V běžném Evropanovi budí hrůzu. Kdo ji ale překoná, chce se vracet - zase a zase. Taková je podle mnoha svědectví Afrika. Podmanivý kontinent, který stále jako by nepatřil do moderního spojujícího se světa plného vědy a techniky, nadbytku jídla a všezahrnující zdravotní péče. Jedním z očarovaných je i český lékař Marcel Drlík, který v divočině středoafrického buše dva roky pracoval. Toto jsou zážitky filmařů, kteří jej přijeli navštívit.
Bara-mo
Nejistě se vzdaluji od porouchaného džípu. Chci zkusit, jaké to je být sám uprostřed Afriky. Místní, tábořící na okraji silnice před svými boudami z prken a plechů, mě sledují bezvýrazným pohledem. Všímám si prachu na jejich často zraněných a bosých nohou. Na otevřené rány jim sedají mouchy. Některé boudy se zdají být ohořelé a mnohé se bortí na všechny strany. Často jde zároveň o jakési kiosky, kde si můžete koupit cigarety, baterky a nějaké nápoje - pokud k tomu máte odvahu. Několik stolů a lavic mění jeden z domů v hospodu. Maso na roštu či malé, mumiím podobné, rybí pečínky však v nás, právě přicestovavších a vykulených Evropanech, chuť k jídlu nevzbuzují. Když kráčíte kolem, zvednou se z jejich těl tisíce much.
Přemýšlím, jak daleko se mohu odvážit od přátel a od auta. „Hlavně tady nevytahujte fotoaparát!“ znějí mi stále v uších varování, kterými mě a kameramana Láďu Rataje před několika hodinami přivítal na letišti v Bangui doktor Marcel Drlík. „A sami nechoďte ani příliš daleko. Policajti nebo vojáci si klidně vymyslí, že jste fotili vládní či vojenskou budovu - a bez tučného úplatku se vězení nevyhnete.“ Nemáme důvod svého průvodce neposlechnout - koneckonců je to právě on, za kým jsme do této divoké země přijeli. Doktor Marcel, jak ho tu často oslovují, pracuje jako lékař bez nároku na mzdu v nemocnici, vzdálené asi pět set kilometrů severně od Bangui. Takže máme před sebou ještě pořádný kus cesty.
Zastavili jsme proto, že nám z chladiče začala unikat voda. Bedna s nářadím u jedné z chatrčí svědčí o neuvěřitelném faktu, že i v této díře je autoservis. U dveří, zaházený různým harampádím, stojí dokonce autogen. Středoafričtí mechanici nakonec po temperamentní poradě nad vymontovaným chladičem několik drobných prasklinek provizorně zalepují hmotou připomínající hustou barvu nebo asfalt. Stojí nás to 6000 středoafrických franků (294 Kč) a můžeme pokračovat.
Po třech stech kilometrech asfaltka končí. Dál už jsou v celé zemi jen prašné cesty, zničené přívaly vody a těžkými kamiony. Nicméně čím dál jsme od výdobytků civilizace, tím se můžeme cítit bezpečněji. Vesnice s domky z tradičních materiálů - sušených cihel z okolní hlíny a rákosu - vypadají přívětivě. A také lidé jsou přátelštější. Od domorodců se učíme první slova v nejrozšířenějším domorodém jazyce sango. Zdravím tě - bara-mo, moje vesnice - kodro ti mbi. Ale čas kvapí a před námi je stále asi čtyři sta padesát kilometrů cesty divokou savanou. Domorodý řidič žene džíp jako kometu. Připomíná ji i desítky metrů dlouhý prašný ohon zvedající se za vozidlem. Místy se po hrbolaté prašné cestě řítíme až devadesátikilometrovou rychlostí. Večer je však rychlejší: pověstný kotouč afrického slunce zapadá za „kota keke ti ngonda“ - velkým pralesním stromem. Zastavujeme a užíváme si Afriky. Silnici za námi přebíhá několik opic.
Do Bozoumu, na misii bosých karmelitánů, jejichž prostřednictvím se absolvent Karlovy univerzity Marcel Drlík (32) dostal do Středoafrické republiky, přijíždíme hluboko po dvaadvacáté hodině. Velké nádvoří, kostel, bungalov s verandou a provozní budovy. A za hranicí svitu slabých žárovek na proud z naftového agregátu tma plná strašidelných zvuků savany. Na příštích čtrnáct dnů tady bude náš domov.
