S pádem pavlovovských metod padl celý výzkumný program a bylo třeba rychle jej nahradit jiným. Protože ústav disponoval flexibilními vědci s čilými mozky, našla se brzy náhrada: pacienti při spánkové léčbě přibírali na váze, což tedy zkusit, co bude dělat s jejich hmotností pravý opak, tedy spánková deprivace. A tak se zrodil dlouhodobý projekt pracovně nazývaný „nespavci“, na kterém jsem se v celém jeho průběhu aktivně podílel.
Pokus bez pokusných osob
Poctivě: na úplně celém ne. V první skupině psychiatrický dohled obstarával ještě docent Vojtěchovský a na nespavce hleděl celý televizní národ, jak je možné ověřit na tomto odkazu na konci 29. minuty: http://www.ceskatelevize. cz/ivysilani/10166650926-poprve/20756226867/titulky/. Ten přísný lékař je docent Kuhn, který byl ve skutečnosti velice slušný a hodný člověk, takže se mu neřeklo jinak než „otec Kuhn“. Kromě toho, že tady plnil plán, měl na výzkumu nespavosti osobní zájem. Když 17. listopadu 1939 putoval v dobytčím vagonu s dalšími studenty z Hlávkovy koleje do koncentračního tábora Sachsenhausenu, měl v důsledku nevyspání halucinatorní prožitky a potřeboval se ujistit, že to mají také jiní. Protože byl důsledný, ujišťoval se o tom téměř 15 let. Navázali jsme tak na světový trend: spánkový výzkum měl zelenou v USA, kde byl součástí přípravy k letu na Měsíc, a ve Francii Michel Jouvet trápil kočky tím, že jim vymazával sny.
Nejslavnější spánkovou laboratoř v USA vedl Nathaniel Kleitman a v ní jeho doktorand Eugene Aserinsky objevil v roce 1953 snovou, neboli REM fázi (rapid eye movement) spánku.
Hezké je, jak objev vznikl. Aserinsky nedostal žádný grant, ani mu nebyly přiděleny pokusné osoby, sledoval – jako správný behaviorista – spánek svého osmiletého synka od ulehnutí až do rána a všimnul si epizod cukavé oční aktivity, pak to korelovali s EEG a pak jeho šéf slízl většinu smetany slávy. Druhá byla laboratoř Williama Dementa (Miloš Vojtěchovský mě ujistil, že jeho příjmení nebudí v USA nižádného pozdvižení), která se proslavila rekordem. Ani ne osmnáctiletý Randy Gardner, který byl vzhůru bez použití stimulancií 260 hodin a 17 minut, nebyl už nikým překonán. Nejdál to dotáhli na 10 dnů. Nikde však nebyly popsány žádné kritické následky a to bylo pro nás uklidňující.
Naštvané kočky beze snů
Jouvet mazaně využil skutečnosti, že při REM spánku jakási pojistka v mozkovém kmeni vypne veškeré antigravitační svalstvo, aby se snící nemohl chovat ve shodě s obsahem snu a naplnit tak Bleulerovu myšlenku: „Nechte snícího chodit a jednat a dostanete obraz schizofrenie.“ Posadil tedy zvířata na jakési sokly do bazénu s vodou, a dokud kočky spaly pomalovlnným spánkem, na svých stanovištích sice klimbaly, ale seděly. Zato při REM-vypnutí antigravitačního svalstva se zhroutily do vody, což každého – i kočku – probudí. Probuzené naštvané kočky se vysápaly zpátky a pokračovaly ve spánku beze snů. Po několika dnech tohoto režimu s dostatečným spánkem, ale totální deprivací REM fáze se přestaly starat o čistotu, začaly být agresivní a projevovaly homosexuální tendence. To byly první zprávy o její potřebnosti.
S tímto teoretickým zázemím jsme rozjeli sérii pokusů s 120hodinovou spánkovou deprivací u tříčlenných skupin pokusných osob, výhradně mužů, kterým se alespoň viditelně do toho nepletly „jejich dny“ a nekomplikovaly nám výsledky. Dostal jsem na starost jejich výběr. Kdesi jsem se dočetl, že pro drsné pokusy je třeba vybírat osoby, jejichž hlavní, ne-li jedinou motivací, jsou peníze, což se mi ukázalo jako velice užitečné kritérium. Zapudil jsem tehdy všechny, kteří chtěli „posloužit vědě“ nebo „zkusit, co vydrží“, a dobře jsem učinil. Byl jsem překvapen tím (možná bych byl dnes znovu), kolik do té doby skryté patologie jsem při screeningu objevil; jednou dokonce tuberkulózu.
