* O pivu se říká, že je to nejzdravější nápoj. Setkala jsem se s názorem, že pivo je „nápoj plný vitaminů“, lze jej údajně srovnávat s iontovými nápoji. Doporučil byste jako lékař svým pacientům pití piva?
Proti pivu nelze téměř nic namítat, protože je to nápoj přírodní, z převařené vody, má asi 2000 vesměs přírodních složek, obsahuje vitaminy, antioxidanty, zbytkové látky typu lignin a další. Pivo tedy zdravotně škodit nemůže, naopak, jako hydratační nápoj je vynikající, iontově vyvážený. Diskutabilní je ovšem jeho obsah alkoholu. Avšak z posledních výzkumných prací vyplývá, že malé množství alkoholu neškodí, dokonce zdraví prospívá. Závěry výzkumu prokázaly, že abstinenti mají (a dříve) více infarktů, více mozkových příhod než mírní pijáci. Ovšem je to otázka dávky, protože silní pijáci mají těchto komplikací více než mírní pijáci i než abstinenti. Ideální dávka alkoholu odpovídá přibližně dvěma deseti- až dvanáctistupňovým pivům u muže, u ženy jsou to přibližně dvě malá piva. Pacientům bych tedy doporučil mírné pití piva, s malou dávku alkoholu, jako prevenci sklerózy a cévních komplikací.
Podstatné je ovšem dodržet dávku, nepřekračovat ji, protože pak alkohol škodí. V Americe existuje dokonce psychologický výzkum u starých žen žijících v domově důchodců, který srovnával dámy, které byly abstinentky, a ty, které si rády vypily svůj malý drink. Z výsledků tohoto výzkumu vyplynulo, že dámy, které lehce pily, na tom byly mentálně lépe, úbytek mentálních funkcí byl pomalejší. Opět se tedy potvrzuje, že podstatná je mírná dávka.
* Někteří lidé užívají na mnohé zdravotní problémy například slivovici, a to vnitřně i zevně. Co si myslíte o těchto „léčebných“ prostředcích na bázi alkoholu?
Zevní použití slivovice je asi neškodné. Jedině že by se jednalo o alergii na nějaké látky, které jsou v ní obsažené. Alergii ovšem ve výjimečných případech nelze vyloučit. Ale pro vnitřní použití platí již zmiňovaná základní podmínka - nepřekročit dávku. To znamená spočítat si, kolik gramů alkoholu ve slivovici je, a dávku nepřekročit. Je možné léčit se ranní slivovicí, ale v žádném případě ne množstvím například jedno deci a rozhodně ne vícekrát denně.
* Ve svojí knize Tělo a duše ve zdraví a nemoci zdůrazňujete důležitost komunikace a navázání kontaktu s pacientem. Jistě jsou rozdíly mezi různými zdravotnickými obory. Často se však setkáváme s tím, že lékaři neposkytují pacientům dostatečné množství informací. Myslíte si, že například sestry mohou tento stav nějak změnit?
Jaká je úroveň komunikace a poskytování informací, vždy záleží na lidech. Pacient musí být plně a dobře informován a je na lékaři, aby mu informace poskytl. Ovšem sestra jako nejbližší spolupracovník lékaře může tuto jeho roli, na základě vzájemné dohody, do značné míry suplovat.
Já, jako internista, vyšetřuji a léčím pacienta v bdělém stavu. Musím s ním tedy komunikovat, a tím získat jeho důvěru. Chirurg je na tom hůře, na sále s pacientem komunikovat nemůže, ale sluší se, aby operatér před operací pacientovi vysvětlil, jaký zákrok podstupuje. Pacient lépe zvládá hospitalizaci i samotný výkon, pokud ví, co jej čeká a kdo jej operuje. Po zákroku by měl lékař přijít k pacientovi a sdělit mu, jak výkon dopadl a co bude následovat.
Nejméně komunikují zdravotníci s pacientem na intenzivní péči nebo u rychlé zdravotnické pomoci. V případě úrazu, nehody či akutního stavu je potřeba na prvním místě zajistit životní funkce člověka a v takové situaci jde komunikace stranou. Ale samozřejmě pokud pacient vnímá, je vždy lepší s ním komunikovat, popsat mu, co se bude dít, a uklidňovat jej.