Já jsem Marcel, ty jsi Marcel
Krátce po svítání se vydáváme za doktorem Drlíkem do nemocnice. Prašné ulice lemují hliněné chýše. Zřetelná chudoba tu však na rozdíl od hlavního města nepůsobí tak depresivně. Chybí vrstvy odpadků, špína a snaha vylepšit domky rezavými plechy, zbytky lepenky a plachet jako v Bangui. Není to prostě slum. Jsme v přírodě. Střechy, pokryté svazky dlouhé trávy, vyvolávají romantickou atmosféru.
Na mírném svahu s mohutnými stromy stojí nízké, velmi skromně vybavené budovy jednotlivých oddělení státní bozoumské nemocnice, podporované karmelitány. Rentgen a řadu chirurgických nástrojů pro nemocnici s pomocí zahraničních sponzorů sehnal až doktor Drlík. Prostředí nemocnice však připomíná spíš tábořiště. U každého stromu, pod každou stříškou i u zdí sedí kolem ohňů barevně oblečení Středoafričané. Matky kojí děti, drhnou nádobí, vaří anebo jen tak leží a odpočívají. Nemocnice si totiž nemůže dovolit pacienty živit. Rodiny nemocných se tedy přestěhovaly do areálu nemocnice a pacientům připravují jídlo, perou prádlo a povzbuzují je. Mezi tábořícími rodinami se toulají kozy a prasata. Domácí zvířata přiběhla z vesnice, která nemocnici vlastně obklopuje.
Chirurgie je jednoduchá jednopodlažní stavba na dvoumetrové betonové podezdívce, aby se podlahou neprokousali termiti. Pokoje pacientů jsou vybavené kovovými postelemi. Povlečení si musí přinést každý sám. Před operačním sálem už čeká mladá žena s oboustrannou kýlou. V nemocnici lze operovat pouze s místním znecitlivěním - není zde totiž anesteziologický přístroj. Vidíme, jak se rty pacientky při operaci občas zachvějí. Jeden z domorodých asistentů doktora Marcela ji drží za ruku a hladí po vlasech. Po operaci žena vstává a odchází s pomocí medika domů. Doktor Marcel usedá ke stolu a zapisuje svou už dvoustou čtyřicátou pátou operaci. „Tady nemůžete být specialista,“ usměje se. „Tady prostě musíte zvládnout všechno. Ale abych řekl pravdu, nejraději mám císařské řezy, protože to je vidět hned výsledek - zdravé novorozeně.“
Až později se dovídáme, že v Bozoumu a jeho okolí pobíhá spousta Marcelů. Šťastné maminky totiž pojmenovávají své děti po doktoru Marcelovi. Na tomhle konci Středoafrické republiky stačí říct „doktor Marcel“ a černošské tváře se rozzáří. Milují ho tu vlastně všichni.
