Na jeden život by docela stačilo, kdyby jméno Rudolfa Jedličky bylo spojeno jen s jedním z jeho činů, se založením známého pražského Jedličkova ústavu pro tělesně postižené.
Jenže to byla jen malá část aktivit tohoto výjimečného chirurga, rentgenologa, mecenáše a průkopníka moderní medicíny. A člena slavné rodiny českých lékařů.
Medicínský rod Jedličků sahá neuvěřitelných čtyři sta let do minulosti. Právě teď třímá rodinné profesní žezlo prasynovec Rudolfa Jedličky, plicní lékař Jiří Jedlička.
„Za války musel můj otec Kamil Jedlička, synovec Rudolfa, dokazovat svůj árijský původ. Pátral hluboko v historii a tak došel až do roku 1620. Naše lékařská tradice trvá od Bílé hory až k dnešku,“ říká potomek slavné rodiny.
Ve staleté linii lékařů přišel na svět Rudolf Tomáš Jedlička 20. února 1869 v Lysé nad Labem jako první z deseti dětí panského a obvodního lékaře Michaela Jedličky a dcery vyšehradského starosty Elišky Francové. Dospělosti se ale dožilo jen pět dětí. Ve svém otci, který patřil mimo jiné mezi první propagátory očkování, měl Rudolf velký vzor.
O profesi prvorozeného Rudolfa, který projevoval odmala zájem o přírodopis, bylo rozhodnuto. Už na gymnáziu, kde ho učil mimo jiné Jiří Stanislav Guth-Jarkovský, se ukázalo, že Rudolf bude výjimečná postava. Toužil po vzdělání a byl mimořádně úspěšný.
„On byl jakýmsi lídrem přes vědění, byl velice zvídavý a precizní, svoji třídu pozvedl v kvalitě. Miloval přírodní vědy a techniku, o čemž svědčí například dochovaný sešit z gymnázia, do kterého si psal poznámky k termodynamice. To, že byl ve fyzice velmi pokročilý, ho předurčilo, aby později v medicínském oboru hledal využití veškerých technických novinek,“ říká o svém prastrýci Jiří Jedlička.
Mladý a nadšený
Studovat medicínu by byli chtěli všichni čtyři bratři, ale mohl jen nejstarší Rudolf a pak jeho o deset let mladší Michael - ten se po smrti svého staršího bratra stal mimo jiné předsedou Spolku pro léčbu a výchovu rachitiků a mrzáků .
„Rudolf Jedlička byl i na medicíně výrazný student a spolu s budoucími lékaři Studničkou, Herfortem, Mrázkem, Němcem, Sulcem a lékaři Baxou a Vosátkou vytvořili studentskou biologickou a histologickou společnost a v ní pilně mikroskopovali,“ zmiňuje historik Boris Titzl.
V té době se Rudolf poprvé setkává se svým profesorem Karlem Maydlem, průkopníkem nových směrů v chirurgii, a propadá jeho oboru natolik, že se definitivně rozhodne stát se chirurgem. Profesor Maydl si nadaného studenta brzy všiml a začal si vychovávat nástupce. A on to s radostí přijal; po promoci doktorem veškerého lékařství na české Karlo-Ferdinandově univerzitě 28. července 1895 zamířil Rudolf Jedlička na Maydlovu chirurgickou kliniku.
Od počátku bylo jasné, že na kliniku nastoupil velmi talentovaný a zručný chirurg. Ovšem vedle toho popisují Rudolfa Jedličku jeho kolegové jako člověka velmi citlivého a laskavého k pacientům. „V naší rodině vždycky existoval humanistický vztah k lidem. To je věc, kterou jsme se nikdy nemuseli učit. V lékařské profesi je takový vztah nezbytný, nikoli však automatický. Nám byl dán jako dar shůry,“ říká Jiří Jedlička.
