Vypadá to, že Čína obsadila velmocenskou pozici nejen ve výrobě levného textilu. Dokáže levně vyprodukovat i ohromné množství lidských orgánů, které jsou v bohatších zemích nedostatkovým zbožím.
Desetitisíce vězňů zřejmě slouží v tomto celostátním obchodě jako ŽIVÉ KONZERVY. Mezi nejžádanější „značky“ orgánů patří Fa-lun-kung, protože příznivci tohoto hnutí jsou mladí, zdraví a za mřížemi je jich dost. Nikoho netrápí, když prostě zmizí.
„Nečekejte, až se vám přitíží, přijeďte k nám co nejdříve a my vám najdeme vhodný orgán,“ hlásají webové stránky Čínského mezinárodního transplantačního centra nemocnice Čungšan v Šanghaji. „Naše centrum provede 300 transplantací ledvin, 100 transplantací jater ročně. Zaměřujeme se hlavně na cizince.“
Ceny mírné, obsluha vzorná. Čekací lhůty, které se v Evropě pohybují v měsících, jsou v Číně neuvěřitelně krátké, v průměru týdenní! Člověk se nestačí divit.
Ještě loni touhle dobou byl na webu kliniky ( http://en.zoukiishoku.com) k vidění i ceník transplantací jednotlivých orgánů. Ten však byl, zřejmě kvůli blížící se olympiádě, posléze stažen.
Ledvina přišla na 62 000 amerických dolarů, játra nebo srdce zhruba na dvojnásobek, rohovka stála třicet tisíc. No nekupte to.
ČEKEJTE, JSTE V POŘADÍ
Japonsko, Tchajwan, Indonésie, USA, to všechno jsou země, odkud se rekrutují potenciální příjemci. Poptávka v bohatších zemích je velká. Jen v Evropě čeká na zdravé srdce, játra či plíce skoro 40 tisíc pacientů a téměř třetina se nedočká.
Na nedostatek dobrovolných dárců ostatně nedávno upozornila fingovaná nizozemská reality show, kde mělo několik čekatelů soutěžit o ledvinu nevyléčitelně nemocné ženy.
V západních zemích není - jako v bývalém sovětském bloku - samozřejmostí, že jsou po smrti člověka jeho orgány automaticky použity k transplantaci.
Zatímco v zahraničí je nutný k provedení transplantace písemný souhlas dotyčného nebo jeho rodiny, u nás je tomu naopak: kdo není zapsán v registru, je po smrti automaticky považován za dárce.
Dobrá zpráva pro nemocné zní, že nesouhlasících Čechů je pouze šest set padesát. I kdyby ale použití orgánů zemřelého bylo automatické, situaci ve většině západních zemí to nevyřeší.
Zdravých lidí, kteří se zabijí při autonehodě a jejichž orgány zůstanou nepoškozeny, se nenajde v žádné společnosti mnoho.
ORGÁNOVÉ BAZARY
Vzhledem k velikosti nabídky a poptávky černý trh s orgány prosperuje čím dál lépe, mění se jen země původu „zboží“. Vyhlášené „orgánové bazary“, nejchudší indické a pákistánské provincie, kde už byl navíc obchod s orgány oficiálně zakázán, střídá Čína.
Podle zpráv nevládních organizací ovšem Čína pojala celou věc skutečně masově. Straničtí vůdcové pochopili, že hnojit pole mrtvými těly jako za časů Velkého kormidelníka Maa je nevýhodné, když lze jednotlivé orgány výhodně rozprodat.
Problém odběru orgánů z těl popravených vězňů poprvé zdokumentovala Amnesty International v roce 1993. O dva roky později už podle zdrojů této nevládní organizace pocházelo 90 procent veškerých orgánů určených v Číně k transplantaci z těl vězňů, vláda ovšem taková tvrzení rezolutně popírala.
Obrat nastal 14. listopadu 2006: Na konferenci chirurgů v jihočínském Kantonu potvrdil pro čínská média i náměstek ministra zdravotnictví Chuang Ťiefu, že „kromě malého počtu obětí dopravních nehod pochází většina orgánů z těl popravených vězňů“.
Dále Chuang dodal (uvádějí Asia News), že „orgány často pocházejí z nedobrovolných zdrojů a jsou za vysoké částky prodávány cizincům. Tajné obchody se musí zakázat.“
Náměstek zřejmě zapomněl, že oficiální zákaz obchodu s lidskými orgány platí v Číně už od července 2006. Zákaz měl být reakcí vlády na stížnosti mezinárodních organizací. Evidentně ale neměl valný praktický dopad.
