Odborníci PhDr. Petr Winkler, PhDr. Ladislav Csémy, Mgr. et Mgr. Miroslava Janoušková z Národního ústavu duševního zdraví a prof. MUDr. Lucie Bankovská Motlová, Ph. D., ze 3. LF UK přišli s unikátní studií, která porovnává, jak jsou pacienti s duševním onemocněním vnímáni svým okolím v Česku a jak v Anglii. Rozdíly mezi českými a anglickými respondenty a míra stigmatizujícího jednání v ČR jsou alarmující.
Dopad na celou společnost
V oblasti duševního zdraví a nemoci se stigma chápe jako problém ignorance nebo neznalosti, které vedou k předsudkům a diskriminaci. „Často se říká, že stigma představuje pro duševně nemocného tu nejhorší část nemoci. Stigmatizovaný trpí sociálním vylučováním se všemi důsledky, které to přináší, jako je např. nezaměstnanost a s tím související chudoba, horší péče u lékaře a v nemocnici nebo nerovné jednání na úřadech a posudkových komisích. Stigmatizovaní ale také často trpí tím, co se nazývá self-stigma neboli česky sebe-stigmatizace. Ta se projevuje např. sníženým hodnocením sebe sama, což vede ke zhoršování duševního i sociálního fungování, ale také neochotou vyhledat odbornou pomoc a stáhnutím se ze společenského života,“ vysvětluje Petr Winkler. Důsledky stigmatizace se dotýkají celé společnosti. Odborníci jsou přesvědčeni, že stigma je zapříčiněno nízkou mírou poznatků o duševním onemocnění v řadách veřejnosti – podobné studie proto mají jako jeden z cílů pomoci zefektivnit osvětu ve veřejnosti.
Terénní šetření
Pro samotný výzkum bylo použito dotazníku RIBS (Reported and Intended Behaviour Scale). Terénní šetření v Česku bylo uskutečněno 311 vyškolenými tazateli mezi 18. listopadem a 6. prosincem roku 2013. Průzkum proběhl v náhodně vybraných volebních okrscích ČR a bylo osloveno celkem 2089 respondentů, kteří splňovali kritéria podle zadaných kvót. 14 % z nich se odmítlo výzkumu zúčastnit, a to především kvůli nedostatku času, pochybnostem o smyslu výzkumu nebo kvůli tomu, že výzkum připadal respondentům příliš dlouhý. Dotazník vyplnilo 1797 respondentů, jež lze považovat za reprezentativní pro českou populaci starší 15 let, co se pohlaví, věku a regionu týče. Z šetření, které proběhlo v Anglii, jsou dostupná data za 1720 respondentů reprezentativních pro obyvatele Anglie starší 16 let, a sice z hlediska pohlaví, věku a zaměstnanecké pozice.
Psychická choroba a konec přátelství
Dotazník mj. zjišťoval, zda respondenti v Česku i Anglii v současnosti či někdy dříve žili, pracovali nebo měli za souseda někoho s psychickým onemocněním, případně zda byla takto nemocná osoba s respondentem v úzkém přátelském vztahu. Statisticky velmi významné rozdíly se objevily u otázky, zda by respondentovi do budoucna nevadilo žít společně s někým, kdo má psychické onemocnění. Zatímco v Anglii by tato skutečnost rozhodně nevadila 31,5 % dotázaných a spíše nevadila 24,4 %, v Česku byla tato čísla citelně nižší – soužití by rozhodně nevadilo jen 3,3 % a spíše nevadilo pouze 11,3 % dotázaných. Podobné rozdíly nastávaly i v případě dalších otázek: pracovat s někým s psychickým onemocněním by rozhodně nevadilo 39,4 % a spíše nevadilo 28,9 % anglických respondentů, v ČR by tato skutečnost rozhodně nevadila pouze 4,4 % a spíše nevadila pouze 15,2 %. Sousedství s někým s psychickým onemocněním by rozhodně nevadilo 41,4 % a spíše nevadilo 30,3 % anglických respondentů; v Česku by tato skutečnost rozhodně nevadila 6,6 % a spíše nevadila 18, 2 % dotázaných.
Obdobným výsledkem dopadla také otázka, zda by se respondent nadále přátelil s někým, u něhož propuklo psychické onemocnění. V přátelství by rozhodně pokračovalo 56,3 % anglických respondentů, 25,6 % z nich odpovědělo, že by přátelství spíše pokračovalo, pro 1,8 % by byla tato skutečnost rozhodně důvodem v přátelství nepokračovat. Naopak v Česku by v přátelství rozhodně pokračovalo jen 7,9 % respondentů, spíše by pokračovalo 19,4 % a pro 12,3 % by byla tato skutečnost rozhodně důvodem pro ukončení přátelství. V Česku také násobně více respondentů volilo odpověď: nevím – k této odpovědi se nejčastěji uchylovali respondenti ve věkové skupině 55+ a skupiny s nižší úrovní vzdělání, což může naznačovat, že lidé v Česku nejsou schopni o problematice duševního zdraví vůbec přemýšlet.
Alarmující situace
Výzkum přinesl důkazy o markantních a statisticky signifikantních rozdílech v jednání vůči duševně nemocným v Česku a v Anglii. Míra diskriminace se v ČR zdá být alarmující. „Umíte si představit, že byste se podobně přestali kamarádit s někým, u koho se objevila rakovina? Odmítali pracovat s někým, kdo v dětství prodělal neštovice, bydlet v blízkosti lidí na vozíčku? Asi těžko, ale to jsou přesně jevy, které se vyskytují v souvislosti s duševním onemocněním,“ komentuje výsledky PhDr. Winkler.
Jaké jsou však příčiny tohoto jevu? V Anglii, kde od poloviny minulého století probíhala deinstitucionalizace s důrazem na přesun péče do komunity, bylo stigma vnímáno jako společenský problém daleko dříve než v ČR. V Česku byli donedávna duševně nemocní odsunováni na okraj společnosti, do velkých psychiatrických léčeben. „Ostatně ani dnes tomu není jinak, kosmetická úprava – přejmenování léčeben na nemocnice – problém neřeší,“ doplňuje prof. Bankovská Motlová.
Výzkum ukázal, že v ČR je třeba s problémem stigmatizace začít okamžitě, systematicky a dlouhodobě pracovat, a to v rovině praktické i výzkumné. Výzkumná analýza musí předcházet vývoji nebo adaptaci intervencí, programů a kampaní na snížení stigmatu. Intervence, programy a kampaně pak musí být nejenom realizovány, ale také zpětně vyhodnocovány tak, aby nedocházelo k plýtvání financí na něco, co je neefektivní, nebo dokonce kontra-efektivní.
Mgr. Jan Červenka, Národní ústav duševního zdraví