„Prastrýc byl velmi citlivým operatérem, nikdy nešel hrubě do tkáně, měl operace delikátně promyšlené. A to i přesto, že v pozdějším věku přišel o tři prsty. Udělal stovky operací a prosazoval moderní operační postupy, které se používají dodnes.“
Potvrzuje to i posudek, který o svém žákovi napsal profesor Maydl v roce 1903: „Že zmíněný pán doktor po tak dlouhém klinickém pobytu a při tak hojném počtu nemocných ve svém postavení naučil se ovládat veškerou chirurgii, žádného oboru nevyjímaje, v nevšedním stupni jest samozřejmé, tím spíše ale, že od přírody nadán je rukou obratnou, lehkou a - což ne vždy dosti lze doceniti - milosrdnou a lidumilnou.“
Podobně líčí Rudolfa Jedličku jeho žák, profesor Polák, když charakterizuje jeho operování jako „nesmírně přesné a šetrné, oproti stejně rychlé, ale méně ohledné práci jiných chirurgů“. Jedličkův nástupce profesor Jiří Diviš tuto vlastnost nazývá stručně a výstižně - dobrotou srdce.
Rentgen jako atrakce
Jako by čekal, že jeho profesní život nebude dlouhý, pouští se do odvážných plánů hned. Pouhý rok a půl po promoci chce seznámit lékařskou veřejnost s naprostou novinkou, přístrojem Conrada Röntgena. Chce ho prosadit v medicínské diagnostice a přesvědčit, že výrok odborné komise brněnského lékařského sympozia z jara 1896, že „objev paprsků X nemá praktického využití a snad jen daleká budoucnost přinese možnosti jeho uplatnění“, je nepravdivý. Rudolf Jedlička se nebál netradiční cesty.
První rentgen v Čechách totiž nekoupila nemocnice, ale hoteliér Antonín Cífk a, který si ve svém pražském hotelu U černého koně (dnes Slovanský dům) zřídil jako atrakci pro hosty soukromý rentgenový kabinet. Hosté si mohli na zobrazovacím stínítku prohlížet vlastní kostru.
Jedlička se chopil příležitosti. 12. ledna 1897 u Antonína Cífky udělal první rentgenové vyšetření. Po devadesátiminutové expozici přesně diagnostikoval polohu spolknutého hřebu v těle pacien ta. A měl vyhráno. Přesvědčil zpočátku nedůvěřivého profesora Karla Maydla, aby Röntgenův přístroj koupili. Půjčili si 4000 zlatých a rentgen spolu s kolegy Morávkem, Niederlem a Šťastným instalovali na klinice.
Dluh nakonec splatilo ministerstvo školství, ale Rudolf Jedlička ze svého asistentského platu dál nakupoval fotografické materiály. O dva roky později už publikoval první vědeckou práci O skiagrafii a skiaskopii paprsky Röntgenovými a jejich diagnostické ceně v chirurgii. Začínající rentgenologové mají první příručku. Nadšení pro novou technologii se však Rudolfu Jedličkovi během let vymstilo.
Nikdo zpočátku nevěděl, že jsou rentgenové paprsky mimořádně nebezpečné. Při vyšetření, které trvalo několik desítek minut, se lékaři nechránili, k ověření paprsků používali vlastní ruku, kterou přikládali na stínítko. Mnozí za to zaplatili svým zdravím. Rudolf Jedlička přišel postupně o tři prsty levé ruky.
Historik Boris Titzl o tom píše: „Přesto si ruku vycvičil a za pomoci zvláštní pinzety operoval jako dříve. Otevřené rány mu ale čas od času znemožňovaly operovat a stupňovaly se i bolesti. Návrhy na amputaci levé ruky však odmítal, aby mohl zůstat chirurgem.“
S podobným nadšením jako rentgen uvítal Jedlička objev radia. Byl první, kdo si mimořádně nebezpečnou látku sehnal a začal prověřovat, jak by dokázala pomoci v medicíně. Než jeho patron profesor Maydl v roce 1904 předčasně zemřel, přál si, aby se jeho nástupcem na klinice stal Rudolf Jedlička. Jenže po Maydlově smrti se objevil další kandidát na místo přednosty kliniky, ambiciózní Otakar Kukula..