Kouzelník? No a co
Jedeme s doktorem Marcelem na vyjížďku a při vjezdu do jedné z malých vesniček uprostřed buše nás obklopuje houf nadšených dětí. Před malými chýšemi z červených sušených cihel vaří ženy na otevřených ohništích skromnou večeři. V kotlících bublá voda s „knedlíky“ z manioku. Maso bývá jen výjimečně, nám ale chystají vařeného kohouta a k tomu kouli z rozemletého kořene manioku. Když pak po večeři v družné zábavě předvádí doktor Drlík vesničanům drobná kouzla - manipulace se sirkami, míčkem či kartami - domorodci jen pokyvují hlavou: „No a co, tak jste kouzelník.“ Kouzla tady patří k běžnému životu jako slunce a vítr. Tihle přátelští a moudří Středoafričané se ale jako švihnutím proutku mohou proměnit v zaryté nepřátele volající po krvi a lynči. Důvod může být banální - například kolize s chodcem na cestě. Podle místních pravidel může za každou nehodu řidič a Středoafričané jsou schopni si to s ním vyřídit opravdu pořádným výpraskem. Když šofér někoho zabije, tak i jemu při účtování velmi reálně hrozí smrt. „Jednomu z misionářů se stalo, že mu pod kola vběhlo zbrklé dítě,“ vypráví otec Anastásio. „Misionář však neztratil duchapřítomnost, dítě bleskově naložil, odvezl do nemocnice a pak na několik let musel zmizet na opačný konec Středoafrické republiky.“
Doktor Drlík nemusel naštěstí nic podobného řešit, i když po středoafrických prašných cestách najezdil tisíce kilometrů. A teď v jeho džípu sedíme i my. Síť prašných cest protínajících pralesy a savanu je pozůstatkem z koloniální doby a jízda po takových cestách je nejen romantická, ale také dramatická. Koho by nevyděsil pohled na blížící se „most“, kde pro každé kolo jsou jen tři hrubé trámy? Domorodí řidiči se však pokaždé dokážou trefit, aniž by přibrzdili. Stavbou bezpečnějších mostů a údržbou cest se zabývala německá humanitární organizace DROP, stejně jako mnoho dalších pomocných spolků ji ale vyhnal letošní vojenský převrat, který Středoafrické republice přinesl řadu mrtvých a nového prezidenta. V zemi zůstali jen misionáři, obdivuhodně zdolávající ve svých džípech rozpadlé cesty. Říká se o nich, že jezdí s andělem strážným nad každým blinkrem.
Sestra v Kilomčtre Cinq
Hlavní tepnou Středoafrické republiky je Transafrická silnice (Route transafricaine). Když jsme po ní jezdili, potkávali jsme za den tři až šest kamionů vezoucích dřevo do přístavů v Kamerunu nebo se vracejících zpět s pohonnými hmotami a nejnutnějším spotřebním zbožím. Středoafrická republika téměř nic nevyrábí a musí všechno dovážet - od motyk až po kávu a tranzistorová rádia. Kromě náklaďáků je tu a tam vidět zdevastované, nákladem a lidmi přetížené osobní auto či mikrobus. Nejčastěji však na silnici míjíte chodce a v okolí vesnic ženy, nesoucí na hlavě nádoby s vodou, koše s banány, otepi z větví a někdy i docela mohutné klády. Hrůzu silnic, technický stav vozidel a malé umění řidičů dokládají převrácené kamiony v příkopech. „Tady zahynulo čtyřiadvacet lidí včetně řidiče,“ otáčí se na nás domorodý šofér Jean u jedné z takových bouraček. „Seděli na korbě. Včera jsem to slyšel od lidí ve vesnici.“ Zábava v autě na chvíli utichá, ale po čase je příšerné místo zapomenuto a opět nadšeně probíráme zítřejší program. Čeká nás cesta malým letadlem na jih do pralesa. Právě proto teď jedeme džípem zpátky do Bangui, z jehož letiště (budova připomíná spíš velké autobusové nádraží) budeme startovat.
V hlavním městě Bangui žije zhruba tři čtvrtě milionu lidí. Okraje města se podobají vesnici s bohatou vegetací, ale směrem k jeho středu se řady hliněných domků mění spíše ve slum. Ubývá vegetace, přibývá špíny a odpadků. V centru města je několik asfaltových silnic, po kterých míjíte zdevastované a často prázdné budovy a vily jakoby bez majitelů. Občas projíždíte pseudoantickými branami: ty dal pro svou slávu postavit šílený vládce Jean Bedel Bokassa (viz rámeček). Sídlo vlády, utopené v rozlehlé zahradě, je už zdaleka střeženo armádou: automobily mají zatarasený průjezd a pěšky to raději nezkoušíme. Velkolepou členitou budovu parlamentu si však prohlédnout můžeme. Co do velikosti s ní může soutěžit jen zpustlý stadion postavený také v 70. letech na příkaz „císaře“ Bokassy. V mírném svahu směrem ke kopcům s divokým porostem stojí uprostřed zahrad poměrně honosné vily vládních úředníků a bohatých Středoafričanů.
