Lékaři bez hranic přinášejí jeho svědectví:
První bomba dopadla ve 12:30 nedaleko kanceláře Červeného kříže. Letoun se pak vrátil a o pět minut později shodil druhou. Okamžitě jsem vysílačkou zavolal zbytku týmu a všichni mě ujistili, že naštěstí nikdo z nich nebyl zraněn. Sešli jsme se ve stanech, které jsme postavili před několika dny.
Vzápětí k nám začaly proudit desítky zraněných a další přicházeli ještě několik hodin poté. Jen těžko se hledají slova, která by popsala chaos, jenž zavládl. Někteří lidé měli zlomené kosti a roztrhané maso, střeva některých raněných visela až na zem. Viděl jsem děti, jejichž těla byla rozpůlena. Během jedné hodiny jsme napočítali 52 mrtvých.
Stany zaplnili ranění a sotva v nich zbylo místo na jakýkoliv pohyb. Další lidé leželi na matracích venku pod stromy.
V našem týmu byl pouze jeden lékař a jedna zdravotní sestra, ale každý z nás dělal, co mohl. Pomáhali nám dokonce i řidiči. Podporovali nás také pracovníci Červeného kříže a armádní zdravotníci.
Letoun jsem neviděl a nevím přesně, jakou bombu shodil. Na tělech jsme našli drobné kovové úlomky. Myslím, že naše distribuce základních potřeb jako třeba matrací a přikrývek zachránila řadu lidí. V době útoku totiž čekali ve frontě na ně, a nebyli proto v místě bombardování.
Pro náš tým je nejtěžší frustrace z toho, že jsme neměli dostatek zdrojů a lékařského vybavení, abychom mohli zachránit více lidí. Asi tucet raněných zemřel před našima očima, aniž by se mu dostalo tolik potřebného lékařského ošetření. V Rannu bývala nemocnice, loni ale vyhořela a od té doby nefunguje. Ve městě tak není žádné zdravotnické zařízení.
Lékaři bez hranic přišli do této oblasti 14. ledna, o přístup do velmi nestabilní oblasti usilovali několik měsíců. Po příchodu jsme zjistili, že obyvatelé Rannu neměli nic. Týden před naším příjezdem údajně zemřelo 21 lidí na následky podvýživy. Důvod naší přítomnosti v Rannu byl jasný – zhodnotit stav podvýživy obyvatel a posoudit jejich potřeby, včetně toho, zda mají přístup k dostatečnému množství čisté vody. Po dobu naší přítomnosti jsme také naočkovali děti od šesti měsíců do patnácti let a rozdali jsme základní potřeby pro přežití.
V úterý jsme z bezpečnostních důvodů museli opustit stany v 18:00. Bylo pro nás velmi těžké odejít od našich pacientů, ale tým Červeného kříže si je začal přebírat a ulevil nám tak od tlaku, kterému jsme byli vystaveni.
V jednu chvíli jsem šel na hřbitov, kde mezitím začaly pohřby. Bylo tam třicet nových hrobů – v některých byly pohřbeny společně matky se svými malými dětmi. Je to tragédie.
Zašel jsem také na místo, kde dopadly bomby. Spadly přímo na domy. Je to nepochopitelné. Poznal jsem tam tělo matky, která ráno přišla za Lékaři bez hranic - jejím dvojčatům trpícím podvýživou jsme dali balení terapeutické výživové pasty. Teď jsem dvojčata viděl plakat a tisknout se na bezvládné tělo matky.
Při bombardování zemřeli tři lidé ze soukromé firmy najaté Lékaři bez hranic na zajištění vody a sanitace v táboře, další člověk byl zraněn. Pro náš tým je to velmi těžké, protože jsme s nimi úzce spolupracovali. Jediná věc, kterou jsme pro ně mohli udělat, bylo poslat těla jejich rodinám.
Fungovat dál po tak strašné a traumatizující události nám pomáhá vědomí toho, že jsme i přes nedostatek zdrojů udělali, co bylo v našich silách. Přeživší útoku mají za sebou hroznou zkušenost. Rann byl jejich bezpečným útočištěm. Armáda, která je měla chránit, na ně místo toho shodila bomby. Musíme zůstat na jejich straně.