O osm odborníků přijde například Městská nemocnice v Litoměřicích, která se 1.března rozloučí s pěti chirurgy, jedním urologem, jedním neurologem a jedním lékařem z oddělení ARO. Na to, proč vlastně odcházejí, kam směřují a co si od svého odchodu slibují, jsme se ptali tří lékařů z oddělení chirurgie: Jiřího Kodla (K), Kláry Tomanové (T) a Miroslava Šuráně(Š). V dnešním vydání přinášíme již třetí, závěrečnou část rozhovoru.
Pacientů bude stále stejně. Kde vzít další lékaře?
K: Pacientů bude ještě přibývat. Za dvacet let, co sloužím, chodí víc a víc lidí. Jsou starší, nemocnější, potřebují péči. Stále častěji se to řeší v rámci služeb. Dnes již není služba jen „držení pohotovosti“, ale práce na plný plyn. Všechno, co se nestihne během směny, se musí dodělat při službách. Stává se tak, že jste na nohou třeba 26 hodin v kuse.
No, nechtěla bych přijít na operační stůl v chirurgově 26. hodině A může se to vůbec nějakým způsobem změnit?
K: Může, pokud se změní systém tak, aby měli lékaři motivaci dělat služby. Praktici se do nemocnic příliš nehrnou, naopak, všichni dobří doktoři postupně odcházejí za lepším. Jestli bude mít i nadále specialista méně než praktický lékař, bude to jen horší.
Takže panuje rivalita mezi praktickými lékaři a nemocnicemi?
T: Ne, toto není o penězích. Praktičtí lékaři ať mají, co mají. Jsou ohodnoceni za svou práci adekvátně. Měly by se ale nalít peníze do nemocniční péče. Vláda tvrdí, že nejsou peníze, aby neztratila tvář. V makroekonomii státu to ale přece není tak nemožné, najít peníze na zdravotnictví, bez kterého se neobejdeme.
K: Ano, peníze by se jistě našly. Proč má zdravotní pojišťovna na účtu 13 miliard? K čemu tam ty peníze leží, když pacienti čekají na operace?
Odlehčily vám alespoň regulační poplatky?
Š: Ne, regulační činitel to rozhodně není, funguje to přesně naopak. Většina lidí se svými problémy vůbec nechodí ke svému lékaři, ale rovnou k nám. Řeknou si, „na co budu platit třicet korun, když mě stejně pošle do špitálu“. Praktičtí lékaři by měli fungovat jako jakýsi „filtr“, který propouští pacienty dál, k určeným specialistům. To ale dost dobře nejde, pokud je pacient nenavštíví.
K: Dalším nepříjemným jevem, který přinesly regulační poplatky, je stále častější arogance některých pacientů. Stává se, že přijde v neděli ve tři ráno na pohotovost pacient s pět dní starým úrazem, zaplatí si 90 korun a dává najevo - „mám to placené a ty jsi tady jen kvůli mně, tak se koukej snažit“. Takové situace člověku na optimismu také zrovna nepřidají.
Chodí snad někteří zdravotníci do práce až s nechutí?
K: Pozorujeme to nejen u sebe, ale například i u sester, které pracují někdy opravdu ve stresu, těší se, až jim skončí směna. Přesto většina z nás asi nešla na medicínu pro peníze. Práci děláme, protože ji dělat chceme. Ti nejlepší ale často odcházejí, protože jim to nestojí za to.
Š: Atestovaní lékaři nemají motivaci tady zůstávat a my, mladí, se pak nemáme od koho učit. To by se změnilo, kdyby byli lékaři dobře zaplaceni a nemuseli jít pryč.
Jak si má nemocnice tedy udržet ty nejlepší?
T: Celoživotní vzdělávání stojí velké úsilí a nemalé prostředky. Samozřejmě, když nemocnice platí svým lékařům značné částky za praxi v nejlepších zdravotnických zařízeních, stanovuje si podmínky, jak si tyto zaměstnance udržet. Když má lékař všechny atestace hotové a vyprší mu dohoda s nemocnicí, jde samozřejmě za lepším. To není na úrovni ředitelství nemocnice řešitelné. Musel by se změnit systém vzdělávání.
Takže se dá říci, že nemocnice doplácejí na kvalitu svých lékařů?
T: Přesně tak. Tento systém je opravdu paskvil. Je to nastavené tak, aby nutili doktory stážovat ve fakultních nemocnicích. Postgraduální vzdělávání je skutečně dobrý byznys. Operovat se nenaučíte z knížek a když z nemocnice odcházejí nejlepší lékaři, nezbývá jim než využít služeb ze strany fakultních nemocnic. Navíc neatestovaný absolvent, který nemá po ruce zkušeného lékaře, stojí zdravotnictví i další peníze. Aby získal jistotu, pošle pacienta na řadu vyšetření, bez kterých by se zkušený lékař obešel. Tím se proplýtvají miliony.