Samostatnou kapitolou města jsou jeho tržiště a z nich ještě to nejslavnější - Kilomčtre Cinq. Je to chaos zboží, lidí, zvuků, barev, odpadků a špíny, ale i zvolna projíždějících noblesních mercedesů. Kromě ovoce a zeleniny, hovězího a antilopího masa tu koupíte i maso hadí, housenky na váhu, petrolej, naftu, polní nářadí, kuchyňské potřeby, hřebíky, léky, kondenzované mléko, sardinky, mobilní telefon (fungují jen v hlavním městě), satelit, a kdo se tu vyzná, sežene i kalašnikov, prý za tři sta dolarů. A uprostřed takového mumraje vás klidně osloví slušně oblečený Středoafričan a nabídne vám svou velice krásnou, po boku mu stojící, sestru. Tvářím se světácky a v duchu se ptám, kdo je proboha tohle ochoten risknout, když je známé, jak je v těchto končinách rozšířen AIDS (ve věkovém rozmezí 15 až 30 let se odhaduje 30 % HIV pozitivních).
Na lovu s kalašnikovem
Po dvouhodinovém letu pokračujeme ještě džípem po blátivé cestě asi hodinu do hlubin lesa a nakonec s průvodci kráčíme úzkou pěšinou neznámo kam. Splnil se mi klukovský sen. Vegetace národního parku Dzanga-Sangha kolem nás je neprostupná, vlhkost mi připadá stoprocentní, teplota se pohybuje kolem třiceti stupňů Celsia. Obrovské stromy, které se prodraly nižšími patry rostlinstva, směřují až do oblak. Liány nad pěšinou vytvářejí podivuhodné smyčky. „Když potkáme nějaké zvíře, ani se nehněte,“ nabádá nás černý průvodce ozbrojený jen mačetou. „Já už vše zařídím.“ Co se tím přesně myslí, je nám záhadou! Nejdříve kloužeme po blátě, ale pak vstupujeme do potoka. Vody přibývá, až je nám do půli stehen. Po pěti stech metrech jdeme opět blátem. Po chvíli se prales rozestupuje a na mýtině velikosti Václavského náměstí, křižované potoky a pokryté jezírky, si užívá chladivé lázně třicet slonů. „Dříve jich tu bývalo až sto,“ šeptá mi do ucha banguiský podnikatel a libanonský občan Victor Kassab, který pro nás tento výlet zorganizoval. „Od té doby, co mají bandité kalašnikovy, zvířat ze Středoafrické republiky ubývá. Ještě v roce 1995 jsem fotografoval žirafy, antilopy nebo dokonce lvy z desetimetrové vzdálenosti, ale dnes už lva nepotkáte. Kůže, slonovina a další trofeje se dají dobře zpeněžit,“ krčí rameny na znamení, že mu je zvířat líto. V tom se jeden z mohutných slonů rozbíhá a s několika dalšími mizí v pralese. Ti ostatní však v klidu bublají choboty v hlubokých jezírkách. Na opačné straně mýtiny leží v blátě buvoli a před jedním z menších slonů prchá antilopa. Z nitra pralesa se ozývají mně neznámé zvuky. Nádhera! Bohužel večer se musíme vrátit do „civilizace“. Blíží se noc.
