Peníze po kýblech
Nutno ovšem říci, že měl situaci zjednodušenou. Sto dní ve funkci oslavil v pátek 10. března, zrovna v den, kdy se na brněnském výstavišti spolu s dalšími sedmi stovkami delegátů účastnil sjezdu své mateřské ČSSD. Tam se z řečniště před přátelsky naladěným publikem pochválil a přednesl několik myšlenek, které stojí za pozornost.
Předně a málo překvapivě se Ludvík pochválil, že stát lije do zdravotnictví peníze po kýblech, čímž stvrdil kontinuitu vedení resortu, neboť úplně stejnou prioritu měl jeho předchůdce Svatopluk Němeček. Ludvík se nicméně proti němu může pochlubit diplomatickým vítězstvím, neboť umluvil Andreje Babiše, aby kývl na pravidelnou valorizaci platby za státní pojištěnce – prozatím na tři roky. Zákon, který by ji zakotvil natrvalo, zatím není a bude kolem něj ještě rušno.
Pak přišlo pár zcela prázdných politických frází kolem hlavní teze, že „zdravotnictví není kšeft“. Ludvík si postěžoval, že máme vysokou spoluúčast pacientů, což je lež, ale před volbami to dobře zní. A varoval, že „lidé nemají peníze, které by dali do zdravotnictví“, pročež musí sypat státní pokladna. Kdo jiný než lidé podle něj plní státní pokladnu, ministr neuvedl.
Došlo ale také na docela sympaticky progresivní slova, když se Ludvík otřel o zavádění eHealth. „Nechci poslouchat řeči o tom, že se lékař nemůže připojit k internetu. Jak se tedy vzdělává? Jak se dozvídá o nových lécích?“ rozohnil se ministr. Nutno říci, že v tomto případě sympaticky.
Populistická stagnace
Nicméně jedna věta, kterou ministr Ludvík vyslovil, tahala za uši nejvíc. Chlubil se totiž, že Ministerstvo zdravotnictví je pod vedením ČSSD „ministerstvem pacientů“. Není to Ludvíkův rétorický vynález, ale vždycky, když jej někdo vytáhne, bolí to a páchne populismem na hony daleko. Zároveň je to věta, v níž je zakletý důvod, proč se systém českého zdravotnictví přes dvacet let nedokázal hnout z místa.
Ministerstvo zdravotnictví totiž nemá být ministerstvem pacientů. Má být, světe div se, ministerstvem zdravotnictví – hráčem, který všem aktérům od pojišťoven přes lékaře až k pacientům kolíkuje hřiště a určuje motivace a pravidla hry tak, aby jednotlivé zájmy byly v rovnováze. Toho bohužel dodnes nebyl žádný ministr schopen a mezi aktéry si vždy hledal nepřátele – tu hrabivé pojišťovny, tu nenasytné lékaře, tu zase pacienty zneužívající péči.
Temná budoucnost
Rovnovážného pohledu zjevně není schopen ani Ludvík. To bylo nejvýraznější poselství jeho projevu. Nijak překvapivé, před volbami vlastně lidsky pochopitelné. Ale vzhledem k tomu, kolik politiků nahlíží na systém velmi podobně, také pro budoucnost zdravotnictví pramálo povzbudivé.
O autorovi| Martin Čaban, autor je komentátorem deníku E15