Když letos v listopadu zatelefonoval belgický senátor Patrik Vankrunkelsven do dvou pekingských nemocnic a vydával se za zájemce o transplantaci, obě mu ochotně nabídly ledvinu za 50 tisíc eur.
Peking tedy v rámci vylepšení image před olympiádou vydal další oficiální nařízení: Od května smí provádět transplantace jen několik čínských nemocnic, jež k tomu dostaly zvláštní povolení.
Praktické dopady? Tak například transplantační centrum nemocnice Čungšan je opatrnější a nepřijímá hovory přes Skype.
CELOSTÁTNÍ BYZNYS
V Číně není obchod s lidskými orgány záležitostí zločinného podsvětí, je součástí vládní politiky. Jak uvádí studie Světové banky, čínský zdravotnický systém je na tom finančně velmi špatně a pro většinu nemocnic představují peníze z prodeje orgánů jediný pořádný příjem.
„Státní dotace nemocnicím nestačí ani na mzdy zaměstnanců,“ přiznává v jedné z publikovaných studií doktor Chu Wejmin. Odběr orgánů vězňům, kteří by byli stejně popraveni, tak nakonec připadá lékařům omluvitelný a nezbytný pro chod zařízení.
Hlavní podíl na transplantacích má ovšem armáda. Stejně jako zdravotnictví byla vypuštěna ze systému veřejných financí a v současné době funguje jako konglomerát soukromých podniků. Mnohé z transplantačních center a velkých nemocnic v Číně jsou vojenské instituce financované příjemci orgánů.
Například Hlavní vojenská nemocnice v Pekingu v roce 2004 na webu http://www.309yizhi.com/ prohlásila: “ Naše Centrum transplantací nám zajišťuje nejvyšší příjmy. Tento rok pravděpodobně dosáhne hrubý zisk 30 miliónů jüanů.“
Právě armáda má přístup do věznic a trestaneckých táborů a spolupracuje se soudy, takže je schopna zajistit si stálý přísun orgánů. V Číně je ročně oficiálně popraveno tři až pět tisíc vězňů, což je víc než v celém zbytku světa dohromady.
Přesto jsou odhady skutečného počtu popravených víc než dvojnásobné. I dítě školou povinné si spočítá, že když 90 procent orgánů pochází z vězňů a počet transplantací dosahuje za rok 20 tisíc, něco tu pořád hodně nesedí.
Dobrovolní dárci v Číně prakticky neexistují, orgány není možné dlouhodobě skladovat a dodací lhůty jsou jen několikadenní. Z celé rovnice vychází, že čínská transplantační centra musí mít v záloze velké množství živých lidských konzerv, které mohou během několika dnů použít.
FA-LUN-KUNG, ZÁRUKA KVALITY
Počty transplantací rapidně vzrostly po roce 1999. Není to náhoda. Tou dobou se strana rozhodla potlačit několikamiliónové náboženské hnutí Fa-lun-kung, které vnímala jako politickou hrozbu. Hnutí bylo oficiálně zakázáno a jeho příznivci hromadně zatýkáni.
Po pokojných demonstracích skončily desetitisíce zatčených ve vazbě a mnozí se z obavy před perzekucí celé rodiny rozhodli tajit svou identitu. Stali se z nich tím pádem bezejmenní vězni, kteří oficiálně neexistují, rodiny o nich nemají žádné zprávy, a tak nevadí, když zmizí ze světa.
Navíc jsou většinou mladí a zdraví, a tak se podle výpovědí samotných lékařů brzy příslušnost „dárce“ k Fa-lun-kungu stala jakýmsi certifikátem kvality orgánů. Stačí provést všem vhodným adeptům krevní testy a databáze potenciálních dárců je na světě.
Léky na ledviny a močové cesty
Přímo do vězení si je potom podle svědků chodí vybírat vojenští lékaři, jakmile mají pacienta, který čeká na transplantaci. Ne, skutečně se nejedná o špatný vtip, jak dokazuje zpráva bývalého kanadského státního tajemníka Davida Kilgura a obhájce lidských práv Davida Matase, zveřejněná v červnu 2006.
Padesátistránková práce, příznačně nazvaná „Krvavá sklizeň“ (na http: organharvestinvestigation.net/), popisuje systém fungování čínského zdravotnictví, perzekuci náboženského hnutí Fa-lun-kung, a především brutální praktiky při odběrech orgánů vytypovaným vězňům.
Její součástí jsou výpovědi vězňů, kteří byli propuštěni a podařilo se jim uprchnout z Číny, výpovědi klientů transplantačních center a přepisy telefonních hovorů najatých vyšetřovatelů přímo s lékaři. Informace potvrzují i dvě další nezávislé studie z loňského roku.
