Únorové číslo časopisu The New England Journal of Medicine o výsledcích otisklo zprávu, z níž vybíráme to nejpodstatnější.
Debatu vyvolaly spory týkající se lékařů a lékárníků, kteří odmítají vydat jak běžnou, tak léčebnou antikoncepci. V editorialech předních klinických časopisů pak zazněly i hlasy, že spor „představuje poslední náboženskou bitvu Ameriky“ a že kritiku zaslouží ti medicínští profesionálové, kteří pro sebe nárokují „neomezené právo na osobní nezávislost, přičemž mají monopolní kontrolu nad veřejným dobrem“ (Alta Charová). „Lékařovo svědomí má jen velmi malé místo v poskytování moderní medicínské péče,“ a „nejsou-li lidé připraveni poskytovat zákonem povolenou, účinnou a prospěšnou péči pacientům, protože odporuje jejich hodnotám, neměli by být lékaři“ (Julian Savulescu).
PRŮZKUM
Náhodně vybraný vzorek zahrnoval 1144 praktických lékařů všech specializací. Odpovídali na následující otázky: Požaduje-li pacient legální medicínskou proceduru, ale lékař má vůči ní námitky z náboženských nebo morálních důvodů, bylo by od něj etické, kdyby je pacientovi srozumitelně vylíčil? Je lékař povinen seznamovat pacienta s veškerými variantami řešení jeho situace, včetně informace o dostupnosti požadované procedury? Je lékař povinen odkázat pacienta na někoho, kdo žádné námitky vůči požadované proceduře nemá?
Přitom se také posuzoval stupeň religiozity a náboženská příslušnost dotazovaných. Vzorek byl doplněn o nevelký počet psychiatrů a lékařů, kteří pracují v několika dalších podoborech zabývajících se obzvláště smrtí a utrpením.
Kvůli ověření, zda jsou názory lékařů na jejich etické závazky spojeny s jejich názory na sporné klinické praktiky, byli účastníci průzkumu dotázáni, zda mají náboženské či morální výhrady vůči tišicím prostředkům (vedoucím k útlumu vědomí smrtelně nemocných pacientů), umělému přerušení těhotenství a předepisování antikoncepce mladistvým bez souhlasu rodičů. Přihlíželo se také k věku, pohlaví, etnické příslušnosti a bydlišti lékařů a zda pracují v akademických zdravotních centrech, nebo církevních institucích.
NEJDŮLEŽITĚJŠÍ VÝSLEDKY
Na základě výsledků lze odhadovat, že většina amerických lékařů je přesvědčena, že je morálně přípustné sdělit své osobní námitky pacientovi (63 %), že je lékařovou povinností pacienta plně informovat (86 %) a odkázat jej k někomu, kdo proti poskytnutí procedury nic nenamítá (71 %). U lékařů, již byli muži, věřící a měli osobní námitky vůči morálně sporným klinickým praktikám, byla menší pravděpodobnost odpovědi, že lékař musí odhalit veškeré informace nebo poslat pacienta někam, kde budou vstřícnější.
Čtrnáct procent pacientů, což představuje čtyřicet miliónů Američanů, tudíž může být léčeno doktory, kteří se nedomnívají, že jsou povinni pacientovi odhalit informace o dostupných terapiích, jež považují za sporné. Navíc 29 % pacientů, což představuje téměř sto miliónů Američanů, mohou ošetřovat lékaři, kteří si nemyslí, že jsou povinni odkázat pacienta k jinému terapeutovi. Přitom podíl lékařů s výhradami vůči určitým zákrokům je značný. Například 52 % mělo námitky vůči umělému přerušení těhotenství a 42 % si vyhrazovalo poskytování antikoncepce adolescentům bez svolení rodičů.
Soudy lékařů o jejich vlastních povinnostech jsou významně spjaty s jejich náboženskými charakteristikami, pohlavím a názory na morálně sporné klinické praktiky. Poskytovat vyčerpávající informaci a odkázat na jiného terapeuta jsou ochotny spíše ženy-lékařky, snad z toho důvodu, že mnoho sporných problémů medicíny, jako potrat, antikoncepce, asistovaná reprodukce, neporovnatelně více souvisí se sexuálním a reprodukčním zdravím žen.
LÉKAŘ VS. PACIENT
Výsledky průzkumu jsou důležité především pro pacienty. Ti nemusejí mít přímý přístup k informacím o zdroji a povaze lékařových morálních zásad, takže týkají-li se jich určité zákroky na poli sexuálního či reprodukčního zdraví a péče ve stavu ohrožení života, měli by se ptát svých doktorů předem, zda s nimi budou moci o těchto věcech svobodně diskutovat.
Průzkum ukazuje důležitost nalezení rovnováhy mezi lékařským paternalismem a autonomií pacientova rozhodování, což konstatují i některé studie lékařských etiků. Obě strany by měly setrvávat v rovnoprávném dialogu o vzájemně přijatelných řešeních, která nevyžadují od lékaře ani pacienta vážné narušení jejich osobních přesvědčení. Ač takový přístup od lékaře vyžaduje poskytnutí veškerých informací, jež jsou pro pacientovo rozhodnutí relevantní, přece jen od něj nežádá, aby byl hodnotově neutrální. Spíš mu dovoluje bez přídechu morálního vydírání vysvětlit důvody jeho námitek vůči požadované proceduře.
(red), Reflex