„Byli velcí konkurenti, oba výjimečné talenty a budoucí velikáni. Jak se říká, dva kohouti na jednom smetišti a to nikdy nedělá dobrotu. Rudolf šel tedy jinou cestou, nastoupil na univerzitní polikliniku, kde je po něm dodnes pojmenovaný sál,“ říká Jiří Jedlička, který Kukulovu chirurgickou školu popisuje jako elegantní, ale agresivnější a tvrdší než Jedličkovu.
Pro Rudolfa Jedličku to jistě nebylo příjemné. Ztratil možnost pravidelně operovat. I když měl praxi na poliklinice a také svoji soukromou, kliniku to nemohlo nahradit. Věděli o tom jeho kolegové z jiných klinik a často Rudolfa Jedličku zvali k operacím.
Harrachovská idyla
Rudolf Jedlička byl ukázkovým příkladem workoholika. Své profesi obětoval veškerý čas a také osobní život. Pracoval na poliklinice, měl praxi v pražské Příčné ulici, přednášel studentům, psal odborné práce, jezdil na lékařská sympozia. Uměl anglicky, německy, francouzsky a latinsky - často přednášel v zahraničí, například i na věhlasné klinice Mayo v Americe.
„V jeho době byla medicína průkopnický obor, a kdo se jí chtěl věnovat fundovaně, musel ji milovat,“ říká o svém prastrýci Jiří Jedlička. Domněnku, že Rudolf Jedlička nedokázal odpočívat, však vyvrací: „Je pravda, že mu práce zabrala devadesát devět procent času, ale i přesto měl své koníčky. Rád četl, chodil do divadla, stýkal se s významnými kulturními osobnostmi. Každý rok na svoje narozeniny pronajal hudební sál, zaplatil symfoňák a zpěváky a nechal si zahrát Verdiho Requiem. To byla jeho oblíbená skladba.“
O víkendech jezdil do Krkonoš, kde měl na Novém Světě v Harrachově secesní vilu. „Na zahrádce měl ochočenou srnku a taky husu, které slyšela na jméno a chodila za svým pánem jako pejsek. On neměl rád jen lidi, ale také zvířata.“ Do Harrachova jezdil se svou dlouholetou partnerkou, sálovou sestrou Alexandrou Marií Herfertovou. Oddat se s ní nechal až na smrtelném loži.
„Určitě se cítil morálně zavázán dovést jejich vztah k manželství. Nevím, zda v tom hrála roli víra. Byl sice vychováván v křesťanském duchu, ale měl daleko do praktikujícího katolíka. Nicméně jsem přesvědčený, že byl věřící člověk,“ říká Jiří Jedlička. Když Rudolfa Jedličku na sklonku života navštívil zakladatel Baťovy nemocnice ve Zlíně Bohuslav Albert, profesor ho varoval: „Ožeňte se, ať nedopadnete jako já.“
„Rudolf nade vše miloval svou profesi, a tak vilu odkázal dětem Jedličkova ústavu. Dnes je tam rekreační zařízení pro poslance, objekt byl několikrát rozšířen a dostavován. Ale původní budova byla nádherná, architektonicky čistá secesní vila,“ říká Jiří Jedlička.
Balkánská anabáze
Svoji kapitolu má v Jedličkově životě první balkánská válka (1912 - 1913). Protože se jeho otec Michael narodil v Mariboru, měl Rudolf Jedlička k jižním Slovanům odjakživa úzký vztah. Proto odjel na vlastní náklady jako dobrovolný lékař do Bělehradu a převzal tam vojenskou nemocnici s osmi sty lůžky.