* Jak by podle vašeho názoru měl vypadat vztah lékaře a sestry a co pro vás osobně sestry znamenají?
Pro mne je sestra naprosto nenahraditelný a nezastupitelný spolupracovník. Je důležité, abychom spolu dobře vycházeli, a to je možné jedině tehdy, pokud spolu budeme komunikovat a navážeme vztah důvěry. Dobré vztahy přispívají k lepší spolupráci. Já jsem se vždy věnoval interní medicíně, kde je velmi důležitá komunikace mezi lékařem a pacientem. Stejně tak důležitá je i mezi lékařem a sestrou, a to ve všech oborech medicíny. Vezměte si například situaci na operačním sále. Je nezbytné, aby spolu lékař a sestra dobře vycházeli, protože se při operačním zákroku vzájemně potřebují, je nezbytná jejich součinnost. Někdy se však stává, že se lékaři a sestry cítí být konkurenty, a pak je komunikace mezi nimi poněkud komplikovaná. V době, kdy jsem vedl interní lůžkové oddělení, jsem pozoroval různé nesoulady mezi lékaři a sestrami. Lékaři byli kritičtí k sestrám, sestry k lékařům. A tehdy jsem si vypracoval metodu, jak vztahy vylepšit.
Vyzval jsem lékaře, aby mne informovali o problémech, které mají se sestrami, a požádal jsem staniční sestru, aby totéž zjišťovala u sester. Každý den po ranní vizitě následoval obřad „společné pití kávy vedoucího lékaře se staniční sestrou“, při kterém jsme probrali, jaké problémy mají sestry a lékaři. Po vzájemné poradě pak staniční sestra zajistila „pořádek“ v kolektivu sester a já v kolektivu lékařů. Tímto jsme předešli různým nepříjemným výpadům a vzájemnému osočování a celý zdravotnický tým společně dobře spolupracoval právě proto, že se problémy tlumily přes vedení. Takže já bych doporučoval společné pití kávy vedoucích lékařů a vedoucích sester, kde se projedná vše potřebné a vytvoří se plán dalšího postupu.
* V knize Tělo a duše ve zdraví a nemoci píšete: „Sestra, která je školena k tomu, aby se nebála lidské ubohosti a špíny a rozumně se jim postavila, se může stát ženou vskutku do nepohody.“ Sestry se s nemocemi, bolestí a trápeními setkávají častěji než ostatní ženy. Souvisí to s faktem, že zdravotní a sociální péče je institucionalizovanější než dříve, takže se lidé s nemocemi a trápením svých blízkých tak často a intenzivně nesetkávají. Není u sester tedy naopak zvýšené riziko, že je tyto zážitky spíše otupí, než zocelí?
Tato věta je uvedena v kapitole, kterou jsem nazval „Chvála zdravotnictví“, a vyjadřuji v ní vlastně totéž, co v předchozí otázce, tedy co si myslím o sestrách a co pro mne znamenají. Sester si vážím a považuji je, vzhledem k erudici, za ženy dokonce kvalitnější než ženy nezdravotnice. Respektive potenciálně kvalitnější. Některé sestry zatvrdnou a otupí, ale všechny mají šanci být kvalitnější. Záleží na nich samotných, jak té šance využijí, jestli jsou cynické, anebo jsou-li to ženy, které budou díky těmto zkušenostem kvalitnější a hlubší. Některé ty dokonale upravené slečny, které nikdy neviděly lidskou bídu ani u blízkých lidí, natož u cizích, se mohou například štítit lidského těla, pokud by měly přiložit pomocnou ruku. Pro zdravotníky je to však něco běžného. Mají větší šanci být kvalitnější, protože o těchto situacích, o tom, co zažívají a vidí, musejí přemýšlet. Ti, kteří se do takových situací nedostávají, protože staří a nemocní lidé jsou „uklizeni“ do ústavů a zdravotnických zařízení, o tom přemýšlet nemusejí. Já věřím tomu, že sestra se může stát ženou do nepohody, a sester si vážím.
* Jak se jako lékař stavíte k alternativním metodám a alternativní medicíně?