Vidíš ty průvody pracujících?
Vybíral jsem většinou vysokoškoláky, nejraději z Fakulty tělesné výchovy, protože ti měli kvalitní žíly. Součástí mučení byly totiž odběry krve po třech hodinách a tehdy byly pouze jehly na jedno použití, o nějakých braunylách se nám ani nesnilo. Nespavci nastupovali v pátek v poledne, přes víkend se adaptovali a ráno v pondělí ještě při silách rozebrali vlastní postele a se spoustou silných řečí zahájili svůj pětidenní maraton. Jeho pravidelným rituálem byly již zmíněné odběry, sběr moči, různá fyziologická a psychologická měření, Harvardský step-test a další aktivity, které zabraly spoustu času, což bylo dobře, protože od třetího dne jsme museli vynakládat úsilí na to, abychom je udrželi v bdělém stavu. A tam ty peníze jako hnusná manipulativní páka zabíraly, když ostatní postupy selhaly.
Halucinatorní prožitky se objevily téměř u poloviny z nich, a to nejčastěji v hodinách „mezi vlkem a psem“, kdy se fyziologicky objevuje nejvíce snů. Když jsem to sledoval poprvé, veselo mi nebylo. Chlapec zíral do tmy za oknem a nadšeně hlásil: „Vidíš ty průvody pracujících, jak radostně jdou do práce?!“ Viděl jsem tmu, jak v p…ytli! Nikde ani světélko, sídliště v Krči ještě dávno nestála. Co zbývalo? Zařvat: „Nespi!!!“ A bylo po pracujících.
Zkoušeli nás oblafnout a z polospánku mumlali: „Vždyť já nespím.“ Jeden se zamknul na záchodě a vsedě tam usnul. Otec Kuhn zakázal zničit dveře, vymysleli jsme nakonec žanetku naplněnou vodou a její proud správně směrovaný klíčovou dírkou na něj zapůsobil jak na Jouvetovy kočky. Nejdéle jsme hledali toho, který se zavřel do plechové skříňky na chodbě a nakonec z ní vypadl jak Polonius. Kreativní student VŠCHT polil chodbu jododusíkem a bylo veselo. Zbožný studující teologie reagoval na noční procházce na mé buzení tím, že postavil vedle sebe dvě cihly, přes ně třetí, kterou karate švihem přerazil, a řekl výhružně čistou morav štinou: „Tohle s vámi udělám, když mě budete i nadále popouzet.“ Jeho hříšníci to s ním asi nemají snadné…
Láska k dámám i penězům
Od čtvrtečního odpoledne za nespavci směly návštěvy. Vítali jsme přítomnost dam, jejichž nelíčený obdiv pomáhal udržovat bdělost pánů. Neméně účinná se ukázala i láska k penězům, jejichž hodnota byla ještě menší než hodnota tehdejší měny, kterou někdo trefně označil za „poukázky na zboží, které je momentálně k mání“. Ve čtvrtek jsme totiž vytáhli další trumf, hru tenkrát zvanou BUSINESS (dnes Monopoly) a nákup virtuálních domů za ještě virtuálnější peníze byl mocným povzbuzením klesající pozornosti.
Úmorná část experimentu končila v sobotu ráno, kdy jsme zase vztyčili tři postele a předtím uprosili dietky, aby servírovaly snídani už na sedmou. Někteří nespavci nám ale cestu domů oddálili tím, že náhle ožili (no, ožili – jak říká klasik: necky taky plavou a neříkáme jim loď) a prohlašovali, že chtějí držet rekord. Jeden byl dokonce tak urputný, že jsme museli postavit almary k oknu, aby náhodou na své somnambulní pouti neodešel touto cestou.
Že to nebyl zas tak pekelný stres, nám dokázali chlapci z kontrolní skupiny, kteří měli standardní spánkový režim. Bylo to v době konání mistrovství světa v hokeji, kde našim nařezali všichni, včetně tehdy začínajících outsiderů z Finska. Ti tehdy adrenalinu vyždímali víc!
MUDr. Radkin Honzák