Boris Titzl popisuje tehdejší podmínky ve špitále: „Byli přiváženi ranění z velkých střetnutí. Pokud přežili transport, byly mezi nimi těžké případy poranění šrapnelovými koulemi a střepinami granátů. (…) Jedlička za dobu svého působení ošetřoval se svojí skupinou 1788 raněných, z nichž pouze 38 zemřelo.“
Jiřímu Jedličkovi vyprávěl o balkánské anabázi jeho otec Kamil Jedlička, který se za svým strýcem do Bělehradu vypravil. „Prastrýc se svým malým týmem prováděl nesmírné množství operací, až osmdesát amputací denně. Příšerná řezničina. Ale také jediná možnost, jak zachránit raněné. Bylo tam spousta rizik, od obrovské ztráty krve k rozšíření infekcí.“
Na otázku, zda byla Jedličkovou motivací pro účast ve válce lékařská zkušenost, Jiří Jedlička přikyvuje: „Jistě, ale jsem přesvědčen, že to bylo v první řadě přání zachraňovat lidské životy.“ Za pomoc Srbům si Rudolf Jedlička vysloužil nepřízeň rakouských úřadů, které ho už do druhé balkánské války nenechaly vycestovat. Psal četné žádosti, aby mohl pokračovat jako dobrovolný lékař. Jeho přání vyhovělo Kriegsministerium za rok po vypuknutí světové války. Roku 1914 byl povolán - ovšem proti Srbům.
Jedlička zakladatel
Setkání s tolika válečnými invalidy přivedlo Rudolfa Jedličku k mnoha humanitárním projektům. V roce 1913 otevřel Ústav pro tělesně postižené děti na Vyšehradě - dnes známý Jedličkův ústav, o dva roky později Pražské sanatorium s II. chirurgickou klinikou a pak Školu pro vojenské invalidy. Rudolf Jedlička ovšem nebyl sám, kdo na tyto projekty velkoryse přispíval.
„Na podolské sanatorium a ústav pro tělesně postižené přispělo mnoho pražských lékařů a také elitních rodin. Řadu z jejich představitelů prastrýc operoval a oni mu tak dávali najevo vděk. Dneska se tomu říká sponzoring,“ říká Jiří Jedlička. Mezi osobnostmi, které přispěly, byl například kritik F. X. Šalda (částkou 450 000 korun), veškeré úspory poskytl profesor gynekologie Karel Pawlík. Pražské sanatorium patřilo ve své době ke špičkovým pracovištím.
„Prastrýci se povedlo otevřít nejmodernější chirurgickou kliniku ve střední Evropě. A měl to dotažené do posledního detailu, na secesní výzdobě se například podílel i Alfons Mucha,“ říká Jiří Jedlička, který za pokrokový považuje i prastrýcův přístup k tělesně postiženým. „Snažil se bourat bariéry mezi zdravou populací a svými mrzáčky - jak se tenkrát říkalo. Hlavní úlohou ústavu byla edukace a integrace tělesně postižených mezi zdravou populaci. Vezměte si to, před sto lety! Nesmírně moderní myšlenka.“
Profesního vrcholu dosáhl Rudolf Jedlička šest let před předčasnou smrtí. Byl jmenován řádným profesorem a přednostou II. chirurgické kliniky, později mu profesuru rozšířili o rentgenologii a radiologii. Jenže Rudolf Jedlička pociťoval, že mu ubývají fyzické síly.
Vyčerpaný náročným povoláním, permanentním stresem a nezdravou životosprávou (celý život byl silný kuřák), s podlomeným zdravím, zaviněným rentgenovým a radiovým zářením, odmítl návrh vést I. chirurgickou kliniku.
V dopise adresovaném profesorskému sboru z října 1925 píše: „Mám-li se nyní ujmout tohoto úkolu jak čestného, tak obtížného, uvědomuji si svůj věk již nikoli mladý i nedostatky svého zdraví, jehož chirurgické povolání nešetřilo, a vzpomínám-li přitom na řadu neodbytných povinností, s nimiž jsem srostl, pociťuji bolest, snad největší v mém dosavadním životě, že mi střízlivá úvaha velí, bych nepřijímal tu velikou poctu Vaší laskavé nabídky z obavy, že bych buď zklamal Vaši důvěru, neb zradil jiné své povinnosti.“ Mezi ty nadále patřily operace, přednášky a každodenní starost o bezproblémový chod jím založených ústavů.
