Pražský kongres zdůrazňuje aspekt lidských práv v paliativní péči. Jaké země jsou na tom podle Vás v tomto ohledu nejhůř?
Přístup k paliativní péči jakožto lidské právo je potřeba prosazovat v mnoha zemích Afriky, Asie a Latinské Ameriky. Nicméně toto lidské právo není ohroženo zdaleka jen v těchto „dalekých“ zemích, ale i v četných státech Evropy. Když jsem v létě navštívil Albánii, viděl jsem, jak pár paliativních týmů bojuje o to, aby alespoň několika málo pacientům poskytli paliativní péči, zatímco velká většina pacientů se tehdy, když ji potřebuje, k paliativní péči vůbec nedostane.
The Human Rights Watch nedávno zveřejnila zprávu z Ukrajiny, v níž popisuje, jak pacienti trpí bolestí, protože nemají žádný přístup k paliativní péči a k opioidům, lékům na bolest. Mnoho zemí, které spolupracují na projektu ATOME (Access to Opioid Medications in Europe), popisuje množství bariér, které u nich přístup k opioidům a tedy k léčbě bolesti ztěžují.
To je pravda, bohužel to známe z naší zkušenosti také, přestože opioidy jsou u nás zcela dostupné: lékaři se jich bojí a nechtějí či neumějí je užívat…
Ze své vlastní zkušenosti vím, jak bylo pro mne vždycky na kongresu povzbudivé setkání s lidmi z celého světa, kteří pracují na stejném poli. Doufám, že i z Prahy bude odjíždět mnoho lidí podobně podpořeno. Co nás čeká letos?
Kongresy EAPC nabízejí jedinečnou možnost potkat kolegy z celého světa a prodiskutovat běžné problémy i nové nápady a získat inspiraci od těch, kterým se podařilo překonat bariéry a vyřešit problémy. A člověk má k tomu možnost naslouchat slavným expertům, kteří přednášejí o svých špičkových a aktuálních vědeckých výzkumech.
A na co se sem těšíte Vy osobně?
V EAPC existuje velké množství pracovních týmů a skupin, které na kongresu vydají počet ze své práce a vyjádří se odborně k různým aspektům paliativní péče. Pokládám to za důležitý přínos kongresu a těším se na něj. Také se těším na setkání s kolegy a přáteli z celého světa, těším se na širokou škálu přednášejících a na pestrost jejich témat.
Nedávno jsme také představili veřejnosti Pražskou chartu, v níž se naléhavě obracíme na vlády, aby přístup k paliativní péči uznaly za lidské právo. Tento dokument má být jedním z hlavních milníků pražského kongresu.
Pražská charta je i pro nás velmi důležitá. Jsme potěšeni a poctěni, že kongres se koná letos v Praze, přestože dobře víme, že úroveň paliativní péče má v naší zemi k uspokojivému stavu velmi daleko…Očekáváte, že kongres může nejen povzbudit ty, kteří u nás péči poskytují, ale také přimět naše odpovědné vedoucí činitele k tomu, aby problému rozuměli a řešili jej?
Jsem moc rád, že kongres se koná v Praze. Doufáme, že pomůže prosadit rozvoj paliativní péče v České republice dvěma způsoby: jednak umožní českým lékařům a sestrám, aby se něco dozvěděli od zahraničních expertů, a jednak ukáže politikům a dalším odpovědným osobám, že paliativní péče je významné téma a stojí za to ji realizovat.
Možná si někteří z nich přečtou tento rozhovor: co byste jim doporučil, že mají učinit jako první krok?
Prosadit a realizovat národní strategii paliativní péče (která je připravena na Radě vlády, pozn. red.), která popisuje, jak má být paliativní péče poskytována všem těm, kteří ji potřebují, kdo ji má poskytovat a jak je třeba ji financovat.
Je to vlastně taková přirozená věc: dobré umírání. Přesto její prosazení potřebuje tolik přednášek, kongresů, přesvědčování lidí… Kdybyste měl kouzelný proutek a mohl na světě na tomto poli něco změnit, co byste udělal?
Ubezpečil bych na celém světě lidi, kteří vládnou a rozhodují, že opioidy nejsou nebezpečné, když se užívají správně v paliativní péči a v léčbě bolesti. Přesvědčil bych je, že mají proto odstranit ve svých zemích všechny bariéry a překážky tak, aby všichni, kdo tyto léky potřebují, je mohli dostat.
Je něco, na co jste na poli paliativní péče v poslední době pyšný, co Vám udělalo radost?
Je spousta věcí, na které můžeme být hrdí. Mohu například jmenovat jednu věc, která se podařila velmi nedávno: dvě paliativní asociace, IAHPC a WPCA se staly oficiálními partnery Světové zdravotnické organizace, což znamená, že budou nyní mít daleko větší možnost mluvit do rozvoje zdravotní péče ve světě.
Vidíte budoucnost paliativní péče ve světě spíše v paliativních týmech, které poskytují odbornou péči u pacientů doma (nebo v domovech pro seniory) nebo v rozvoji lůžkových hospiců?
Konsensus v celé Evropě je jednoznačný – většina pacientů si přeje zůstat doma, proto paliativní domácí týmy jsou tou hlavní cestou, kterou jdeme. Lůžkové hospice užije jen malá část pacientů, u nichž složité zdravotní problémy a absence pečujících blízkých osob neumožňují péči doma.
A jedna troufalá otázka nakonec – o konci: také my, kteří pracujeme v paliativní péči, putujeme ke smrti. Máte nějaké přání, očekávání ohledně konce svého života?
Ano, chtěl bych být hodně starý, až to přijde. A přeji si, abych se s pocitem štěstí a spokojenosti mohl ohlédnout na svůj dobře naplněný život.
Martina Špinková