Vítejte v supermarketu
Místní dopravu v hlavním městě zajišťují taxíky, jejichž cena je v noci zhruba 150 korun za hodinu, ve dne jsou o něco levnější. Po městě jezdí také malé mikrobusy, které vás po své trase svezou za 100 středoafrických franků - tedy v přepočtu za pětikorunu. Na dlouhé cesty si musíte pronajmout džíp, což stojí 100 000 CFA na den plus benzin (litr za dvaatřicet korun). Džípy v hlavním městě půjčuje například zmíněný Libanonec z pralesa Victor Kassab, který v Bangui řídí pobočku Groupe Fadoul Afrique. Hlavní sídlo firmy je v Burkině Faso, pobočky pak v Kamerunu, Togu a Středoafrické republice. Firma prodává výrobky takových značek, jako jsou Renault, Nissan nebo Mercedes. Zabývá se také prodejem zemědělských, tiskařských a elektronických zařízení. „Naše automobily kupují pouze vládní představitelé a misionáři,“ říká Victor. Jeho žena řídí v Bangui jediný obchod, který se ve Středoafrické republice zabývá prodejem novin, knih - a také školních potřeb. Se zpožděním se objevují Figaro nebo Le Monde a také tu lze koupit místní nezávislé noviny formátu A4 Le Canard Enchaîné (Kachna utržená z řetězu). Ani její klientela není příliš veliká a tvoří ji jen bohatší Středoafričané (hlavně vládní úředníci, zaměstnanci ambasád, majitelé malých obchodů). Ptáme se na další firmy, Victor ale jen rozpačitě krčí rameny. „Tady už nic není. Mám tu dvě konkurenční firmy nabízející prodej a pronájem automobilů, pak je tu pivovar Mocaf, kde kromě piva vyrábějí ovocné limonády a kokakolu, a ještě supermarket, který se podobá velké evropské samoobsluze s nabídkou o něco chudší, než je ta, na kterou jsme zvyklí v Evropě.“ Později jsme si ověřili, že běžného Středoafričana tam však ochranka s obušky nepustí. „A taky je tu velký second hand, do kterého přicházejí z celého světa dva kontejnery oděvů měsíčně,“ dodává Kassab. „A pak už snad jenom pískovna na řece Ubangi a dva hotely zející prázdnotou. Ty jsou tak drahé, že je stejně nikdo nevyužívá.“ Víc pana Kassaba ne a ne napadnout. Tak nám aspoň ukazuje dva své trezory s utrženými zámky a rozřezanými stěnami. „Vzpomínka na nedávný vojenský konflikt,“ říká. „Vtrhli sem nějací ozbrojenci a ukradli všechny peníze. Já jsem včas zmizel.“ A to se tu nebojí podnikat, ptáme se. „Šéf mojí firmy mně dal za úkol řídit zdejší pobočku, a tak tu jsem,“ odpovídá Victor Kassab.
Mimo hlavní město je situace ještě dramatičtější. S výjimkou několika na jihu roztroušených dřevařských podniků a dolů na diamanty a zlato jsou veškeré pracovní příležitosti rovny nule. Školství a zdravotnictví skoro nefungují a sehnat v nich práci je vyloučeno. Stát nemá na učitele peníze, ti stávkují a školy jsou tak většinou zavřené. V hlavním městě však naleznete fungující univerzitu, jejíž součástí je také lékařská fakulta. V Bangui je vedle několika nepříliš dobře fungujících nemocnic Institut Louise Pasteura (pozůstatek z koloniální doby), který je privátní laboratoří evropského charakteru, dostupnou ovšem pouze nejbohatším obyvatelům města. Mimo hlavní město existují menší nemocnice v rámci prefektur. Ty však ve většině případů vůbec nefungují. Ani na ně totiž stát nemá peníze. Lékaři to většinou řeší tak, že utíkají do Bangui a tam si nechávají platit za svoji práci přímo na ruku, nebo si najdou jiné zaměstnání, například ve státní správě, nebo třeba pletou košíky a rohože.
Při pohledu na bujné rostlinstvo a množství různých plodů by člověk čekal, že se tu bude rozvíjet alespoň zemědělství a zpracování plodin, ale opak je pravdou. Malá, primitivně obdělávaná políčka mnoho úrody nepřinášejí a jen podomácku se na ohni v kotlících vyvařují například plody olejových palem a ze vzniklé kaše se potom odděluje olej. Ve vesnicích lze také vidět malé vrčící benzinové strojky, na kterých se mele mouka z manioku.
Carmel
Další den navštěvujeme vesničku, vzdálenou od Bangui ne víc než dvě hodiny jízdy. Kolem domků stojí dřevěné vyřezávané sochy. Bara-mo, zdravím mladého muže, který na ponku s ocelovým svěrákem vyřezává z kusu kmene nějakou hlavu. „Merci!“ odpovídá s úsměvem. „Kdo vás to umění naučil?“ ptám se. „Můj táta,“ říká mládenec, který se představuje jako Frédéric. „Jsme z kmene Bati. Přišli jsme sem z Berberati, protože tam nebylo vhodné dřevo. Celá vesnice je jedna rodina. Téměř všichni vyřezáváme. Chlapci se to začínají učit mezi dvanáctým a patnáctým rokem.“ Pak si prohlížíme sošky: sloni, postavy lovců, hlavy, masky, ale také třeba Panna Marie. Některé mají tradiční tvary, jiné jsou už poplatné nárokům obchodníků, vyvážejícím sošky milovníkům kýče z celého světa. I na tržišti v Bangui si můžete koupit ebenovou sexbombu s vytrčeným poprsím nebo hrošíka s rozšafně nadzvednutým kloboučkem. Odběrateli zboží jsou zase jen misionáři, zaměstnanci či návštěvníci ambasád a hrstka místních podnikatelů. Také jsme zde viděli nakupovat francouzské vojáky. Pět slonů velikosti lidské dlaně tu stojí v přepočtu asi sto korun, téměř metrová Panna Marie 200 korun.
