5 a více, dosažitelnost do hodiny resp. 30 minut a v tomto časovém horizontu stíhá nadstandardní a patrně silničním zákonem nepovolenou rychlostí i trasu tisíce kilometrů.
Tatáž osoba je v kterémkoli místě „vždy přítomna“ v době, kdy se písemně stvrzují laboratorní výsledky, případně je naplánovaná návštěva kontrolního orgánu (žádné pravidelné se stejně neprovozují, lze je vykonat pouze na základě stížnosti).
V konkrétních případech dvou bezpochyby originálním způsobem řízených jihočeských laboratoří nikdo osobně výsledkové listy nepodepisuje.
Existují tak už „vyhlášená jména“ virtuálních garantů napříč Českou republikou, jež pak trvale kralují vtipům černého laboratorního humoru.
Takové laboratoře mají oproti laboratořím zmíněným v bodě 1 i mnohé nesporné výhody pro své zákazníky: významně finančně ušetří na kvalifikované síle (patrně i na kontrolních vzorcích), mohou proto více investovat do drahé laboratorní techniky a dokážou pak svým zákazníkům nabízet i neobvyklé „nadstandardní služby“: např. společně se svozem odběrů biologického materiálu i odvoz biologického odpadu (byť patrně v nesouladu s příslušným zákonem o likvidaci biologických odpadů), praní prádla, vymalování ordinace atp.
Cíl těchto provozů je zřejmý: z pojišťoven prostřednictvím platby za laboratorní výkony doslova „vydolovat prostředky“ pro další podnikatelské záměry provozovatele zdravotnického zařízení, často bez ohledu na to, jak bezcenné, a lze jen doufat že ne přímo nebezpečné, laboratorní výsledky z nich denně vycházejí.
3) Dalším typem laboratoří jsou diabetologické poradny se specifickou částí, která se zabývá zjišťováním hladiny krevního cukru – bez dlouhého komentáře: v cca 90% českých diabetologických poraden se doporučení správné laboratorní diagnostiky tj, na správné a přesné stanovení krevního cukru vydané Českou diabetologickou společností ČSL JEP zcela míjí s běžnou denní praxí.
Pojišťovny hradí nesmysly
Existence provozů č.2 a č.3 je pro odborníky nelogická a laicky patrně neuvěřitelná, pakliže se předem vyloučí hledisko zisku jejich majitelů. Zdravotní pojišťovny přitom trvale hlásí nedostatek finančních prostředků na úhradu všech druhů zdravotních výkonů a přistupují k různě více či méně oprávněným restrikcím plateb čehokoli.
Přesto nebo právě proto je přinejmenším zvláštní, že pacient není o druhu rozporu obeznámen. Před pacientem se v podstatě „tutlá“, že krev, která mu byla odebrána, neslouží ani tak k jeho uzdravení. Má především vydělávat majiteli laboratorního provozu. Je v podstatě jedno, zda je vlastníkem laboratoře stát nebo soukromá osoba (mimochodem každou z obou eventualit hradí pojišťovny jiným způsobem): rozpory jsou denně i laicky zjevné z výsledkových listů různých laboratoří, které jsou nezřídka navzájem nesrovnatelné.
V denní praxi se setkáte s případy, že laboratoř má ve výsledkových listech velmi závažné chyby, jimiž se nikdo nezabývá. A to přesto, že byly stížností osloveny všechny kompetentní instituce, která nejen nastavují „pravidla hry“, ale především ty, jež tyto často příkladné nesmysly finančně hradí.
Kvalitu laboratoří nikdo negarantuje
Lékaři, byť se často tváří, že je jich to netýká, o situaci vědí své. Vyšetření, které provede jedna laboratoř, například neuzná jiný než původně požadující lékař.
Jak pacient mezi lékaři „koluje“, najednou se výsledky laboratorních vyšetření některému lékaři „nějak intuitivně nelíbí“, a tak tento spolutvůrce diagnostického procesu nechá vyšetření zopakovat v laboratoři jiné, které více věří, případně je s ní i třeba nějak „smluvně vázán“.
Žádný z účastníků tohoto „koloběhu pacientů“ však dnes nemá jistotu, že nad kvalitou laboratorních výsledkových listů v konkrétním laboratorním provozu skutečně někdo bdí a že tedy technické vybavení a technický personál laboratoře „nechrlí“ bezcenná čísla.
Mnohdy je to zřejmě jedno, protože si často požadující lékař ani výsledkový list pečlivě nepřečte a založí jej do chorobopisu jen pro případ „forenzní nouze“. Že to znamená neuvěřitelné plýtvání prostředky pozná každý, i kdyby nepochopil ani část z toho, co bylo uvedeno výše.
