Má lékař při léčbě dítěte získat souhlas od obou rodičů, nebo se má při pochybnostech či problémech raději včas obrátit na soud? Webové stránky zahraničních lékařských organizací, ale i advokátních kanceláří prozrazují, že ani v zemích s propracovanějšími předpisy a množstvím precedentních soudních rozhodnutí není jednoduché na tyto otázky jednoznačně odpovědět.
A hlavně, v praxi je vždy všechno těžší, než jak zní litera zákona. I manželé, kteří se spolu nechtějí rozvést, mívají na léčbu svých dětí rozdílné názory, navíc vše může ještě více zkomplikovat názor „úsudku schopného“ nezletilého pacienta, který má právo veta – může léčbu odmítnout, i když s ní rodiče souhlasí.
Hledání právní jistoty
V západních státech se jednotlivé výkony zdravotní péče (včetně prevence či diagnostiky) berou velmi vážně, například i odběr krve, očkování či vytržení zubu se chápou jako zákroky s „významnějším rizikem“. Do nekonečné diskuse o tom jak získávat souhlas ke zdravotní péči jsou tedy mj. zapojeni i zubní lékaři. I ti radí kolegům, aby se pokud možno snažili získávat souhlas jak nezletilého, tak obou jeho rodičů.
Lékař by měl na prvním místě vědět, zda oba rodiče mají právo a povinnost pečovat o své dítě (soudy někdy v rozhodnutí o ukončení manželství specifikují, zda oba partneři budou mít právo rozhodovat o zdravotní péči nezletilého). Případně by si lékař měl vyžádat zmocnění rodiče pečujícího o dítě pro druhého rodiče (kdyby v budoucnu musel zajít s dítětem k lékaři sám, aniž by měl po rozvodu soudem specifikované právo rozhodovat o zdravotní péči).
Právníci radí lékařům i rodičům, aby si předem zajistili písemný souhlas partnera například i pro situace, kdy jeden z nich není fyzicky dosažitelný (dítě potřebuje podstoupit závažnější výkon, ale druhý rodič třeba odjel na delší dobu do zahraničí). Na jednu stranu se sice v praxi všeobecně akceptuje, že u „rutinních“ záležitostí bez většího rizika by měl postačit souhlas jednoho z rodičů (zvláště když se lékař může domnívat, že manželství nebylo rozvedeno a manželé spolu nemívají větší spory), na druhou stranu lékařům takřka vždy hrozí soudní spor.
Pro větší jistotu jim právníci i vedení lékařských organizací radí mít ve zdravotní dokumentaci dostatečně doložený rozhovor alespoň s jedním z rodičů, který se svým podpisem zaváže, že poskytl pravdivé informace (např. že druhý rodič není právě dosažitelný a že by se zákrokem souhlasil).
Jednou z relativních jistot pro lékaře je zákonná povinnost „hájit prospěch dítěte“. Pokud jde z objektivních důvodů o potřebný zdravotní výkon, který napomůže podpoře či udržení zdraví a života dítěte a nesnese přílišný časový odklad, pak se lékař může spolehnout na názor jednoho z rodičů, doporučuje se však pozdější doplňková komunikace i s druhým rodičem. Druhou právní „jistotou“ je názor samotného nezletilého, jemuž se v zahraničí dává nesporně větší prostor než u nás a který bývá často více rozhodující než mínění rodičů.
Úsudku schopný nezletilý
V Rakousku právníci lékaře informují, že léčba dítěte mladšího 7 let probíhá zásadně se souhlasem rodičů s oprávněním k jeho výchově. Ve věku 7 až 14 let je však nezbytné, aby lékař nezletilému léčbu vysvětlil a získal souhlas i od něho. Má-li lékař pochybnosti o schopnosti úsudku dítěte, měl by do věci zapojit soud.
Ve věku 14 až 18 let může nezletilý jak v Rakousku, tak v Německu o své léčbě v zásadě rozhodovat sám, pouze u závažnějších výkonů (nejde jen například o onkologickou péči, ale třeba i o vytržení zubu) musí lékař získat také souhlas rodičů s oprávněním k péči (pokud z ní jeden nebyl vyloučen soudem). Nezletilý může prosadit souhlasný postoj k vhodné léčbě i přes protest rodičů.
Naopak odmítne-li péči, musí se lékař obrátit na soud. Rovněž při rozdílných názorech rodičů dostane slovo soud.
Problémy s rozvedenými
Němečtí právníci radí, aby si lékař včas vyjasnil, který z rodičů bude zvláště po rozvodu rozhodovat o zdravotní péči dítěte, a pokud je to možné, má se snažit i dodatečně kontaktovat také druhého rodiče, aby znal celkovou situaci rodiny a názory všech jejích členů. Před závažnějšími výkony si ale vždy zajistěte podpisy obou rodičů, nabádají advokáti.
Jestliže jde o péči časově naléhavějšího charakteru, postačí podpis jednoho z rodičů, případně se vyplatí získat i názor soudce (v zahraničí jsou soudy zvyklé vydávat předběžná rozhodnutí například do 24 hodin). Na prvním místě však stále platí pravidlo, že co je zjevně prospěšné pro dítě (zdravotně potřebný výkon, časová naléhavost), to lze provést i bez názoru druhého rodiče (pokud není snadno dosažitelný).
Zároveň se ovšem ctí pravidlo preferovat názor úsudku schopného nezletilého (ten může mj. odmítnout třeba i život zachraňující péči).
USA: Mluvte s oběma rodiči
Komunikujte vždy jak s nezletilým (tím si ověříte jeho schopnost vlastního úsudku, ale někdy si tím ujasníte i celkovou situaci v rodině), tak s oběma rodiči (ať jsou či nejsou rozvedení). Tak se lékaři spíše doberou větší právní jistoty, uvádějí američtí právníci. Soudy ve Spojených státech amerických v rozsudcích týkajících se rozvodů častěji specifikují, zda budou mít partneři společně právo rozhodovat o zdravotní péči dítěte, či toto právo připadne jen jednomu z nich.
„Vyžádejte si kopii těchto dokumentů,“ slyší lékaři od právníků. Přesto i zde se v praxi toleruje vyjádření k léčbě jen od jednoho z rodičů (vedle názoru nezletilého), pokud druhý není momentálně dosažitelný. Praxe je ovšem daleko složitější. I když lékař nejprve získá souhlas obou rodičů, může se stát, že jeden z nich v průběhu zdravotní péče svůj souhlas odvolá. Pak nezbývá nic jiného než se obrátit na soud – ten rozhodne, kterého z rodičů podpoří.
Například předpisy státu Kalifornie pro péči o duševně postižené děti uvádějí, že je nutné získat souhlas obou (rozvedených) rodičů, a pokud by vzájemná komunikace vázla, pak je nutné oslovit soud. Stát Texas uzákonil právo jednoho z rozvedených rodičů, jenž odpovídá za výchovu dítěte, rozhodovat samostatně i o invazivních výkonech (pokud neexistuje soudní rozhodnutí o jiné alternativě), druhý rodič by mohl rozhodovat jen o méně rizikové péči.
Přesto se v praxi stále vyskytují spory, například zda rozvedený rodič smí poslat dítě k lékaři v doprovodu prarodičů, zda šlo o výkon více či méně rizikový či zda bylo možno zákrok oddálit a počkat na názor druhého rodiče. Opět se všeobecně doporučuje, aby si jak rodiče, tak lékaři tyto otázky včas předem vzájemně vyjasnili a raději písemně sepsali svá vyjádření k různým situacím dřív, než nastanou.