Lékař dobrodruhem v kazašské stepi

10. 1. 2007 16:15
přidejte názor
Autor: Redakce
Stanislav Masný, praktický lékař ze šumavské Sušice, vzpomíná na období strávené na Ukrajině, v Rusku a Kazachstánu jako na dobu, která mu změnila jeho další život. Před šesti lety pracoval v Kazachstánu jako lékař na místní poliklinice a jako záchranář v doslova stepních podmínkách. Rozhovor s lékařem najdete v článku...


Stanislav Masný, praktický lékař ze šumavské Sušice, vzpomíná na období strávené na Ukrajině, v Rusku a Kazachstánu jako na dobu, která mu změnila jeho další život.

Před šesti lety pracoval v Kazachstánu jako lékař na místní poliklinice a jako záchranář v doslova stepních podmínkách.

Stál u zrodu polikliniky Ambulanc, která slouží zaměstnancům česko-kazašské těžařské společnosti ve městě Aksaj ležící v oblasti bohatých nalezišť zemního plynu.

Ambulanc představuje jakýsi ostrůvek moderní lékařské péče uprostřed podmínek na úrovni třetího světa.

Naučil se tu úplně jiné medicíně, než kterou znal dosud a seznámil se se svou současnou ženou.

Lékaři, kteří se rozhodnou pracovat na čas v cizině, odcházejí většinou na Západ. Vy jste se vydal opačným směrem, do Ruska? Proč?

Vyzkoušel jsem si cesty Ukrajinou, Ruskem a Kazachstánem, absolvoval jsem to i s přívěsem a bylo to ohromně zajímavé, trochu dobrodružné, ale pěkné. Práce byla docela dobře placená, ale lepší peníze bych si jako lékař vydělal asi v západních státech, navíc bych pracoval v lepších podmínkách. Já jsem však spíš dobrodruh. Mně by spíše lákala práce na ambasádě v Moskvě.

A proč jste se vydal právě do těchto oblastí? Měl jste tam nějaké kořeny, vazby?

Aksajskou lokalitu znal hlavně můj kolega, takže když se dozvěděl, že firma Ambulanc koupila středisko v Aksaji,hned tuto firmu kontaktoval a přihlásil nás oba. Jako první jsem v červnu 1999 odjel já a v srpnu dorazil i kolega. První mise byla tříměsíční. Po měsíci jsme se vrátili zpět a zůstali přes Vánoce 2000.

O práci českého lékaře v Kazachstánu informovaly Zdravotnictví a medicína loni, díky svědectví českého chirurga Martina Ondráška. Ten přijel do Aksaje pracovat pro Ambulanc až po vás, vrátil se odtud zhruba před rokem (– viz Jak se žije lékaři v Kazachstánu) Liší se nějak jeho zkušenosti s tím, co jste zažil vy? V čem jsou například jiné?

Zkušenosti doktora Ondráška vycházejí již z podmínek, které jsme připravili my. Do práce jsme už zapojili i místní lékaře, středisko se rozšířilo, byla provedena nástavba a dovybavení, takže podmínky zcela odlišné…

Jak tedy konkrétně vypadala vaše spolupráce s poliklinikou Ambulanc v Aksaji?

Organizace Ambulanc se teprve rozjížděla, spolu s ředitelkou jsme uzavírali smlouvy s jednotlivými těžařskými firmami. Firma platila finanční paušál za pracovníka a den. Naší povinností bylo zajištění 24 hodinové služby a poskytnutí veškeré zdravotní péče zaměstnancům těžařských společností. Za zdravotní úkony nezahrnuté ve smlouvě se platilo hotově. Místní nás chodili ze začátku pouze okukovat a zkoušet, jako to vlastně bude. Ošetření také platili hotově. V tom období pracovalo ve středisku pouze české osazenstvo, tehdy přitom bylo v dělnickém městečku ještě asi 80 Čechů a Slováků, kteří zajišťovali provoz celého „gorodku“. Záchrannou službu jsme vlastně tvořili vlastně jen my, spolupráce s místní záchrankou vůbec nefungovala, protože jejich „skoraja“ byl řidič, lékař s téměř prázdnou brašnou. K dispozici měli sanitku UAZ a dojezdové časy asi dvě hodiny.

Zajišťovali jste několik transportů těžkých úrazů zahraničních pracovníků do jejich rodné země. Co všechno musí lékař při takové operaci zvládnout?

