„Trojka“ bylo oddělení se 109 až 115 chronickými pacientkami, z větší části gerontopsychiatrickými, zčásti se sociálními případy a zčásti s „vyhaslými“ schizofreničkami, na kterém sloužilo jedenáct sester, dvě staniční a holka Veselková, která umdlela před branami vyššího vzdělání a již druhým rokem slibovala, že si tu maturitu udělá a stane se řádnou sestrou. Abych parafrázoval „Broučky“, všechny sestry měly velice hezký vztah k pacientkám, ale holka Veselková byla tak naivně bezprostřední, že jsem měl dojem, že pacientky pojednává spíš jako své – docela milé – příbuzné. Obě staniční byly zcela oddané své práci (také v léčebně bydlely) a nezřídka zaskakovaly za chybějící kolegyně. Práce tam byla zajímavá, od problematiky psychiatrické přes interní až po sociální. Ta poslední spočívala v tom, že jsme ženy, jejichž hlavním problémem byl nízký intelekt a jejich rodina o ně neměla zájem, zkoušeli na letní sezónu zaměstnat jako pomocné síly v různých horských chatách a hotelech. Správce léčebny, který se tam narodil a pokračoval v řemesle svého otce, s těžko potlačovanou slzou dojetí sentimentálně vzpomínal, jak maminka měla k ruce čtyři až pět „hodných bláznů“ co věrné služebníky. Jako dítě chodil se dvěma z nich nakupovat, jeden ho hlídal a druhý vybíral zboží. Vysloveně po nich tesknil.
Paša, Evička a slečna učitelka
Měli jsme jednu laboratoř pro elementární biochemická vyšetření, dobré vztahy s interním oddělením umístěným v pavilonu za plotem léčebny, po čase začal emeritní primář docházet jednou týdně na konzilia, ale do té doby jsme všechno od průjmů po cukrovku řešili sami. V posledním roce mého pobytu začalo vznikat v areálu léčebny diagnostické jádro, které už mělo určitou úroveň.
Bylo nesmírně zajímavé probírat se chorobopisy žen, které trávily na tomto patře již celá desetiletí bez šance, že odtud vyváznou. Na jeden jsem měl zálusk, ale zcizil ho někdo přede mnou. Týkal se Paši, kterou si jako manželku přivezl do Jičína ruský legionář. Nějaký čas tu žila spokojeně a pak u ní propukla psychóza. Kaligraficky napsané parere líčilo podrobně demolici tří ulic, kde v raptu rozbila většinu oken, část dveří a poškodila několik plotů. Končilo slovy: „a na rohu těchto dvou ulic ji konečně strážníci dostihli, přemohli a dopravili do léčebny“.
Byla zde nepřetržitě od roku 1931. Sedávala klidně, tváříc se spokojeně, v terapeutické místnosti, kde háčkovala. Navázat s ní kontakt bylo nemožné, přestože jsem se snažil kvůli ní mluvit i rusky. Evička, dle tehdejší diagnózy „imbecilka“, každé ráno vyšla s koštětem před budovu a za každého počasí celý den usilovně zametala. Když trpěla premenstruální tenzí, vyšla také ven, odhodila však koště, vrátila se na oddělení a prohlásila: „Pračovat nebudu a žrát taky nebudu!“ Po několika dnech se zklidnila, začala zase zametat a k tomu každému oznamovala: „Pračovat už budu, ale žrát ještě nebudu.“ Několikadenní půst ale na jejím BMI nebyl patrný.
Slečna učitelka P. – trvala na tomto oslovení – mi předala kaligrafickým písmem napsaný dopis pro neexistujícího ředitele Müllera. Stálo v něm: „Vážený pane řeďiteli Müllere, račte naříďiťi svému poskokovi Honzákovi, aby mi zase začal sypat do jídla menopsin a katepsin, protože bez ňěj mám strašné průtrže mozku. S úctou slečna učitelka P.“ To už se řešit dalo; za necelý týden dostala od pana ředitele (pardon, řeďitele) Müllera ujištění o dalším přísunu požadovaných ingrediencí. Za průtržemi mozku se skrývaly průjmy, které jsme také zvládli.