Alternativní medicínu rozhodně paušálně neodsuzuji, protože to je, jak se říká, široké pole, na kterém rostou nejrůznější květy. Některé jedovaté, některé možná i léčivé. U alternativní medicíny je problém v tom, že její výsledky nejsou ověřeny stejným způsobem jako výsledky léků vyráběných farmaceutickými firmami, tj. dvojitým slepým pokusem. Alternativní medicína funguje na principu „jedné paní ze sousedství to pomohlo“, přičemž jde o jednotlivé případy, které nic nedokládají. Zejména když víme, jak velice silný může být placebový efekt. U řady alternativních metod nevíme, co je účinek dané konkrétní metody, a co je placebový efekt.
* Pokud by vám tedy pacient řekl, že chce navštívit léčitele nebo že využívá nějaké metody alternativní medicíny, jak byste se zachoval?
Já se s tím při své běžné praxi nesetkávám, protože pacient, který ke mně má důvěru, zůstane v mé péči. Myslím si, že k alternativním léčitelům chodí pacienti nespokojení s lékařskou medicínou. Moji pacienti u mne v naprosté většině případů zůstávají, a ti, kteří se mi ztratí, možná byli nespokojení a šli k léčiteli. S tím, že by se mi pacient svěřil, že vedle mé léčby chce chodit ještě k léčiteli, jsem se setkal pouze na lůžkovém plicním oddělení, kde byli mnozí pacienti s bronchogenním karcinomem. Pacientům ani jejich rodinám jsem netajil, že naše léčebné možnosti jsou omezené.
Pokud se bronchogenní karcinom neoperuje v časném stadiu, s jistotou se vyléčit nedá. Onemocnění lze pouze zpomalit, protože tento nádor patří mezi hůře léčitelné. Stávalo se, že za mnou přicházeli pacienti nebo jejich rodinní příslušníci s otázkou, jestli bych neměl nic proti tomu, kdyby ještě zkusili alternativní metodu nebo dietu, léčitele… až po čarodějnice. Nezakazoval jsem jim to. Jen jsem je upozornil, aby si od léčitele nenechali zakázat naše metody. Aby „nepouštěli vrabce z hrsti kvůli holubovi na střeše“. Ovšem o žádném vyléčení bronchogenního karcinomu alternativní metodou nevím. S jistotou ale vím, že všichni ti pacienti - a byly jich desítky, možná i stovky -, kteří se kromě lékařské medicíny léčili i alternativními metodami, stejně zemřeli.
* V průběhu své lékařské praxe jste se setkával s mnoha pacienty, kteří trpěli nevyléčitelnou nemocí. Jak se jako člověk věřící v Boha stavíte k eutanazii u takto nemocných?
Důvodem k eutanazii, podle zákona v zemích, kde je povolena, je neztišitelné utrpení. Já neznám neztišitelné utrpení. Speciálně bolest dovede současná medicína účinně tišit. Léčba bolesti je samostatný medicínský obor, pacientům jsou k dispozici poradny pro léčbu bolesti. Pokud tedy pacient žádá eutanazii z důvodu nesnesitelných bolestí, je špatně léčen. Tento stav se nedá vyřešit tím, že způsobíme smrt pacientovi, ale měli bychom „zabít“ jeho ošetřujícího lékaře. Mezi další stavy, které znepříjemňují nemocnému život, patří například dušnost nebo nauzea a i tyto se dají tlumit. Naprostá většina tělesných potíží je léčitelná paliativní medicínou. A jestliže vím, že pacient za poměrně krátký čas zemře, tak to není důvod k ukrácení života, když mu můžeme jeho poslední dny pomocí paliativní léčby zpříjemnit. Já nejsem pro eutanazii, ale pro eubiosii. Předpona eu znamená příjemný, libý. Ale ne příjemná a libá smrt, ale příjemný a libý život až do konce, tedy s pomocí všech možností paliativní medicíny.
* Lékařem jste již mnoho let (celkem 44 let; pozn. red.) a po celý život jste byl také aktivní v církvi. Komplikovalo vám to někdy profesní dráhu, mám na mysli zejména za totality?