Módní záležitostí se nyní stalo získávat zejména různé certifikáty o procesním řízení kvality, jejichž výpověď o kvalitě laboratorní výsledků certifikovaného provozu je nulová. Dokonce taková informace v tisku může vyvolávat, a to nikoli jen na první pohled, podezření z klamavé reklamy.
Řešení je jednoduché: vytvořit vyhlášku
Přitom situace není ani v nejmenším tak tragická, aby se nedala v krátké době vyřešit. Příkladem může být i způsob, jež zvolila česká transfuziologická společnost ve spolupráci se státními orgány dohledu.
Zcela v souladu s mezinárodní směrnicí vytvořila vyhlášku, jíž se na území ČR musí řídit všechny provozy, které chtějí vyrábět transfuzní prostředky. Kouzlo této vyhlášky tkví v tom, že dohledově pod ni spadá laboratorní diagnostika dárců a příjemců transfuzních prostředků a pouze ta zařízení, která plně odpovídají náročné normě, smějí vykazovat svou činnost i vůči pojišťovně.
P.S. autorka textu má v rukou objektivní důkazy špatné práce některých laboratoří i o způsobu „řešení problému“ kompetentními orgány.
MUDr. Jaroslava Ambrožová, www.Zdravi.Euro.cz
autorka je primářkou Oddělení klinické biochemie a hematologie Nemocnice Prachatice
SOUVISEJÍCÍ ODKAZY:
Chybí koncepce vztahů laboratorních oborů
REAKCE ČTENÁŘŮ Zdraví.Euro.cz
Jiří Antonín Votýpka, laborant SZÚ Praha
Kritika poměrů v našich laboratořích by neměla znít jako pozvánka pro provozovatele zahraničních klinických laboratoří, kteří hledají další oblasti pro zvýšení zisků.Ti přijdou i tak až se naše ceny za laboratorní výkony zvednou nejméně na úroveň v jejich destinacích nebo vyšší.
V laboratořích pracuji od dosažení plné kvalifikace od roku 1971.Měl jsem tu čest osobně poznat a mnohdy i spolupracovat s velikány naších klinických laboratoří jako jsou profesoři Raška,Škovránek,Patočka,Wolf,Smetana,Vacek,Sedlák,Simon aj.Přes všechny mocensko-politické peripetie minulého století zavedli naši přední laboratorní odborníci laboratorní praxi na světovou úroveň s dokonalým systémem kontrol, vzdělávání, hledání nových metodik i výukou dalších vynikajících laboratorních odborníků. To, že dnes se vše prověřuje jako bychom nedávno opustili džungli, to není naší ostudou. Je dobré.,že vznikla velká konkurence a nabídka laboratoří, kde si můžete nechat vyšetřit vše možné. Paní primářka ,asi nikdy nezaložila soukromou laboratoř, neabsolvovala nekonečné množství registrací, akreditací, hygienických a jiných posudků,dokladů vzdělání. K tomu je třeba účasti na mezi-laboratorních zkouškách a certifikaci akreditovaných metod u nás i v zahraničí. Všechny naše laboratoře používají jen certifikovaný materiál a diagnostické kity, většinou ze zahraničí. Žádný odpovědný laborant nebo lékař se nepodepíše pod protokol, který by neměl ještě primární dokumentaci (foto,počít.zhodnocení,valorizace k standardům). Neznám skoro žádný jiný obor, který by byl již dnes tak kontrolován a kontrolovatelný jako laboratorní klinická diagnostika.
Jistě není dobré, aby vedoucí laboratoří kritizovala jiné laboratoře za odlišné značení hodnot výsledků, které může vycházet z doporučení výrobce. Není dobré, aby mezi pacienty a i mezi lékaře byl vnášen další neklid, a nedůvěra ve vývoj v oblasti klinických laboratoří u nás. Je jisté a to jste si již paní primářko odhlasovala sama, že tržní hospodářství a kapitalismus je postaven na tom, že co není dobré, poctivé a pružné, co nemá nápady a neumí získat potřebný kapitál svojí prací, zaniká a umožní růst těm lepším. Je však třeba přát našim laboratořím, našemu umu, našim lidem, naší republice neboť právě nyní probíhá soutěž mezi našimi začínajícími laboratořemi a mezi silnými zavedenými laboratorními giganty ze zahraničí. Máme se živit vývozem nerostů, surovin nebo kvalifikované práce s dlouhou tradicí.
Věřte českým klinickým laboratořím, vedou je opravdoví odborníci a potřebují právě teď podporu,věřím že to budou špičková pracoviště i v budoucnu a v mezinárodním měřítku.
Jiří Antonín Votýpka
laborant SZÚ Praha