Podle Kubka lékaři dnes vlastně chtějí jen to, co tenkrát Charta - aby stát dodržoval své zákony. Dnešní přesčasová práce v nemocnicích očividně odporuje zákonu.
Každé srovnání kulhá, ale i mě ta podobnost napadla. Poukazujíc na to, že stát neplní závazky podle ratifikovaných mezinárodních paktů o lidských právech - jeden se týkal svobodného zakládání odborů a odborářské činnosti - zbavovala Charta státní moc a byrokratickou diktaturu podvodné oprávněnosti, tady i ve světě.
Tehdy to bylo ale jiné. Ty, kteří chtěli svobodu odborů, vyloučili z ROH. Ty, kteří volali po občanských svobodách, zavírali do vězení. A ty, kteří požadovali svobodu slova, nepouštěli do médií. Podobné je ale to, že odpůrci práv tvrdili, že občané Chartu nechtějí. I tehdy se v mediální kampani mávalo protesty lidu proti Chartě.
Po více než dvaceti letech by se asi mezi chartisty našli stoupenci „řádu a pořádku“, nabádající vládu k neústupnosti.
Ale ta redaktorka udělala stejně chybu, že neuvedla jména chartistů, kteří se prý proti Kubkově paralele mezi LOK a Chartou ohradili. Věřili tenkrát novináři tomu, co říkali a psali? V polovině 70. let někteří snad ještě ano, ale léty pravověrných ubývalo. Byl tu ale nátlak.
Dnes většinou novináři vládě fandí. Ve velké většině věří tomu, co zveřejňují, nejsou koupeni ani zastrašeni. Když v úterý mladý lékař Jiří Náhlovský jménem plzeňského LOK i odcházejících lékařů zdvořile odmítl nabídku ředitelky tamní nemocnice, jíž chtěla lékaře rozdělit, napadlo mě, že je vyhráno.
Vláda pak ustoupila v otázce, kam zvýšení platů přijde, zda do tarifu, nebo do osobního ohodnocení, aby byl lékař poslušnější. Když dva dny předtím Milan Kubek ten rozdíl v televizi vysvětloval, skočila mu moderátorka do řeči. O rozdílu mezi tarify a osobním ohodnocením média informovala, až když vláda ustoupila. Novináři tarifní plat nemají, pro ně je to přežitek „socialismu“.
Snad ještě něco spojuje LOK a nemocniční lékaře s tehdejší Chartou - prožívání „té lidské svobody“, jak zpíval Jaroslav Hutka. Spojuje je i riziko, i když dnes je jiné. Tenkrát ti, kdo se veřejně postavili proti bezpráví a nesvobodě, nevěděli, co je čeká.
Dnes své osobní riziko dokáže každý lékař odhadnout přesněji. Riskuje ale tolik, že to vzbuzuje úctu těch, kteří riskovali před 35 nebo 25 léty. Aspoň některých.
Chartisté nevěděli, zda práva, svobody a demokracie dosáhne jejich generace, či jejich vnoučata. Dnešní vítězství lékařů není výsledkem slabosti vlády, nýbrž zásluhou demokratického právního státu, byť nedokonalého. Mnohem více než ve vyšších platech vidím jejich vítězství v naději, že se zlepší poměry ve zdravotnictví.