Nevím, co komplikovalo můj profesní život více. Jestli to, že se vědělo o mých aktivitách v církvi, nebo fakt, že jsem již za studia odmítl členství v KSČ. Bývalému režimu jsem nebyl sympatický, hledání pracovního místa bylo obtížné a mnohokrát jsem zaměstnání musel měnit. V rámci široké interní medicíny jsem vystřídal mnoho různých oborů a zpětně musím říci, že nakonec považuji za svou výhodu, že jsem se celý život nespecializoval na jeden úzký obor. Sice jsem se nestal velkým specialistou, ale výhodou je, že o medicíně vím mnoho z různých směrů. Působil jsem například jako lázeňský lékař, závodní lékař pražských vysokoškoláků a v mnoha dalších odvětvích.
* Po sametové revoluci jste se věnoval také politice. Byl jste u zrodu Křesťanskodemokratické strany. Proč jste v politice nezůstal?
Po revoluci se v Občanském fóru začaly formovat zárodky různých stran, jakési sekce Občanského fóra. A mezi nimi i zárodek Křesťanskodemokratické strany. Idea byla tehdy taková, že po čtyřiceti letech socialistických experimentů by u nás měla být slušná pravicová stranu, něco jako CDU v Německu. Zdálo se nám nezbytné, aby tato strana byla ekumenická. Proto byl předsedou Václav Benda a prvním místopředsedou jsem byl já. Strana měla ustavující sjezd a my jsme byli řádně zvoleni. Ale přibližně za dva až tři měsíce jsem na svou funkci rezignoval pro funkce v Českobratrské církvi evangelické, do kterých jsem byl v té době také zvolen, nejprve v seniorátu a záhy v celé církvi. Rozhodl jsem se, že se nebudu věnovat obojímu. Brzy se však ukázalo, že křesťanská strana není pro Čechy přitažlivá a Křesťanskodemokratická strana, ač dobře míněná, zanikla. Menší část jejích členů přešla do KDU-ČSL a větší část do ODS.
* Další z vašich aktivit je cestování. Kromě jiných cest jste také šel pouť svatého Jakuba do španělského Santiaga de Compostela. Někteří lidé, kteří tuto pouť absolvovali, říkají, že se na ní setkali s Bohem, jiní mluví o setkání s ďáblem… Co přinesla tato cesta vám?
Pouť do Santiaga jsem absolvoval v šesti etapách, za šest dovolených jsem tam došel, každou dovolenou jsem šel kousek. Tam, kde jsem jeden rok skončil, jsem následující rok navázal. Právě jako lékař jsem si nemohl dovolit delší dovolenou, abych cestu absolvoval najednou. Jsem přesvědčen, že na této poutní cestě není nic magického. Mé evangelické vychování nepřipouští, aby se tam člověk setkával s nějakými mimořádnými duchovními jevy vázanými na tuto cestu, takže já jsem se tam s ničím takovým nesetkal. Myslím si, že s Bohem i s ďáblem se setkáváme ve svém každodenním životě, zcela všedním. Žijeme ve světě, ve kterém je dobro i zlo. My křesťané věříme, že svět je Boží, že dobro převládá a nakonec zvítězí. Ale zatím jdeme po cestě, která je úzká, a musíme se rozhodovat každou chvilku, který krok je správný. Cesta do Santiaga není nijak zvláštní.
Je však příležitostí něco najít. Najít sebe. A proto tam různí lidé nacházejí různé věci. Na té cestě se člověk potýká se svým vnitřním naladěním. Pokud jde dlouho dopředu, a nemusí to být do Santiaga, když neví, kde bude příští noc spát, zúží své každodenní starosti na ty základní, jako jsou jíst, spát, jít dopředu, a má hodně času k přemýšlení. Na cestě může člověk více poznat sebe, může o sobě něco objevit. Náš svět je Boží a cesta do Santiaga není o nic svatější nebo o nic ďábelštější než jiná. Mě tato cesta změnila, i když to nedovedu dobře popsat slovy. Přemýšlím trochu jinak, někam jsem se posunul. Mimo jiné také proto, že žádná dovolená pro mě není pořádná, když se nejde dopředu. Po cestě do Santiaga jsem šel také do Říma přes Assisi. Nyní například obcházím po etapách naši republiku po hranicích.