Cestou zpět se zastavujeme v další vesnici, jejíž některé dospělé obyvatele zná náš průvodce z misie otec Anastásio už od dětství. Díky jeho kontaktům můžeme vstoupit do jednoho domku. Je rozdělen na tři části. V té prostřední leží na zemi kuchyňské nádobí a také tu stojí malý stolek a jednoduché dřevěné křeslo. Vstup do ostatních dvou zakrývají závěsy. Mezerou vidím jednoduchou postel s poházenými přikrývkami. Majitel domu s dětmi rychle uklízí a pak usednou na postel ke společnému pózování pro fotoaparát.
Jdeme zpět k džípu. Malý ušmudlaný chlapec, kráčející v bílé košilce alejí mohutných stromů, vypadá jako andílek. Podávám mu české lízátko a jsem odměněn tím nejširším úsměvem, jaký jsem kdy viděl. To už se ovšem ze všech stran sbíhají další a další děti. Neuváženě si sedám do podřepu
a ztrácím se v chumlu a pranici o zbývajících asi šedesát lízátek, která tahám z batohu. Největší kluci je nemilosrdně rvou z rukou těm nejmenším. S rozdáváním triček je to ještě horší. Vyberu si pár zjevně nejchudších dětí, ale vzápětí mně už vytrhávají trička z rukou spíše ty nejsilnější. Uvědomuji si, jak je složité dělat v Africe charitu.
„Hlavně ne peníze!“ říká mi otec Anastásio, když se ho později ptám, jak by měla v afrických podmínkách vypadat nejúčinnější pomoc. On se ve svém sociálním projektu snaží dát lidem práci a nějakou dovednost. Kousek za Bangui koupil půdu a učí Středoafričany zakládat plantáže olejových palem. Divokou savanu za městem bylo ovšem potřeba zkultivovat, později zasázet palmy a budovat zavlažování. Každý ze sta zaměstnaných dělníků si zde vydělá 30 000 CFA měsíčně (asi 1500 korun), což je o čtvrtinu víc, než například dostanou ve firmě Victora Kassaba. Po třech letech už olejové palmy dávají plody a postupně se sázejí další tisíce sazenic. Mezi palmami se začíná sázet také mango a ananasy. Součástí projektu je stavba vesnice, na které se Středoafričané podílejí. První domky z pálených cihel a betonovou podezdívkou už stojí. Na stráni nad plantáží je z betonových, tři metry vysokých písmen poskládán nápis Carmel. Nikdo, kdo přilétá či odlétá z Bangui, ho nemůže přehlédnout. „Jsme misionáři,“ říká otec Anastásio. „Hlásáme evangelium, ale pomoc ve všedním životě má pro mne stejnou váhu.“
Zdeněk Pojman
Autor je režisér dokumentárních filmů.
Dostal jsem tam víc, než jsem dal
V čem se práce lékaře v Středoafrické republice liší od práce lékaře v Evropě?
Hlavním rozdílem je to, že pacienti ve Středoafrické republice si musí platit úplně všechno - od injekční stříkačky až po poslední náplast. V zemi neexistuje něco jako zdravotní pojištění. Většina lidí ve Středoafrické republice si však nemá kde peníze vydělat. Žijí jen z malých políček a z toho, co najdou nebo uloví v savaně. Takže pro většinu pacientů bylo lékařské ošetření příliš drahé.
Jak jste to tedy řešil?
