Od listopadu 1998, kdy stanul v čele ČLK (okamžitě v této souvislosti rezignoval na předsednictví v Lékařském odborovém klubu), přežil několik pokusů o svržení z funkce.
Naposled předminulý víkend, kdy slavně zvítězil nad svými odpůrci, představovanými například viceprezidentkou ČLK Helenou Fouskovou. Ačkoliv to premiér zprvu nepřiznával, poměrně jasný výsledek sjezdového hlasování hrál důležitou úlohu při jeho rozhodování, zda Davida Ratha udělá ministrem zdravotnictví.
Tím pádem se ale z přednosti stal problém. Nelze předpokládat, že by s tím Jiří Paroubek nepočítal. Určitě o tom s Davidem Rathem předem mluvili. Koneckonců David Rath o tom ještě před premiérovým rozhodnutím hovořil i s týdeníkem EURO a považoval za možné oddálit konečné řešení souběhu funkcí do parlamentních voleb.
Argumentoval příkladem Miroslava Čerbáka, o němž pravil, že byl náměstkem ministra zdravotnictví i viceprezidentem ČLK. Tak to ale nebylo. Miroslav Čerbák byl nejdříve viceprezidentem, a až když jím přestal být, stal se náměstkem Jana Stráského.
Ale i kdyby zastával Čerbák současně oba posty, souběh vrcholné pozice v exekutivě včetně ministerské a v profesní organizaci není, jak se alespoň vyjádřili dva špičkoví odborníci na ústavní právo, v rozporu s ústavou.
Václavu Klausovi by se v tomto případě flagrantní narušení ústavy těžko prokazovalo, stejně jako se mu ztěžka zdůvodňovalo, proč nevyhověl návrhu Jiřího Paroubka na jmenování nového ministra.
Jistěže z hlediska zdravého rozumu je duální postavení Davida Ratha zhruba totéž, jako kdyby prezident Svazu průmyslu a dopravy šéfoval ministerstvu průmyslu a obchodu. Prezidentovo rozhodnutí nyní vytvořilo situaci hodně podobnou té z dob Jana Stráského, který byl ministrem, ale ministerstvo - a tím pádem i resort zdravotnictví - měl z vůle Václava Klause jako premiéra fakticky řídit Miroslav Macek.
Nefungovalo to a tato potupa byla patrně jedním z důvodů, proč Jan Stráský zběhl v době Sarajeva k Unii svobody. Případnému soužití “ pouhého“ prvního náměstka Ratha se Zdeňkem Škromachem, potažmo Jiřím Paroubkem podobný konflikt nehrozí.
Neohrožuje to ani pravděpodobné využití charismatu Ratha ve službách ČSSD. V očích řady voličů by to mohla být dokonce přednost. Opožděné jmenování by se nemělo ani negativně odrazit na uskutečňování předsevzetí, s nimiž Rath do nového angažmá vstupuje.
Jejich hodnocení bude na místě v době, až budou mít konkrétní dopady v praxi. Zdánlivě schůdné, elegantní vyřešení konfliktu zájmů a pomalu už ústavní krize - opuštění pozice v čele ČKL - je ovšem pro Davida Ratha z řady příčin problematické.
Podstatný zřejmě není plat, který prezident komory pobírá, ale vliv, který vyplývá z funkce. A především pevné rozhodnutí nepustit do čela komory s ročními příjmy přes padesát milionů korun nikoho z těch, pro které je David Rath ambiciózní zloduch a kteří se netají odhodláním jít mu za všech okolností po krku.
Případné pozastavení výkonu funkce prezidenta ČLK je tedy pro Davida Ratha schůdné pouze v případě, že po dobu jeho nepřítomnosti bude komoru kolektivně řídit představenstvo, v němž mají většinu jeho spojenci, a nikoliv viceprezidentka Helena Fousková.
Řešením by mohl být mimořádný sjezd ČLK. Sám Rath za možný termín označil únor 2006. Tam by mohl být zvolen do čela komory někdo z lidí blízkých současnému prezidentovi.
Do té doby by ale byla činnost komory ochromena a David Rath by se patrně neubránil kontroverzním zásahům do její činnosti. Jiří Paroubek musí na svého favorita hodně spoléhat, když je ochoten hájit spolu s ním i tuto těžko udržitelnou pozici.
JOSEF MICHL,
Euro