Načasovaná smrt
Pro studii ASPRUM srovnávající účinky různých neuroleptik jsme neměli dost pacientek s akutní schizofrenií, a tak jsme vybrali i některé chronické. Čtyřicetiletá žena, o které půjde řeč, jejíž dominantní symptomatologií byly negativistické postoje k většině požadavků a mutismus, byla v souladu s požadavky studie přeložena z chronického na přijímací oddělení. Během startovní placebové periody se začala chovat zcela normálně, začala komunikovat a po několika týdnech (a předchozích čtyřech letech) mohla být propuštěna. Tam jsem poprvé zjistil, jak těžké pacienty psychiatrie může vyrobit. Stačila trocha kontaktů, zájmu, péče a z chroničky byl rázem člověk do nepohody.
Také mi bylo dopřáno poznat emoce údivu a pocit bezmoci. Asi v deset hodin dopoledne jsem přijal pacientku odeslanou jejím praktickým (tehdy obvodním) lékařem, na které bylo nápadné jedině to, že prohlašovala, že ve tři hodiny umře. Dalšího jsem na ní nenašel nic, nebyla úzkostná, ani depresivní, ani šílená. Nemám takové věci rád. Vyšetřil jsem ji tedy i po tělesné stránce, nechal nabrat, co se u nás z biochemie nabrat dalo, vše negativní, a pro jistotu jsem požádal ještě zkušeného internistu, který na ní rovněž nic nenašel. Zato na mě se díval podezíravě.
Ta paní ve tři hodiny zemřela. Po pitvě mi řekl osvícený patolog: „Pane kolego, kdybychom se do toho nutili, přesvědčoval bych vás, že šlo o thymicko-lymfatickou smrt (to byl tehdy jeden z verdiktů po náhlém úmrtí). To také napíšeme do závěrů. Ale poctivě vám říkám, duše opustila tělo. Já jsem nenašel nic.“
Nestandardní spolupracovníci
Také kolegyně a kolegové byli zajímaví. Zdeněk Mrázek, který odcházel na kliniku, jedva já jsem nastoupil, mi byl úžasnou oporou, když jsem si zoufal, nakonec se stal vedoucím psychoterapeutického denního sanatoria na Palatě a já jsem k němu po celou dobu jeho působení chodil pro rozumy, někdy pro útěchu, někdy pro rozhřešení. Míla Beran, který nás seznámil s Orwellovou „Farmou zvířat“, od samého začátku všude nahlas prohlašoval, že tu nezůstane, že emigruje. V jeho pokoji neustále běžel magnetofon s francouzským jazykovým kurzem. Míla tvrdil, že je to nejlepší způsob jak si osvojit jazyk: prostě jej přestat vnímat jako něco cizího. Nikdo ho neudal, což bylo dost pozoruhodné. Nakonec emigroval spolu s kamarádem. Oba odjeli na jakési jednání Mezinárodního svazu studentstva, komunisty řízené organizace, kde působili v nějakém výboru.
Až potud by to byl běžný příběh emigrantů. On ale nepatřil k úplně běžným lidem, jeho kamarád asi také ne. Když služebním autem vjeli do Rakouska, obrátili je zpět a s velkou cedulí, na níž stálo: JSME EMIGRANTI, NE ZLODĚJI AUT, strčili škodovku zpátky do „země nikoho“.
Diagnostikující pedagožka
Poslední rok jsem strávil na ženském přijímacím oddělení, kde za vzpomínku stojí především to, jak jsem se o vlas vyhnul jednomu pochopitelnému omylu. Saniťáci vyložili a odjeli, a když jsem přišel do vyšetřovny, stála tam posmutnělá dívka věkem kolem plnoletosti a po místnosti rozčileně pobíhala, gestikulovala a neustále brebentila dáma ve středních letech, která mohla být tak její matkou.