V průběhu pobytu jsme řešili těžký úraz maďarského dělníka, který se zranil na nalezišti. Prováděli jsme transport se zajištěním životních funkcí naši rychlou sanitkou do 150 km vzdáleného města Uralsk, kde byla na jejich poměry dobře zajištěná nemocnice. Čekal nás připravený operační tým, ale ve dveřích operačního sálu pacient po KPR zemřel na rozsáhlé vnitřní zranění a krvácení. Po jeho smrti nás čekal nejtěžší úkol - doprava těla do jeho vlasti. Museli jsme zajistit pitvu a povolení k ní (bez potvrzení patologa totiž není možný transport), nechat v dílně zhotovit zinkovou rakev a dřevený obal, pod dohledem celníků tělo zapečetit a transportovat na 800 km vzdálené letiště. Autem v létě to nešlo, protože cesta byla v dezolátním stavu. Najali jsme malé letadlo od parašutistů - takzvaný kukuruznik, což je dřevená kostra obalená plátnem letící ve výšce několik metrů nad kukuřicí. Po doletu bylo tělo přeloženo do normálního letadla a zajištěn doprovod až do Budapešti.

Další náročný úkol nás čekal při nehodě anglického kamionu na ruském území, vzdáleného od našeho stanoviště asi 260 km. Řidič čekal v kabině osm hodin a odmítal se nechat ošetřit ruskou zdravotnickou službou. Pro podezření na zlomeninu páteře byl odvezen do nejbližšího ruského špitálu. Místní lidé však tohoto řidiče obviňovali ze smrti řidiče protijedoucího vozidla a chystali se na lynč. Po krátkém ošetření jsme ho pod právní ochranou „ukradli“ pomocí vrtulníku a dovezli na vzdálené letiště, kde mělo přistát letadlo anglické pojišťovny. To na základě časového posunu a dlouhodobého jednání mělo přistát až za 12 hodin. Řidiče jsme ve vakuové matraci odvezli opatrně k nám na základnu, umyli, doplnili RTG, připravili zprávu, nakrmili a opět odvezli na výše zmiňované letiště. Pak už se jen čekalo na přílet letadla.

O této akci se prý pochvalně zmiňovaly anglické noviny…

V anglických novinách psali, že jsme v podmínkách kazašské stepi zajistili maximální péči na profesionální úrovni a zachránili život. Jenom zajištění vrtulníku v daných podmínkách byl hororový příběh. Kdyby mi někdo řekl, že pro akce spojené se záchranou lidského života je nutno získat takové množství povolení, těžko bych uvěřil. Podobně složité tomu bylo například, když jsem zajišťoval doprovod pacienta se závažnou poruchou srdečního rytmu do Milána přes Frankfurt. V kufru jsem měl nutné léky a malý defibrilátor, všude jsem byl prověřován, zda to není bomba a pacienta jsem doslova držel pořád za ruku a měřil mu tlak a puls. Nejdřív čtyřhodinový let do AlmaAty a potom šestihodinový let do Frankfurtu a dále do Milána.

Práce lékaře v Kazachstánu mě zkrátka naučila, že životy se musí a dají zachraňovat i s minimální výbavou. Naučil jsem se neohlížet se na čas a podmínky a vždy udělat maximum pro záchranu pacienta.

Pracoval jste nejen jako záchranář v terénu, ale také jste sloužil na pohotovostech. Tamní pacienti si prý narozdíl od těch českých zneužívat pohotovost nedovolí..

To je pravda. Zatímco tady v České republice není problém přijít k lékaři či na pohotovost s každou hloupostí, v Kazachstánu tento problém neznají. Za všechno se tam platí. Na naše poměry nepříliš vysoké částky, ale na jejich poměry jsou to velké peníze. V období, kdy jsem v Kazachstánu pracoval, byl průměrný příjem asi 40-50 USD a pokud někdo pracoval u zahraniční firmy, 100-150 USD za měsíc.

Lékaři, kteří pracovali pro Ambulanc prý pociťovali určitou izolaci a osamocenost. Doktor Ondráček vyprávěl, že Ambulanc se nacházela za dva a půl metru vysokou zdí s ostnatým drátem, aby ochránila těžařskou společnost a její okolí před jinak divokými poměry v Kazachstánu. Pociťoval jste tuto izolaci i vy?

Izolaci uprostřed „jiného světa“ pociťoval asi každý. Poté, co jsem se seznámil se svojí současnou ženou se však okruh mých známých rozšířil. Všude nás zvali do domácností, rádi uhostili. Nesetkal jsem se s nevraživostí a zlobou. Od počátku výstavby v dané lokalitě vznikaly přátelství a pozdější manželství mezí místními ženami a českými a slovenskými dělníky a později i zahraničními pracovníky. Za dobu mého působení jsem znal asi pět párů a dvě dvojice, které se odstěhovaly do Česka, jsou pořád našimi dobrými přáteli.

Celé vyprávění lékaře o cestách po zemích bývalé SSSR a fotografii autora článku najdete v připravovaném čísle tištěných Zdravotnictví a medicína

Iva Bezděková, www.Zdravi.Euro.cz

  • Žádné názory
  • Našli jste v článku chybu?