Potrat ano, či ne? Má na něj žena právo? Má žena právo se takto sama rozhodnout? Uvědomuje si veškerá fyzická a psychická rizika? Tyto diskuse jsou zpravidla směřovány k umělému přerušení těhotenství (UPT), kdy těhotenství nepřesahuje 12 týdnů počínaje prvním dnem poslední menstruace.
Česká republika se řadí do části světa s tzv. liberální potratovou politikou, kde je interrupce v tomto počátečním období ponechána na svobodném rozhodnutí ženy, na něž má právo dle Listiny základních práv a svobod.
Možnost svobodně se rozhodnout o ukončení těhotenství rovněž koresponduje s definicí zdraví dle WHO, kdy nechtěné těhotenství znamená narušení mentálního a sociálního blaha.
Rána z čistého nebe
Přes všechna práva a listiny je to vždy nelehká volba. Nechci se zaobírat otázkou, co ženu k takovémuto rozhodnutí může vést, ani otázkou, jaká rizika přináší. Tuto situaci žena řeší na samém začátku těhotenství, kdy ještě nepozoruje fyzické změny na svém těle, není zcela ztotožněna s rolí matky, ještě se netěší z každého pohybu uvnitř kulatého bříška. Jelikož si je vědoma zákonného nároku na UPT do 12. týdne, může si v případě jakýchkoli pochybností svobodně zvolit cestu.
Psychické zatížení žen, které uvažují o přerušení těhotenství, je jistě veliké na jeho samém počátku, mne však oslovila etická otázka trudného údělu žen, u nichž lékař vyřkne neúprosný verdikt s jednoznačným závěrem – těžké genetické poškození plodu.
Tedy žen, kterým zákon umožňuje volit život nebo usmrcení svého dítěte (čili umělé přerušení těhotenství) v pokročilém stadiu gravidity, konkrétně do konce 24. týdne. Představte si, že jste žena, která je šťastná, protože se jí splnil sen – čeká s partnerem dítě. Moc se na něj těší, tolik si ho přáli.
Konečně může partnerovi ukázat těhotenský průkaz, konečně je na ultrazvuku vidět srdíčko, dostaví se první těhotenské nevolnosti. Pomalu přibývá na váze, bříško začíná být viditelné, okolí registruje její těhotenství. A v tom přijde zpráva: „Genetická vyšetření, která jste prodělala, jednoznačně potvrdila těžké genetické poškození plodu. Vzhledem k závažnosti poškození vám navrhuji možnost umělého přerušení těhotenství.“
Mnoho otázek, málo odpovědí
„Co prosím? Mám nechat zemřít dítě, na které se tolik těším? Dítě, na které se tolik lidí těší se mnou? Nemohli jste se splést? Jak to řeknu partnerovi?“
Posléze se roztáčí nekonečný kolotoč otázek – odpovědi na ně mají usnadnit rozhodnutí, avšak paradoxně je ztěžují. Co se stane, když se pro přerušení nerozhodnu? Má šanci na život? Jak dlouho může žít? Kdybych se rozhodla si Jeníčka nechat, jak bude vypadat? Změní mi život? Jak změní život nám – mně a partnerovi? Budeme mít dost síly se o něj stále starat? Ale vždyť je náš, tak ho přece nemůžu dát pryč…
Teď jak se rozhodnout. Dát na doporučení lékaře, dovolit ukončit život človíčka, s nímž jsem se již tolik sžila? Ano, určitě se to od ní očekává. Společnost to očekává. Určitě je to pro společnost výhodnější, levnější, snadnější.
Proč vůbec žena tuto možnost připouští? Asi také proto, že sama neví, jestli bude mít tolik síly a odpovědnosti provázet životem dítě, které výrazně nebude splňovat očekávání její rodiny ani společnosti? Dítě, které na ní bude plně závislé, dítě, které nikdy samo nepovede plnohodnotný život a kvůli němuž i její život nabere naprosto odlišný směr, než ve který do této chvíle doufala.
Dítě, které svým životem zatíží životy všech blízkých, chod celé rodiny. Dítě, jež bude vzbuzovat ne vždy zrovna příjemnou pozornost svého okolí. Budu mít na to všechno dost sil? Budu mít stálou podporu partnera? Je můj svazek s partnerem tak silný, aby tohle všechno unesl? A co když se i v dnešní, pokročilé medicíně spletli a přijdu o zdravé dítě? Zabiji zdravé dítě?
Sama si neumím představit všechny otázky, které takové mamince probíhají hlavou a na něž si musí najít odpověď. Najít odpověď? Jde to vůbec? Přikláním se k vyhodnocování odpovědí na „spíše ano“, a „spíše ne“, kdy se žena rozhodne na základě většinových odpovědí. Ale co když si odpoví špatně?
Zanedbaný postabortivní syndrom
Jak bych se v takové situaci zachovala, nevím, nikdy jsem ji nezažila. Zároveň mi něco uvnitř brání o tom plně přemýšlet, abych si takové rozhodování náhodou nepřivolala, přestože další děti již neplánuji. Právě, neplánuji.
Mezní rozhodování o ukončení těhotenství v takto pokročilém stadiu musí být pro ženu nesmírná psychická zátěž, dopad postabortivního syndromu jí ovlivní život současný i budoucí. Avšak, už se možná rozhodla, možná už zvolila a břemeno rozhodnutí s sebou ponese po celý zbytek života. Ať už jde o rozhodnutí pro „život“, či pro „smrt“.
Když jsem se o toto téma začala zajímat více, překvapilo mne (a mohu říci, že i zklamalo) zjištění, jak málo literatury se věnuje ukončení těhotenství ze zdravotní indikace v pokročilém stadiu těhotenství. Rovněž se domnívám, že se praxe nedostatečně zabývá psychikou žen, které jsou v těchto stadiích těhotenství v nemocnici na pokojích spolu se ženami, jež plánují umělé ukončení těhotenství v počátečních stadiích. Neměli bychom se zamyslet také nad tímto? Je tato skutečnost etická?
Z několika pobytů v nemocnici na takovýchto pracovištích si dovolím udělat ještě jeden závěr, a to že se v praxi málo věnujeme sledování a léčbě postabortivního syndromu. Smutné, leč dle mého názoru pravdivé. Toto vnímám jako doménu pro uplatnění zkušených a empatických sester, které by mohly psychickou zátěž pacientky alespoň po dobu jejího pobytu v nemocnici cíleně zmírnit.
Eliminovat se ji rozhodně nepovede, na to ani empatická sestra nestačí. Možná namítnete, že pacientka není jen v péči sestry, ale i lékaře a může využít také pomoc psychologa. Nechci zpochybňovat péči ani jedné z těchto profesí, ale je skutečně realita taková, že žena s postabortivním syndromem je vždy v péči empatického lékaře a psychologa? Měli bychom se nad tím zamyslet, určitě je co zlepšovat.
Hana Machoňová, vrchní sestra, Santé, s. r. o.