Kde je mé bezvědomí
Jako obvykle přednášel Rudolf Jedlička i 18. října 1926, po těžkém ataku anginy pectoris. Jedličkův žák Jiří Diviš zachytil poslední dny profesora v Časopisu lékařů českých: „Ač pobledlý a znavený, zahájil přednášku o nádorech mozkových. Byla to poslední přednáška profesorova, dle úsudku lékařů jedna z nejkrásnějších, jež kdy proslovil. A jako by tušil, že naposledy stojí tváří v tvář svým posluchačům, mluvil profesor o celou hodinu déle, než bylo v programu.“
Vyčerpaný Jedlička se nechal převézt do harrachovské vily, kam za ním dorazili nejbližší. Jeho zdravotní stav se hodinu od hodiny zhoršoval, u jeho lůžka se střídali členové rodiny i kolegové z kliniky.
„Profesor je při plném vědomí, zná do podrobností svůj beznadějný stav a prosí, ba přikazuje, aby mu nebyla podávána kardiaka, aby se neprodlužovaly jeho útrapy, když vyhlídky na trvalé zlepšení - jak sám cítí - nejsou žádné,“ píše Diviš. Vyčerpaný Jedlička klidně a s rozmyslem hovořil s kolegy, probíral, co bude dál, až na klinice nebude. Profesor u toho kouřil a nutil i své přátele, aby se před ním nezdráhali si zapálit. Sužovaly ho záchvaty bolesti, od kterých mu pomáhaly jedině injekce morfia.
Když se mu kolegové obávali podat třetí dávku, přemluvil je a morfium si aplikoval sám se slovy: „Aby se nemohlo říct, že jste mi dali příliš mnoho.“ Když se kolem profesora shromáždili přítomní, Jedlička se se všemi rozloučil, připil „aby to dlouho netrvalo“ a dal zahrát Dvořákovu Humoresku. „Leč milosrdná smrt nepřicházela. Ještě dalších 24 hodin měl potrvati smrtelný zápas. K půlnoci stal se dech opět pravidelnějším a ráno se zdálo, že proti nočnímu takřka zoufalému stavu nastalo nepatrné zlepšení,“ píše Jedličkův žák.
„Když před půl osmou večer přijel profesor Pelnář, byl profesor zřejmě potěšen jeho návštěvou. V tu chvíli už bylo patrno, že minuty jeho života jsou sečteny. Naposled požádal o morfium, a když profesor Pelnář svolil, políbil mu ruku… Dal se přenésti z křesla do lůžka a stiskl nám všem naposled pravici. Zmocnil se ho neklid, děsivé představy jej asi pronásledovaly. 'Kde je to bezvědomí, jež jsem očekával?', zvolal. Krátký, ale krutý zápas se skončil o půl desáté. S úderem hlubokého tónu stojacích hodin vydechl profesor Jedlička naposledy.“
Rudolf Jedlička
* 20. 2. 1869 Lysá nad Labem + 26. 10. 1926 Harrachov
Po gymnáziu v Praze absolvoval medicínu (promoval 1895).
Po krátkém působení na Maixnerově interní klinice nastoupil na chirurgickou kliniku profesora Karla Maydla.
Světově proslul v kostní a břišní chirurgii. Prosadil rentgen jako diagnostický přístroj, zkoumal rentgenologii a radiologii také jako léčebný prostředek.
1987 - první vyšetření pomocí rentgenu
1905 - zakládá Spolek pro zkoumání a potírání zhoubných nádorů v Čechách
1913 - zakládá Ústav pro tělesně postižené děti na Vyšehradě
1914 - otevírá Pražské sanatorium s II. chirurgickou klinikou
1915 - otevírá Školu pro vojenské invalidy
1921 - jmenován řádným profesorem a přednostou II. chirurgické kliniky UK
Marie Frajtová, Instinkt