Prezident ČLK Milan Kubek v pondělním příspěvku pro Zdraví.Euro.cz uvedl, že české zdravotní pojišťovny nemohou hradit péči, kterou nehradí ani pojišťovny v zahraničí (více: ZDE). Léky, u kterých nebyla prokázána vyšší účinnost oproti klasické léčbě, by podle Kubka neměly být placeny z veřejného zdravotního pojištění. Výroky prezidenta ČLK vyvolaly mezi čtenáři řadu otázek.
Můžete uvést příklady léčby, které nehradí německé zdravotní pojišťovny či nedoporučuje britský úřad NICE a u nás jsou pacientům standardně dostupné?
Například toto pondělí NICE zveřejnil rozhodnutí, že lék Tarceva (erlotinib) od firmy Roche nedoporučuje používat pro léčbu pokročilých stadií nemalobunečných karcinomů plic. Odpověď na otázku, v čem se plicní karcinomy našich pacientů liší od těch britských, by měla dát spíše než já onkologická společnost, na základě jejíhož doporučení je tento lék u nás v této indikaci používán a hrazen z veřejného zdravotního pojištění.
Jaká by měla být podle vás kritéria například pro nasazení beta-interferonu pacientům s roztroušenou sklerózou, pro léčbu nových pacientů s RS nebo kritéria pro indikaci Herceptinu?
Nebylo by lepší tázat se na kritéria léčby roztroušené sklerózy spíše neurologa? Jinak je ale Herceptin velmi zajímavá kauza. Žádost o rozšíření jeho indikací byla, tuším, jedinou z 240 podaných žádostí farmaceutických firem, které navzdory všem pravidlům a zcela nesystémově ministerstvo zdravotnictví vyhovělo v rámci tzv. technické novely lékové vyhlášky s platností již od počátku roku 2007. Je jistě pouhou shodou náhod, že také tento lék vyrábí firma Roche, která podle Hospodářských novin figuruje mezi sponzory občanského sdružení Reforma zdravotnictví pánů Julínka a Hroboně.
V příspěvku jste uváděl, že 10x nákladnější lék, který zlepší léčbu o 10%, nelze hradit. Tato úvaha některé čtenáře Zdraví.Euro.cz popudila. Podle nich se takto uvažovat nedá, protože lidský život či zdraví touto jednoduchou školní aritmetikou vyčíslit nelze. „Můžeme například mávnout rukou nad lékem, který sníží mortalitu z 98 na 88%? Budete to vy, kdo řekne těm 10% potenciálně zachráněným pacientům, že jejich život nemá tu hodnotu, která by opravňovala indikovat nákladnou léčbu?“ ptá se čtenář.
Žádný stát nemá k dispozici takové prostředky, aby mohl zajistit pro všechny své občany léčbu podle posledních poznatků lékařské vědy. Vzhledem k tomu, že peníze na zdravotnictví jsou limitovány, je třeba s nimi racionálně hospodařit. Základním pravidlem musí být posuzovaní poměru mezi náklady na léčbu a jejím přínosem.
Ministr Julínek hovoří o prohloubení principu solidarity. Tedy, aby nebyli solidární pouze lidé zdraví s lidmi nemocnými, ale aby byli s vážněji nemocnými solidární i lidé méně nemocní – a to formou zvýšených doplatků na běžně používané léky. Tento princip je obhajitelný pouze tehdy, pokud budou z veřejného zdravotního pojištění hrazeny jen takové léky, jejichž výrazně vyšší cena je kompenzována výrazně větší účinností. Ne všechny moderní léky jsou tak účinné, jak tvrdí jejich výrobci. Ne pro všechny existují studie prokazující vyšší účinnost oproti levnější klasické léčbě. Vyšší účinnost oproti neúčinnému placebu neodůvodňuje hrazení takového léku z veřejného pojištění.
Jak by měly postupovat pojišťovny při úhradě tzv. „orphan drugs“ - tedy při terapii vzácně se vyskytujících chorob, které však vyžadují nákladnou terapii (například Gaucherova choroba, Pompeho syndrom, syndrom de Fillipi) apod.?
Pacienti s těmito chorobami patří do specializovaných center. Jedině zde mohou pojišťovny léčbu hradit. Úhrada z pojištění by dle mého názoru měla být podmíněna písemným souhlasem alespoň dvou členů tříčlenného konzilia odborníků pro danou chorobu, kteří by posuzovali všechny pacienty potenciálně vhodné pro takovou terapii a jejichž jména by byla veřejně známá, aby bylo možno kontrolovat například i to, na jaké zahraniční kongresy a za čí peníze tito odborníci cestují. Pravidlo, že efekt terapie musí být úměrný vynaloženým nákladům, musí platit i zde.
(ivb)