Zeptal jsem se standardně, co se děje a co mohu udělat, a tahle osoba mě zahrnula málo srozumitelnými lamentacemi, zatímco ta mladší stála tiše s nesouhlasným výrazem, jako kdyby říkala: „Tak to vidíte!“ Než jsem začal sepisovat přijímací protokol, přiběhla sestra a objasnila situaci. Ta starší byla učitelka, která přivezla „za trest“ do léčebny svoji žákyni, neboť ta byla ve škole drzá a chovala se vyzývavě. A protože týden předtím skončily u nás dvě její spolužačky pro „sebevražedný pokus“ (demonstrativně spolkly několik tablet nějakého analgetika, protože nebyly připuštěny na školní výlet), viděla optimální pedagogické řešení v analogickém postupu. Kdo je blázen?
Stále totéž stigma
Mezitím jsem stačil udělat atestaci, a protože odchod z umístěnkou určeného místa byl možný, kromě smrti, dvěma způsoby – otěhotněním nebo vítězstvím v konkurzu na nějaké vznešenější pracoviště, volil jsem ten druhý a po čtyřech letech praxe zde jsem nastoupil jako psychiatrický konziliář do Ústavu pro výzkum výživy lidu v Krči. Do Prahy jsem se chtěl vrátit od prvního dne, co jsem v Kosmonosích nastoupil, ale když jsem odtud naposled odjížděl, zjistil jsem, že jsem tam kus srdce nechal.
Nebyl pro mne žádný problém zařadit se jako psychiatr mezi „normální doktory“, jen mě na některých štval a štve dodnes jejich přezíravý postoj k lidem, kterým přisoudili nálepku psychiatrického pacienta. Asi nejtragičtější byl případ muže, kterého mi poslali jako naprostého šílence, protože si stěžuje, že mu z močové roury odchází stolice. Měl totiž rektovezikální píštěl, tedy patologické propojení konečníku a močového měchýře, ale nikomu nestálo za to přesvědčit se o skutečném stavu věcí.
Na krční oddělení jsem jednou poslal pacientku s polykacími obtížemi a v doporučení jsem výslovně uvedl, že se nejedná o funkční poruchu, že polyká bez problémů tekutiny, ale váznou tuhá sousta. Přesto ji bez vyšetření poslali pryč, že je to hysterické. Vzal jsem ji tedy za ruku, odvedl kolegovi a trval na vyšetření. Tím se prokázalo, že po nějakém starším pokusu o sebevraždu, když vypila louh, má nyní změny na jícnu, které vedou k jeho zužování. Nedivím se proto, že někteří pacienti odmítají jakýkoli kontakt s psychiatrií navzdory tomu, že je to právě ta specializace, která by jim byla užitečná. Nejen jim, i financím našeho zdravotnictví, které odčerpávají, když putují v marné snaze vyřešit svůj problém po jiných specialistech. Nicméně také jen „vocaď až pocaď“.
Nejsem si jist, zda moje milované řemeslo vykazuje skutečně takové úspěchy, jakými se občas holedbá. Je pravda, že nesnesitelná atmosféra blázinců se po zavedení antipsychotik zklidnila, že mnoho pacientů je možné propustit, daně za tyto úspěchy jsou ale dost velké: pohybové, metabolické a hormonální poruchy, váhové přírůstky vedoucí k tomu, že pacienti léky odmítají, amotivační syndromy a další. Nemluvě o tom, že celková koncepce psychiatrie zatím vůbec nenahrává integraci přeléčených vážně nemocných lidí do společnosti.