První z nich zpracoval Kirk Allison, náměstek programu lidských práv a lékařství na univerzitě v Minnesotě. Autorem druhé je viceprezident Evropského parlamentu Eduard McMillan-Scott, který se jako jediný dostal do Číny.
KRVAVÁ SKLIZEŇ
Telefonické vyšetřování, které je součástí Kilgurovy a Matasovy zprávy, se skládá z patnácti rozhovorů vedených čínsky hovořícími vyšetřovateli. Ti se vydávají za zájemce o orgány a oslovují přímo chirurgy čínských transplantačních center. Lékaři se svými zdroji zjevně nijak netají.
Takto odpovídá doktor Lu z nemocnice Mincu v Čuangské autonomní oblasti Kuang-si (22. května 2006): Vyšetřovatel: „Ty orgány od Fa-lun-kungu, co jste používali dřív, byly ze záchytných stanic, nebo z věznic?“
Dr. Lu: „Z věznic.“
Vyšetřovatel: „A bylo to od zdravých praktikujících Fa-lun-kungu?“
Dr. Lu: „Správně. Vybírali jsme ty dobré, protože zabezpečujeme kvalitu našich operací.“
Vyšetřovatel: „Jak starý je obvykle dodavatel orgánu?“
Dr. Lu: „Obvykle kolem třiceti.“
Vyšetřovatel: „Pak je jdete do vězení osobně vybírat?“
Dr. Lu: „Správně. Musíme je vybírat.“
Vyšetřovatel: „Ví ten člověk, že jeho orgán bude odebrán?“
Dr. Lu: „Proč se o to staráte? Tyhle věci by vás neměly zajímat. Oni mají své postupy Ne, neví.“
Navíc bývá orgán, aby byl co nejčerstvější, „dárci“ odebrán často ještě zaživa, pod vlivem anestetik. Zatímco se nový majitel ledviny, jater nebo srdce zotavuje po operaci, to, co zbude z vězně, skončí ve spalovně.
Vyšetřovatel volá do 1. fakultní nemocnice univerzity Ťiao-tchung v Si-anu a vydává se za zájemce o játra a ledvinu zároveň: „Je ta ledvina ze živého těla?“
Dr. Wang: „Ano. Máme také játra ze živého těla.“
Vyšetřovatel: „Jsou nějaké pracovní tábory, které vězní praktikující Fa-lun-kungu a pak jsou z jejich živých těl odebírány orgány?“
Dr. Wang: „Ano, ano. To, o co nám jde, je kvalita. Nestaráme se o zdroj. Teď jsou v Číně tisíce případů transplantací jater. Není možné, že kvůli tom, že unikly nějaké informace, všichni přestanou dělat transplantace orgánů.“
Pro zajímavost, tato dvojkombinace ledviny a jater ze živého vězně vyjde klienta zhruba na 180 tisíc dolarů.
VLČÍ MLHA
Celé to zní zrůdně a neuvěřitelně, ale zrovna čínský komunistický režim předčil v počtu obětí všechny ostatní dohromady, včetně nacismu a stalinismu. A tak není tento projev absolutní neúcty k lidskému životu zase tak překvapivý.
Překvapivá je spíš vlčí mlha, která postihla vyspělý svět, pokud jde o spolupráci s čínskou sítí transplantačních center. Farmaceutické společnosti vydělávají milióny dolarů na prodeji léčiv nezbytných pro potlačení imunity, bez nichž se žádná transplantace neobejde, a raději se na nic neptají.
Stejně tak zákony většiny zemí zakazují obchod s lidskými orgány, ale nijak nebrání svým občanům, aby podstupovali v zahraničí operace, u nichž je původ orgánů nejasný.
Některé země naopak na zdravotní výdaje tohoto typu ještě přispívají. Příjemci orgánů také raději nechtějí nic vědět, chtějí se především uzdravit.
Diskuse o tom, jak je strašné, že tolik lidí zemře kvůli příliš dlouhému čekání na náhradní orgán, jsou nyní v Evropě časté. Zarážející je přitom představa, že na náhradní orgány máme nějaký nárok. Jak může někdo klidně žít s ledvinou nebo srdcem pravděpodobně zavražděného člověka?
Liberální ekonomové navrhují legalizaci obchodu s lidskými orgány. To se vážně chtějí dočkat chvíle, kdy kromě triček Adihaš a tepláků Nake bude u nás v Čechách k dostání i ledvina Fa-lun-kung?
Lucie Tomanová, Reflex