Pokud pacient neměl na úhradu péče a šlo o případ, který nesnesl odkladu, poskytl jsem mu materiál zdarma nebo jej zaplatili karmelitáni. Mnoho léků a lékařského materiálu jsem přivezl z Evropy darem od různých institucí, další byl na misii ve skladu, kam jej posílali dobrodinci z Itálie. Pokud se však nejednalo o akutní případy, snažil jsem se pacientovi vysvětlit, že si musí začít šetřit, prodat část úrody, na léčbu si postupně vydělat. Nebylo možné všem poskytovat péči zdarma. Nemocnice si musela vydělat na provoz. I když byla státní, stát nevyplácel zaměstnancům mzdu ani nepřispíval na opravy.
Jak se vám dařilo uplatnit vaši odbornost?
No, to je další výrazný rozdíl proti Evropě. U nás je lékař vzděláván pro určitou specializaci, ale v Bozoumu jsem musel být prostě lékařem. Jsem chirurg, a tak jsem si z Prahy přivezl řadu knih z různých oborů a někdy mi nezbylo, než si s sebou vzít na operační sál učebnici, otevřít ji na příslušné stránce a provádět neznámý výkon jako podle kuchařky. Co bych dal za zkušenějšího kolegu, který by mi tam poradil! Řadu afrických nocí jsem trávil s petrolejkou a otevřenými knihami, v kterých jsem hledal odpovědi na své otázky. Musel jsem si nějak poradit sám. Neměl jsem se koho zeptat, ani jsem neměl telefonní spojení do Evropy.
Takže se dá říct, že jste se ve Středoafrické republice naučil spoustu věcí? <
To máte naprostou pravdu. Víte, odjížděl jsem do Afriky s představou, že jedu něco dát. Teď s odstupem času ale vidím, že tomu bylo právě naopak. Dostal jsem od Afriky mnohem více, než jsem dal. Tím nemyslím jenom medicínské znalosti. Prošel jsem tam především „školou života“. Člověk tam v tom prostředí naprostého nedostatku všeho najednou jako by nahlédne, co je v životě důležité, a začne si vážit úplně obyčejných věcí.
Prostředí Středoafrické republiky je velice kulturně vzdálené od prostředí Evropy. Projevovalo se to nějak i v chování pacientů?
Pochopitelně, lékařská péče v Africe představuje drahý luxus, proto jsou tam lidé obrovsky vděční i za sebemenší péči a pomoc. Když Středoafričan onemocní, nejdříve počká, zda nemoc sama neodejde, pak většinou zkusí léčitele, a když ani to nepomůže, vydá se do nemocnice a chápe to jako poslední šanci. Je jasné, že to již bývá častokrát pozdě. Vzpomínám si na jednoho chlapíka, co přišel s popálenou rukou. Vyčkával s návštěvou nemocnice celý měsíc. Jediným řešením byla amputace ruky již zcela rozložené hnilobou. Mnohokrát jsme museli bojovat o život matky, která v buši neúspěšně rodila několik dní a do nemocnice dorazila s mrtvým dítětem a infekcí rodidel. U nás jsou lidé naopak schopní přijít o půlnoci na chirurgii s klíštětem zakousnutým v lýtku nebo s třískou v prstu.
Opouštěl jste Středoafrickou republiku s úlevou, že už to máte za sebou, nebo se vám zpět do Evropy chtělo?
Samozřejmě, že jsem se těšil domů na rodiče, bratry a přátele. Ale s Afrikou jsem se loučil s těžkým srdcem. Řada místních lidí se stala mými přáteli. Jedl jsem s nimi ze společné mísy, znám jejich děti. Musím říct, že lidé tu jsou mnohem otevřenější, přátelštější než v Evropě. Věděl jsem, že se mi po Africe bude stýskat. Francouzi pro to mají specifický výraz „mal d'Afrique - africká nemoc“. Taky jsem se tam po roce 2000 už dvakrát nakrátko vrátil. Trápí mě, že se situace ve středoafrickém zdravotnictví po posledních vojenských konfliktech na přelomu roku ještě zhoršila. I nemocnice v Bozoumu byla vypleněna. Teď však v zemi opět zavládl mír, a tak jsem optimista.
Respekt, 4.8.2003
</