Mozková chemie a hledání biologické podstaty
Stále používáme tytéž elektrošoky jako před třičtvrtěstoletím, přitom stále nevíme, jak a proč fungují, ale fungují. Celá vědecká medicína se svou pozitivistickou filozofií zdánlivě umí vysvětlit mechanismy až na molekulární úrovni, ale co dělají skutečně psychofarmaka v mozku, je nejasné. Snaha převést lidské utrpení do mechanistického medicínského modelu nedává jasnou odpověď na základní otázky. Na zbožštěné molekule serotoninu stojí téměř celý farmaceutický průmysl, který z toho neustále nemravně bohatne, ale navzdory fámám o tom, jak usilovně zkoumá, nikdy přesvědčivě nevysvětlil, proč jeho produkty fungují. Je sice hezké, že byla postavena hypotéza (která se časem ukázala jako nedostatečná, a tak je doplňována dalšími a dalšími podpůrnými důkazy), když pak se objeví lék, který vyvolává přesně opačné změny než ty předchozí, a přesto je také účinný a lidé se po něm zlepšují. Jako by stačilo drobet zakvedlat s polévkou mozkové chemie, a tělo už si poradí… Naplňuje se tak moje heslo, které – až budu velkej a mocnej – nechám vytesat nad všechna zdravotnická zařízení: Člověk vydrží víc než zvíře, jen mu dát příležitost! Zobrazovací metody jsou velkým pokrokem, ale jak poznamenal jeden moudrý člověk, o práci mozku dávají asi takovou informaci, jakou má o životě na Zemi astronaut v družici. Může sledovat sopky, záplavy, stepní požáry, ale o tom, zda zrovna neřádí epidemie moru, nemá ani potuchy. Podobné je to s psychofarmaky. Něco v mozku způsobí, ale co je podstatou nemoci a zlepšení, nevíme. Je to jako když přijdeme do přetopené místnosti, v níž nevidíme topeniště, zdroj tepla. Otevřeme-li okno, místnost se ochladí. To však neznamená, že kořeny problému tkvějí v tom okně!
Místo skutečného hledání podstaty biologické odchylky, chyby odpovědné za dvě nejvážnější psychiatrické poruchy, schizofrenii a velkou depresi, se farmaceutickým firmám daleko více vyplácí vytváření nových nemocí. V hedonistické atmosféře postmoderní doby se hříchy transformovaly na choroby, což sice hříšníkům aktuálně usnadňuje život, pro lidské společenství se to však už tak výhodné nejeví. Jediná porucha, u níž je možné detekovat odchylky v činnosti mozku a nervové soustavy – psychopatie v pojetí Hareho a Duttona –, se do poslední revize amerického diagnostického manuálu „DSM-V“ nedostala, zato tam bylo změněno v nemoc truchlení po smrti blízké osoby, které trvá déle než dva týdny, a předevčírem jsem četl vážně míněný vědecký návrh podaný zástupci vědecké společnosti, aby mezi choroby byla zařazena i nešťastná láska.
Člověk mezi lidmi
Vědecká medicína se podle mého soudu dopouští tří chyb. Jednak vytrhuje člověka z přirozeného prostředí jeho příbuzných, ostatních živočichů, a dělá z něj arteficiálně jakéhosi neprovázaného a proto monstrózního tvora. Naši „nižší“ kamarádi taky stůňou a taky si nějak pomáhají, farmaceutických firem nemajíce. Také ale nevypiplávají samostatného života neschopné nedonošené plody. Třeba bychom tam našli zajímavá řešení.
Za druhé, medicína jde cestou vymítání a potírání zla zvaného nemoc a vůbec její oficiální větev nezajímá, kudy probíhají – a ony bezesporu probíhají – v našem organismu samoúzdravné mechanismy. Přitom by mohla alespoň chvíli zauvažovat, že prodloužení lidského věku a všeobecný pokles úmrtnosti není způsoben farmaceutickým průmyslem, ale zlepšením výživy při dostatečném přísunu stravy, dále obecně zlepšenými hygienickými podmínkami a odstraněním velké části rizik zkracujících život.
A nakonec zatížena prokletím platonského rozpolcení člověka na tělo a duši, požehnaného na konci středověku Descartem, nevěnuje vůbec pozornost emocím, hybatelům zdraví i nemocí, považujíc je za jakési efemérní hnutí mysli a zcela zapomínajíc, že to jsou řídicí mechanismy ovlivňující zásadním způsobem fyziologické a posléze patofyziologické pochody v těle.
Dobře vím, že život je to, co máme, nikoli to, co bychom chtěli. Nemohu si moc vybírat a antidepresiva předepisuji, stejně jako to dělá většina mých kolegů, a jejich účinek potencuji (alespoň doufám) bajkami o mozkové chemii. Současně dělám všechno pro to, abych dostál svému svědomí, v němž je zapsána i myšlenka Antona Mesmera, že nejmocnější silou ze všech sil, které působí na člověka, je zase jenom člověk.